Menu


Immaculata

                                                  

Dokonalost člověka spočívá  v tom, do jaké míry se shoduje se svým obrazem v Bohu. Maria od svého početí neposkvrněná je dokonale čistá, svatá a Bohu v nejvyšší míře podobná, tak jak si to Bůh od věčnosti přál, když stvořil člověka. A právě jako nejdokonalejší a nejčistší tvor – člověk Bohu nejvíce podobný – mohla podle Božího plánu a vyvolení prokázat božskému lidství věčného Slova nejdokonalejší a nejúplnější službu, jakou člověk mohl Bohu prokázat.

Vzhledem k smutné skutečnosti, že lidský rod urazil svého Stvořitele, dobrotivý Bůh se rozhodl, že pro jeho záchranu pošle a vydá svého vlastního Syna. V Něm se nám pak Bůh zjevil jako vtělené Slovo a odhalil nám v něm svůj „obraz“, ke kterému jsme stvořeni, ve zcela nové podobě. Zjevil se nám jako Bůh, který se nejen stal člověkem, ale stal se jím především proto, aby jako nejčistší, nejnevinnější a nejsvětější vzal na sebe viny všech, aby trpěl a zemřel za hříchy světa. A právě této „nové tváři“ Boha jako nevinné a neposkvrněné oběti se ze všech lidí mohla nejvíce přiblížit a nejdokonaleji připodobnit jen Immaculata, nejsvětější dcera Boha Otce.

Ačkoliv přišla na svět jako dokonale čistá, svatá a neposkvrněná a ani na okamžik nebyla podrobena hříchu, nezůstala ani v nejmenším ušetřena právě toho údělu, který člověka postihl pro jeho hřích. Ona vzala na sebe dobrovolně a v úplné odevzdanosti Bohu nejen všechno pozemské strádání „vyhnaných dětí Evy“, ale přijala i nejhlubší osobní a intimní účast na utrpení a umučení svého Syna. Ona ze všech Ježíšových učedníků nejdůsledněji a nejdokonaleji vzala na sebe jeho kříž a následovala ho. O jejím duchovním mučednictví nemáme dostatečnou představu. Čím je Maria dokonalejší, nevinnější a něžnější, čím více je milující a otevřená lásce, čím nespravedlivější je, aby trpěla ta, která je neposkvrněná, tím citlivější a vnímavější než kdokoliv z lidí je pro každou křivdu, pro každou nezaslouženou bolest. Její spoluvýkupné utrpení je navíc o to větší a o to drahocennější, že je to utrpení nejpokornější, utrpení dokonale skryté, utrpení ustavičně znovu a znovu s láskou přijímané. Její vyznání – „Ať se mi stane podle tvého slova“ zůstalo po celý život její nejvíce opakovanou ustavičnou modlitbou.

Skutečnost, že si ji Boží Syn bere s sebou na Kalvárii, již sama o sobě nejvýmluvněji dokládá, že je v tomto svém dokonalém připodobnění od svého Syna neoddělitelná, že je nerozlučně spjata s celou jeho cestou z Otcova lůna až k jeho návratu do Otcovy slávy. Boží Syn ji ustavičně chce mít po svém boku, protože tak jako skrze ni přijal všechno své lidství, nezbytné pro jeho pozemskou pouť a dokonalou oběť Otci, tak také skrze ni předává lidskému pokolení všechno ovoce svého vykoupení, tedy všechny milosti. Ustanovil a daroval nám Eucharistii jako viditelný pramen všech milostí a Marii vyvolil, aby byla jako spásné potrubí, skrze které nám všechny tyto milosti plynou. Obávat se, že by Maria mohla být nějakou překážkou nebo zástavou pro tento proud milostí, na kterých se tak nesmírně a tak aktivně sama podílela, které doslova spoluvytrpěla, je více než neopodstatněné.

Často slýcháme rčení – „Duch vane, kam chce“, ale někteří si tato Pánova slova vykládají poněkud oportunisticky. Duch zajisté vane, kam chce, ale to neznamená, že bychom se neměli velice pečlivě starat, kam vane, a prostě jen spoléhali, že si nás najde, kdekoliv si to sami zamaneme. Jestliže jednou Duch zavanul, musíme jít za jeho dechem. Že většinou vane zcela jinak, než si to představujeme my, to nám ukázal na své vyvolené Snoubence, když ji vystavil ohrožení v postavení svobodné matky, když jí dal nacházet bezprostředně před porodem jen zavřené betlémské domy a poslal ji, aby porodila ve stáji. Vyhnal ji do ciziny a pak ji usadil v pohrdaném Kocourkově. Neušetřil ji mnoha zklamání a nepříjemných, nepochopitelných a tvrdých překvapení a nakonec ji přivedl na Kalvárii, aby byla se svým nejvnímavějším a nejcitlivějším srdcem účastna nejstrašnější podívané. Nejsvětější trpěla s Nejsvětějším, aby zajistila milosti pro největší hříšníky. Mnoho matek na světě trpělo a trpí, ale žádná jiná matka není schopná takového utrpení, jakému byla vystavena a jaké dobrovolně přijala Maria, protože žádná není tak čistá, tak milující a tak bolestí zranitelná.

Tuto Ježíšovu společnici v utrpení, tuto jeho Spoluvykupitelku, cestu Ducha Svatého, nemůžeme vynechat ani obcházet. Mimo ni jejího Syna a Spasitele nenajdeme. Ona nijak nesnižuje Ježíšovo prostřednictví, naopak, skrze ni toto jeho prostřednictví nejvíce vyniká: To ona nám dala z Otcovy vůle Toho, který je více než Prostředník milosti a odpuštění. Ona nám dala Toho, který sám je Milost a Odpuštění. V průběhu dějin se objevily různé bludné proudy, které oslabovaly úctu k Ježíši Kristu, a Ježíš nejednou sám na to reagoval ve svých zjeveních svým vyvoleným duším. Ještě nikdy se však nestalo, že by si stěžoval na to, že se cítí zkrácen od ctitelů své Matky. Naopak. Konkrétně u velké mexické mystičky služebnice Boží Conchity Armidy vystupuje sám jako velký ctitel své Matky, objasňuje její spoluvykupitelský podíl na díle spásy a odhaluje dosud zcela skrytá tajemství o jejím nevýslovném utrpení osamocenosti a noci víry, kterou prožívala od jeho nanebevstoupení až do své smrti.

Že se pokoncilní období nestalo obdobím duchovního rozkvětu, souvisí nesporně s tím, že ho poznamenal úpadek mariánské úcty. Na samotném Koncilu nechybělo těch, kteří usilovali o oslabení mariánského akcentu a viděli v tom projev vstřícnosti vůči odloučeným společenstvím. Může taková opatrnost opravdu posloužit sblížení? Není to podobná situace, jako bychom chtěli někoho, kdo trpí anorexií, vyléčit tím, že si před ním budeme dávat pozor, abychom ho neprovokovali zmínkou o jídle? Čeho jsme svědky v posledních desetiletích? Nakonec nejvíce poklesla úcta k Božímu Synu i k Eucharistii právě tam, kde nejvíce poklesla úcta k jeho Matce. Tam, kde věřící ztratili ze zorného úhlu nejvznešenější Ženu, tam se také začaly ženy cítit pojednou odstrčeny a rozbujel fanatický feminismus.

V Don Boskově vidění o dvou záchranných sloupech uprostřed rozbouřeného moře se zjevuje zcela jasně, v čem je naše jistota a záchrana: V Eucharistii a v Marii. Bouře a útoky, které tehdy viděl turínský světec, nemůžeme redukovat pouze na otevřené nepřátelství a útoky vůči Církvi, ale jsou to všechny formy šíření ďáblova panství. Evropa se proto vzdaluje nejen v proklamacích, ale především v životní praxi od křesťanských kořenů, protože mnoho křesťanů se už před staletími odpoutalo od hlavních opěrných sloupů, od své záchrany. Tato opovážlivost našla svůj počátek v reformaci. Tragédie západního rozkolu není jen v samotném porušení jednoty či v teologických rozdílech. Zájmem Nepřítele, který se opičí i v tom, že i on vane, kam chce, bylo vždy připravit Boží děti o Boží mízu milosti, zastavit, doslova ucpat její přívod. Jestliže nám Bůh jednou ukázal, jaké jsou prameny a cesty, jimiž nám chce udělovat své milosti, my si nemůžeme vymýšlet, zda je přijmeme, nebo ne. To přece vůbec není lhostejné, jestli se už několik staletí pro více než půl Evropy a Ameriky slaví nebo neslaví mše svatá, jestliže se více než půl Evropy a Ameriky k Matce Spasitele a Prostřednici všech milostí točí čelem nebo zády.

Mezi mnoha důvody připomeňme si alespoň dva, proč obzvláště naléhavě potřebujeme trvale nebeskou Matku: „Nebudete-li jako maličcí, jistě nevejdete do Božího království.“ Je jen jedna bezpečná cesta, jak být opravdu maličkým: maličký je ten, kdo zůstává u své maminky. Dnešní kultura vede matky, aby se zbavovaly maličkých, a děti, aby se odpoutaly od svých matek, aby se co nejdříve vymanily z jejich vlivu a co nejrychleji se uschopnily k hříchům dospělosti. Kdo jiný než Maria, Matka Života, nás nejúčinněji ochrání proti infekci této smrtící antimateřské kultury. S tím souvisí i druhý důvod: Ohrožuje nás jakási „kolektivizace“ zbožnosti, ze které se vytrácí bezprostřední osobní vztah k Bohu. Nikdo nemá autentičtější, opravdu osobní a důvěrný vztah k trojjedinému Bohu než Dcera Boha Otce, Matka Boha Syna a Snoubenka Ducha Svatého. Koho vede Maria, toho nejlépe učí důvěrnému osobnímu vztahu k Bohu Otci, Synu i Duchu Svatému. V tomto výčtu bychom mohli dlouho pokračovat. Svatý Bernard věděl, co říká: De Maria numquam satis.

(viz také)

 

-lš-