Luisella Scrosati Nuova Busola Quotidiana

Pracovní dokument k synodu o synodalitě, předložený 27. října, je opakováním typických frází pseudokřesťanské ideologie, kterými církevní hierarchie neustále buší do věřících: inkluzivita, církve bez dveří, odmítnutí rozdělení na věřící a nevěřící.

27. října na tiskové konferenci, na níž byl představen pracovní dokument pro kontinentální fázi synody, shrnující poznatky z konzultací, vystoupil jako první generální sekretář generálního sekretariátu synody kardinál Mario Grech. Název dokumentu „Rozšiřte prostor svého stanu“ je vlastně syntézou syntéz. Různé odpovědi věřících byly totiž diecézemi zaslány příslušné biskupské konferenci, která připravila prvotní sborník. Tato shrnutí byla poté zaslána sekretariátu synody, který prostřednictvím skupiny „odborníků“ připravil další shrnutí, tj. dokument, který byl nyní zveřejněn. Podle kardinála Jeana-Clauda Hollericha odpovědělo 112 ze 115 biskupských konferencí, 15 východních katolických církví, 17 římských dikasterií, Unie vyšších představených a některá hnutí a sdružení. Nebylo řečeno nic o tom, kolik katolíků v těle poslalo komentáře.

Kardinál Grech vyjádřil své překvapení a překvapení „skupiny, která spolupracovala na čtení syntézy a sepsání dokumentu“, protože „v mnoha bodech se příspěvky, které pocházejí z velmi odlišných církevních a kulturních kontextů, mimořádně shodují“. Co je však spíše podezřelé než překvapivé, je výrazová jednotnost citovaných citátů v přísném „synodalismu“. Grech předbíhá, když uznává, že „dokument byl vypracován na základě syntéz biskupských konferencí, a nikoli přímo z příspěvků jednotlivých církví“; zároveň však tvrdí, že je věrný původním příspěvkům, a kategoricky vylučuje možnost, že „všechny biskupské konference úmyslně potlačily proroctví Božího lidu“, což by bylo „stejně ideologické jako předpokládat opak“. Výrok, který naznačuje, a kardinál si to možná neuvědomil, že i domněnka, že nedošlo k falzifikaci, je ideologická.

A skutečně, nejpravděpodobnější hypotéza, když se podíváme na uváděné souhrny, je, že v současné době probíhá v církvi zásadní, hluboká falzifikace ve dvou směrech: od instituce k věřícím (nebo alespoň k jejich části) a od věřících k instituci. Kardinál Grech to nazývá „dynamikou restituce“; v podstatě jde o kontinuální přechod: „z naslouchání Božímu lidu si jednotliví biskupové budou moci ověřit, zda a nakolik se jeho církev v dokumentu poznává; případné připomínky k dokumentu mohou jednotlivé církve zaslat biskupským konferencím, které zase mohou vytvořit organičtější syntézu, jež přispěje k rozlišování kontinentálního shromáždění“.

Proč se jedná o proces falšování? Protože mnoho Božích lidí, zejména těch „oddaných“, bylo osloveno nikoli hlásáním evangelia, ale typickými frázemi pseudokřesťanské ideologie. Jejich farářům se tedy vracejí ta přání, která byla ve skutečnosti dříve vyvolána ideologickým zatloukáním samotných farářů (až na několik výjimek) a jejich různých diecézních a farních komisí. Pastýři pak zaslali příslušným úřadům biskupských konferencí tyto odpovědi, které byly vhodně syntetizovány, tj. lépe sloučeny s převládající církevní ideologií. Takto přeformulované se vrátí k pastorům a lidem, aby si mohli ideologii a její frazeologii ještě lépe „osvojit“. A tak dále, v dynamice, která se nazývá „kruhová dynamika proroctví a rozlišování“, přesně podle dnes již osvědčeného ideologického slovníku.

Nevzniká tedy vůbec sensus fidei, jak naznačuje dokument v č. 9, tedy souhlas věřících na základě teologické ctnosti víry, která jim byla vdechnuta ve křtu, ale spíše consultatio fidelium, ideologicky vedené a ohlášené.

Podívejme se konkrétně na některé příklady působení ideologie a uveďme některé z citátů, které se podle dokumentu „snaží přiblížit bohatství obdržených materiálů a nechávají zaznít hlas Božího lidu ze všech částí světa“.

Začněme citátem ze shrnutí, které nabízí CEI, jež by měla být jedním z hlasů volajících po úplné inkluzi je začít citátem ze syntézy, kterou nabízí CEI, která by měla být jedním z hlasů volajících po úplné inkluzi v církvi: „Církev-domov nemá dveře, které se zavírají, ale obvod, který se neustále rozšiřuje“. Nebo jeden z portugalské EK: „Svět potřebuje ‚vycházející církev‘, která odmítá rozdělení na věřící a nevěřící, která obrací svůj pohled k lidstvu a nabízí mu spíše než učení nebo strategii zkušenost spásy, ‚překypující dar‘, který odpovídá na volání lidstva a přírody.“ Nebo opět tato spletitá formulace argentinské EK: „Je důležité vybudovat synodální institucionální model jako církevní paradigma dekonstrukce pyramidální moci, která upřednostňuje jednoosobní řízení.

Tváří v tvář takovým formulacím existují pouze dvě možnosti: buď byly původní odpovědi značně zkresleny, aby odpovídaly aktuálnímu znění církevní synody, nebo jsou odpovědi autentické, ale pocházejí od té nepatrné části angažovaných katolíků (kteří se však – vždycky oni – nacházejí ve všech pastoračních radách, diecézních radách, komisích a tak dále), kteří jsou dostatečně ideologizovaní. Ta „vyvolená část“, která, aby bylo jasno, podporuje přípustnost potratů, ale učí katechismus; je mimořádným duchovním, ale nevěří v transsubstanciaci; obrací faru vzhůru nohama, aby odstranila voskové svíčky a zachránila planetu před globálním oteplováním, ale udržuje v domě alespoň 24 stupňů.

Dalším všudypřítomným aspektem dokumentu je důraz na inkluzivitu. V § 13 se uvádí, že „synodální církev […] se z naslouchání učí, jak obnovit své evangelizační poslání ve světle znamení doby, aby i nadále nabízela lidstvu způsob bytí a života, v němž se všichni mohou cítit zahrnuti a protagonisty“. Kdo jsou ti vyloučení, kteří musí být „zahrnuti a protagonisty“? Kdo jsou ti, kteří se necítí být v církvi zastoupeni? Četba § 39 vyvolává více než podezření, že jde o lidi, kteří žijí a smýšlejí způsobem, který je v podstatných aspektech v rozporu s vírou, a kteří nemají v úmyslu se změnit, ale naopak čekají na změnu ze strany církve, aby mohla uznat za inspirované Duchem svatým, za prorocký hlas či znamení doby – podle již více než osvědčené synodální frazeologie – to, co místo toho vyjadřuje pouze pocit, touhu, způsob života, který je třeba korigovat a očistit: „Mezi těmi, kdo žádají o důraznější dialog a vstřícnější prostor, najdeme také ty, kteří z různých důvodů pociťují napětí mezi příslušností k církvi a vlastními afektivními vztahy, jako jsou: znovu sezdaní rozvedení, svobodní rodiče, lidé žijící v polygamním manželství, lidé LGBTQ atd. “ Indikace doplněná citátem z ideologicky korektního shrnutí zaslaného EK USA: „Lidé požadují, aby církev byla útočištěm pro zraněné a zlomené, nikoli institucí pro dokonalé. Chtějí, aby se církev setkávala s lidmi tam, kde jsou, aby s nimi šla, a ne je soudila, a aby budovala skutečné vztahy prostřednictvím péče a autenticity, nikoliv pocitu nadřazenosti.

Ve stejném duchu se nesou i odstavce věnované otázce údajného vyloučení žen ze života církve: „Mnohé syntézy […] vyzývají církev, aby pokračovala v rozlišování některých konkrétních otázek: aktivní role žen v řídících strukturách církevních orgánů, možnost žen s odpovídajícím vzděláním kázat ve farnostech, ženský diakonát. Mnohem rozmanitější postoje se vyjadřují ke kněžskému svěcení žen, které si některé synody přejí, zatímco jiné považují tuto otázku za uzavřenou“ (§ 64). V příspěvku institutů zasvěceného života zaznívá obvinění: „V rozhodovacích procesech a jazyce církve je rozšířený sexismus […]. V důsledku toho jsou ženy vyloučeny z významných rolí v životě církve a jsou diskriminovány, protože za úkoly a služby, které vykonávají, nedostávají spravedlivou mzdu. […] V některých církvích existuje tendence vylučovat ženy a svěřovat církevní úkoly stálým jáhnům; a také podceňovat zasvěcený život bez hábitu“.

Kdoví, zda podceňování zasvěceného života bez hábitu není hlavním problémem dnešní církve. Je jistě logické, že dokument mlčí o tom, co mají nyní před očima i ti nejzaslepenější ze zaslepených: masové odpadlictví, regurgitace liturgie, úpadek kněžských a řeholních povolání, pohrdání lidským životem, rozvrácené rodiny. A pontifikát, který je stále častěji příčinou dezorientace věřících.

Nuova Bussola Quotidiana