Vysvětlení od FSSPX.
Zákon se týká Západní Austrálie, největšího z australských států.
Vstoupila v platnost 1. listopadu 2022 a ukládá ministrům náboženství hlásit všechny případy zneužívání dětí, včetně těch, o kterých byly získány informace v rámci svátosti pokání.
Tyto změny jsou součástí nových zákonů, které zavedla vláda Marka McGowana, současného premiéra státu Západní Austrálie. Tento zákon však byl přijat v roce 2021.
Zákon stanoví, že kněží budou potrestáni, pokud neoznámí skutečnost, že se o této informaci dozvěděli při udělování svátosti pokání.
Opomenutí takového hlášení je v tomto australském státě – stejně jako v mnoha zemích světa – trestným činem, který se trestá maximální pokutou 6000 dolarů.
Stále silnější omezení
Arcibiskup Timothy Costelloe z Perthu hájil před vyšetřovací komisí západoaustralského parlamentu zpovědní tajemství jako zásadní pro katolickou víru.
Arcibiskup uznal „děsivou historii“ sexuálního zneužívání v katolické církvi a řekl, že rozumí tomu, proč jsou lidé zděšeni naléháním církve na zachování zásady absolutní důvěrnosti svátosti, jak je praktikována v samotné církvi.
„Ale – vysvětlil – hříchy se nevyznávají knězi, ale Bohu. praktikování základního aspektu katolické víry se mi zdá nezákonné jako něco, co moderní sekulární společnosti vždy chápaly jako něco, co je za hranicí jejich autority.
Ministryně pro ochranu dětí Simone McGurk uvedla, že vláda je odhodlána implementovat doporučení Královské komise pro institucionální reakce na sexuální zneužívání dětí, která byla zveřejněna v roce 2017.
Zákonodárci však záměrně ignorovali doporučení Stálé státní legislativní komise ze září 2020, která požadovala, aby byla svátostná zpověď vyloučena z působnosti zákona o hlášení týrání dětí.
Další zainteresované státy
Západní Austrálie není prvním australským státem, který vydal tento typ zákona; je to pátý australský stát – ze šesti, které tvoří zemi –, který zahájil ofenzívu proti tajemství svátostného vyznání, po státech Victoria, Tasmánie, Jižní Austrálie, teritorium hlavního města Austrálie a v září 2020 stát z Queenslandu.
Naše poznámka pod čarou
Co říká svatý Tomáš o tajemství zpovědi
Summa Theologiae, třetí část a doplněk,
otázka 11, čl. 1, pečeť Vyznání
Zdálo by se, že ne ve všech případech je kněz povinen skrývat známé hříchy pod pečetí zpovědi.
Vskutku:
- Jak potvrzuje sv. Bernard, „co je ustanoveno pro charitu, nemůže být protikladem k lásce“. Nyní by v některých případech bylo zachování zpovědního tajemství proti lásce: když jeden, Fr. např. ve zpovědi ví, že člověk je kacíř, a nemůže ho přimět upustit od překrucování lidu: nebo když člověk ve zpovědi pozná spřízněnost mezi lidmi, kteří se chtějí oženit. Je tedy povinen prozradit přiznání.
- To, co je zavázáno pouze nařízením církve, se nemá dodržovat, když církev vydá opačný příkaz. Nyní bylo zpovědní tajemství zavedeno pouze církevním ustanovením. Jestliže tedy Církev přikazuje, aby každý, kdo zná daný hřích, jej projevil, musí mluvit každý, kdo jej zná zpovědí.
- Člověk je více povinen chránit své svědomí než slávu druhých: protože láska je nařízena. Ale někdy si člověk zatajováním hříchů zraňuje své svědomí: jako když je povolán svědčit o těchto hříších a je nucen přísahat, aby řekl pravdu; nebo když se opat ze zpovědi dozví o hříchu převora, který je na něm závislý, že jeho ponechání v úřadu je příležitostí k jeho vlastní zkáze, takže je povinen jej osvobodit z úřadu pro pastorační povinnost, ale osvobozením zdá se, že odhaluje přiznání. Takže v určitých případech je přípustné přiznání odhalit.
- Kněz ze zpovědi si může uvědomit, že jeden z jeho kajícníků není hoden prelatury. Nyní je každý povinen postavit se proti povyšování nehodných osob, když to závisí na něm. Proto, protože by svým odporem mohl vzbudit podezření na hřích, a tedy nějakým způsobem odhalit zpověď, je zřejmé, že někdy je nutné zpověď odhalit.
NAOPAK:
- V kánonech čteme: „Kněz dává pozor, aby kajícníka neprozradil slovy, znameními ani žádným jiným způsobem“.
- Kněz se musí přizpůsobit chování Boha, jehož je služebníkem. Nyní Bůh hříchy projevené ve zpovědi neodhaluje, ale přikrývá. Proto je ani kněz nesmí odhalit.
Odpovídám: Ve svátostech úkony, které se konají zevně, znamenají ty, které se konají vnitřně. Proto vyznání, s nímž se člověk podřizuje knězi, je znamením vnitřního, s nímž se podřizuje Bohu.Bůh nyní přikrývá hřích těch, kdo se mu podřizují pokáním. Proto to musí být označeno ve svátosti pokání. Proto je nutné, aby přiznání zůstalo utajeno; a protože ten, kdo zjevuje zpověď, hřeší jako znesvěcovatel svátosti. Také existují další výhody tohoto tajemství; ve skutečnosti z toho jsou muži více přitahováni k přiznání; a jednodušeji vyznat své hříchy.
ŘEŠENÍ OBTÍŽÍ:
- Někteří říkají, že kněz není povinen uchovávat pod pečetí zpovědi kromě hříchů, které kajícník slibuje napravit: jinak o nich může mluvit s lidmi, kteří z nich mohou mít prospěch k dobru a ne ke zlu. Tento názor je však mylný, protože je neslučitelný s pravdou svátosti. Protože křest zůstává pravou svátostí, i když jej člověk přijímá se špatnými sklony, nemění nic, co je pro svátost podstatné; tak zpověď nepřestává být svátostným úkonem, ačkoli ten, kdo se zpovídá, nehodlá polepšit. Přesto však vyžaduje utajení. Ani pečeť vyznání není v rozporu s dobročinností. Láska totiž nevyžaduje, aby to, co člověk ignoruje, sloužilo jako lék na hřích. To, co je známo ve zpovědi, je prakticky ignorováno: protože to člověk nezná jako člověk, ale jako Bůh. Avšak ve výše zmíněných případech je třeba zajistit nápravu, která je možná, aniž by se prozradilo vyznání: to znamená napomenout kajícníka a zajistit, aby ostatní nebyli zvráceni herezí. Může také nabádat preláta, aby bedlivě hlídal své stádo: aniž by však řekl nebo naznačil cokoli, co by mohlo kajícníka prozradit.
- Přikázání zachovat zpovědi v tajnosti je obsaženo v samotné svátosti. Proto, jako je povinnost přiznat se podle božského zákona a člověk od ní nemůže být osvobozen žádným lidským povolením nebo příkazem, tak nemůže být nikdo nucen nebo zmocněn člověkem, aby přiznání prozradil. Bylo-li tedy někomu pod pohrůžkou exkomunikace přikázáno, aby řekl, zda si je vědom onoho daného hříchu, nesmí mluvit: musí si totiž myslet, že je mu přikázáno podmíněně, „pokud si toho je vědom jako člověk“. A i kdyby byl k přiznání výslovně dotázán, nesmí mluvit. Ani by za to neutrpěl exkomunikaci, protože nepodléhá svému představenému jinak než jako muž; nyní si je vědom těchto hříchů ne jako člověk, ale jako Bůh.
- Muž může být předvolán, aby svědčil pouze jako muž. Bez újmy svědomí tedy může zpovědník přísahat, že neví, co zná jen jako Bůh. Stejně tak může prelát zanechat bez trestu a bez jakékoli jiné nápravy hřích, který zná pouze jako Bůh, neboť není povinen užívat nápravy, ledaže by se mu to hodilo. Proto ty věci, které jsou mu předloženy u kajícího soudu, musí napravit, pokud je to možné, u tohoto soudu. Ve výše uvedeném případě Fr. např. opat musí trvat na tom, aby se kajícník zřekl převorství. Nebo, pokud nechce, může ho zprostit úřadu z jiného důvodu: aby se však vyhnul jakémukoli podezření, že prozrazuje tajemství zpovědi.
- Člověk může být nehodný prelatury pro mnoho jiných příčin, kromě hříchu: například pro nedostatek znalostí, věk nebo jiné podobné věci. Kdo se proti tomu postaví, nevede k podezření ze zločinu, ani neodhaluje přiznání. – Zdroj