Rejstřík precedentů o dystopické realitě. Nyní je tu nová vláda, ale hrozí okovy…
Poslední dva a půl roku se globální moc rozrůstá.

Vlády rozpoutaly bezprecedentní útok na své občany, vědomě je klamou, zastrašují, buzerují a vydírají a v nebývalé míře je zbavují zbytků individuální a kolektivní svobody.

Masmédia zahájila nekonečnou kampaň psychologického terorismu, bezostyšně falšují fakta a zároveň, zejména prostřednictvím reklamy, podloudně provádějí systematické vymývání mozků, jehož cílem je smést všechny zavedené jistoty, počínaje běžnou morálkou, a vštípit tak nové vidění reality a novou morálku naruby, kde zlo je dobro a dobro je zlo.

Politické strany se tomuto záměru zcela podřídily a v dosud nevídané míře ukázaly svou lhostejnost ke skutečným problémům země, které se nyní týkají převážně pouhého přežití, a své svrchované pohrdání obyčejnými lidmi, těmi, kteří zoufale bojují o to, aby se uživili, zaplatili daně a účty, uživili své rodiny, poslali své děti do školy nebo na univerzitu.

Prioritami našich politiků, našich zástupců v parlamentu, jsou imigranti, nelegální přistěhovalci, asistovaná sebevražda, svoboda brát drogy, změna pohlaví a obecně práva homosexuálů a transsexuálů. Pozvat každého Afričana do Itálie s vidinou příjmu z občanství, získat druhé bydlení, nechat zmizet hotovost z oběhu, očkovat celou populaci, nutit každého, aby měl zelenou kartu, aby měl přístup k jakýmkoli službám, to jsou jejich priority.

Lékaři, s výjimkou několika málo těch, kteří se nechali vyloučit z důslednosti a z úcty ke své profesní důstojnosti, se zcela položili na lživý a zločinný příběh, který byl vytvořen z takzvané pandemie, a učinili ze sebe spoluviníky, kteří radí užívat vakcínu, která taková není, která nebyla testována a která je nebezpečná pro určité kategorie lidí – zejména pro děti -, nejhoršího zločinu v dějinách.

Učitelstvo se jako celek přizpůsobilo velkému spiknutí proti obyvatelstvu: mlčela, mlčela, lhostejně, ba dokonce otráveně přihlížela kolegům, kteří byli propuštěni z práce jako nebezpeční delikventi za to, že chtěli říci ne nelegitimnímu a nezákonnému povinnému plošnému očkování; v nemálo případech učitelé šikanovali neočkované žáky a ukazovali na ně s výčitkami a posměchem jejich spolužáků; vždy se pokorně sklonili před škodlivým používáním masek, a co je horší, dali svým studentům najevo, že dodržování šílených pseudozdravotních předpisů, počínaje distančními, je otázkou morální odpovědnosti a jen o málo méně než naléhavou otázkou života a smrti.

Členové duchovenstva, až na výjimky, zase podporovali nenávistnou psychopandemickou lež; a zároveň se zpronevěřili jak katolické nauce, když zaváděli nejrůznější kacířství a rouhání a zacházeli tak daleko, že otevřeně uctívali modly, tak i – svým únikem – povinnosti pečovat o duše, zavírali kostely, rušili posvátné bohoslužby a dokonce odpírali křesťanské pohřby zemřelých; v některých případech odmítali udělit umírajícím krajní pomazání.

Pořádkové síly se zapojily do bezprecedentní represivní kampaně, při níž mobilizovaly vrtulníky, drony, vodní děla a obušky proti osamělým, neškodným lidem pobíhajícím po loukách nebo opalujícím se na opuštěných plážích a proti pokojným pracujícím, kteří stávkovali a demonstrovali za obranu práva na práci proti všem formám pseudosanitární diskriminace.

Soudní moc byla nápadná svou absolutní absencí, svou liknavostí, svým hrobovým tichem: zatímco ústava byla pošlapávána a rozmělňována na vládní kousky, žádný soudce nepovažoval za vhodné a vhodné jít a prověřit jednání politiků a úředníků, legitimitu mimořádných dekretů, odmítnutí nejvyššího strážce demokratického řádu – prezidenta republiky – vzít na sebe ochranu občanů, a zejména kategorií postižených nenávistnou diskriminací.

Žádný soudce se neobtěžoval ani s tím nejmenším: například s tím, že ministr školství promrhal miliony eur na zbytečný nákup pojízdných lavic, které se téměř okamžitě nahromadily ve sklepích a skladech škol; že farmaceutický průmysl prodával experimentální genové sérum jako vakcínu proti viru, který nikdy nebyl izolován v laboratoři; že pánové bez vědecké kvalifikace téměř denně vystupovali v televizi a doporučovali Italům, co mají a nemají dělat pro ochranu veřejného zdraví. A to ani za věci, které jsou relativně ještě menší: například za podněcování k nenávisti a diskriminaci pokojných občanů, kteří se provinili tím, že se nechtěli podrobit státem nařízené, ale protiústavní, nelegitimní a vědecky více než pochybné zdravotní léčbě, osobnostmi showbyznysu, novináři a dokonce i showgirls a showmany, kteří pro tuto příležitost improvizovali pod samolibým dohledem televizních kamer, odborníků na lékařské a zdravotní záležitosti, jakož i veřejných strážců obecného blaha a cenzorů morálky.

Stručně řečeno, došlo k naprostému, neslavnému a téměř nepředstavitelnému zhroucení všech institucí, které se krátce předtím ukázaly být nevěrné svým funkcím, a také občanské, morální a náboženské struktury celé společnosti. Katastrofální kolaps, bez polehčujících okolností a bez odvolání, jaký dosud nikdo nezažil, s výjimkou ostudných dnů kolem 8. září 1943, kdy se všichni veřejní činitelé rozplynuli ve jménu si salvi chi può a někteří historici právem hovořili o smrti vlasti. A stejně jako tehdy nebo o něco později, na konci války, přijímali generálové a admirálové medaile, které jim na hrudi udělil bývalý nepřítel, bez uzardění a s očividným uspokojením, tak nyní vidíme italské politiky, kteří se chlubí tím, že obdrželi veřejná ocenění a uznání – jako například Mario Draghi, který v New Yorku obdržel cenu státníka roku od amerického Deep State, který je mnohými podezříván, že stojí za celosvětovým státním převratem, jenž proběhl v roce 2020 ke škodě všech národů, včetně našeho.

Otázka zní: jak je možné, že to lidé dovolili? Že tolerovali absurdní opatření, svévolné věznění, izolaci starých lidí, umírání nemocných v osamění, nucené spalování mrtvol, neprovádění pitev a pozastavení pohřebních obřadů, stejně jako pozastavení náboženských obřadů a dokonce i přístupu na hřbitovy po celé týdny a měsíce; jak je možné, že to všechno lidé snášeli a tolerovali? A jak je možné, že nyní, dva a půl roku po tomto šílenství a zločinech, nepožadují znát pravdu, nepožadují spravedlnost pro živé i mrtvé a nechtějí, aby byli viníci souzeni? Bude řečeno: nežádají a nepožadují, protože většina obyvatel si ani neuvědomila, co se stalo, a stále věří, že vláda udělala maximum v objektivní situaci mimořádné závažnosti, a nikoliv v přítomnosti obrovské tragikomedie, kolosální lži a celosvětového spiknutí, jehož cílem je zpronevěřit se realizaci Agendy 2030, tj. velkému resetu a přechodu do transhumánní éry.

To je pravda, ale otázka zůstává, ba stává se ještě naléhavější (a dramatičtější): jak je možné, že si to lidé neuvědomili, ba že to všechno ani netušili? Zatímco rodiče, děti, sourozenci, manželé byli vystaveni takové spoušti? A když jim stovka, tisícovka indicií měla otevřít oči nebo alespoň nasadit blechu do ucha i těm nejroztržitějším či nejdůvěřivějším? Jak je možné, že si Italové vždy stěžovali na politiku a nikdy nedůvěřovali své politické třídě, ani si jí nevážili, a to až do přehnaného kvaltování (prší, zlodějská vláda): jak je možné, že se nyní Italové projevili jako tak poslušní a disciplinovaní, tak ochotní naslouchat návrhům, doporučením i skutečným příkazům vlády a veřejných orgánů? K ospravedlnění násilí, k ospravedlnění vydírání, ke koupi těch nejnestydatějších lží?

Jak to, že Italové, ultraindividualistický národ, pokud vůbec kdy nějaký existoval, nyní najednou s nebývalou kompaktností udělali to, co se po nich chtělo, uvěřili tomu, čemu se po nich chtělo, a stoprocentně se podřídili přáním vlády, která se zase řídila přáními samozvaného vědeckotechnického výboru, jehož členové jsou ve zjevném střetu zájmů, vzhledem k tomu, že pracují pro tytéž nadnárodní farmaceutické společnosti, které mají zájem na tom, aby se potvrdila myšlenka, že lidstvo bylo a stále je ohroženo nejvážnějším morem v dějinách (i když oficiální údaje říkají, že úmrtnost způsobená tímto morem se nikdy nepřiblížila ani 1 % populace)? Jak je zkrátka možné, že lid, který je sice dobrý, ale v zásadě nedůvěřivý vůči veřejné moci, i když je tato nedůvěra zjevně neopodstatněná, v tomto případě přijal rozhodnutí vládců za svá? V důsledku toho tisíce drobných podnikatelů, obchodníků a řemeslníků – páteř naší ekonomiky – mlčky přišly o práci, udušeni absurdními příkazy k uzavření a omezením pracovní doby, aniž by protestovali nebo si stěžovali, pokud vůbec si stěžovali na nezodpovědné, neřkuli zločinné chování, podle mediální imbecility, těch svých kolegů a zaměstnanců, kteří se raději nechali propustit, než aby se podvolili zdravotnickému vydírání.

Obáváme se, že odpověď na tyto otázky je strašně jednoduchá, dokonce až odzbrojující. Drtivá většina italského lidu všechny tyto věci připouštěla, trpěla je, dokonce je schvalovala a v žádném případě nereagovala, nepodezírala je, neprotestovala, a to z toho dobrého důvodu, že byla zaneprázdněna jinými záležitostmi; a to ne dva a půl roku, ale po dvě nebo tři generace. V jakém oboru přesně? Ale je to jasné: stačí se rozhlédnout maximálně na pět minut, například když jdete po ulici nebo vstoupíte do veřejného domu. Lidé jsou nesmírně zaneprázdněni, až k vrcholu nervového napětí, ke stresu, neuróze, nespavosti, úzkosti a krajní hranici předcházející depresi, starají se o tetování na lýtku, o zimní opálení pod lampami, o mobilní telefon nejnovější generace, který si mají koupit, o piercing v pupíku, který mají ukázat, bez ohledu na roční období a teplotu. Stejně jako elektronická hra, kterou lze vyhrát zabitím co největšího počtu nepřátel, a nádherná, úžasná přehlídka síťovaných punčoch a jehlových podpatků, pokud je někdo pohledný muž, nebo kožené bundy s hřeby a motorkářské čepice ve stylu Marlona Branda, pokud je někdo něžná dívka. Důležité není cítit se dobře, ale épater les bourgeois, ohromit buržoazii, a k tomu není zbytečný žádný výdaj, žádná oběť: ani ta, že si člověk koupí nejdražší mobilní telefon na splátky, když nemá peníze ani na návštěvu soukromého lékaře (na toho veřejného musí čekat měsíce nebo roky), ani to, že se uprostřed zimy prochází po podloubích v centru města s odhalenými ňadry a břichem ve sladkém klimatu Turína nebo Milána. A co je to trochu chladu na kůži, trochu vlhkosti v kostech, být nejkrásnější (nebo nejpohlednější) v království? To jsou věci, na kterých záleží; to jsou věci, které zaujmou a které vyžadují veškerou pozornost a vážnost tohoto světa; rozhodně ne takové maličkosti, jako je přemýšlení, zda máte podstoupit čtvrtou dávku do žíly poté, co se první tři ukázaly jako naprosto zbytečné (nebo ještě horší); nebo chtít píchnout injekci do žíly svému šestiletému synovi nebo své osmdesátileté matce, která je zdravá a silná jako dub. Ale člověk nikdy neví, že některým věcem je lepší předcházet; je třeba být opatrný a předvídavý, že? A poslouchejte nabádání lékařských velikánů, jako je Fiorello nebo Fedez…

To a především to je hluboký důvod, proč se lidé v posledních dvou a půl letech nechávají takto zpracovávat: všechno si kupují, všechno přijímají, se vším souhlasí. Jsou příliš zaneprázdněni jinými věcmi; příliš se soustředí na mnohem důležitější věci, než je práce, děti, rodiče, zítřek, pravda. Koho zajímá pravda? Co je pravda? To jsou metafyzické otázky a kdo má čas na metafyziku? Fialové nebo zelené obarvení vlasů, vskutku napůl fialové a napůl zelené, vždycky abyste se dostali k buržoazii: to jsou důležité věci, o které stojí za to usilovat.

Francesco Lamendola

Posted by mic at 11:30 Send by emailPost to blogShare on TwitterShare on FacebookShare on Pinterest

37 komentářů:

 Z Fb řekl.

Doufám, že to přestane