_{P. Mateo Crawley SS.CC.}

Mše svatá – zdroj svatosti

Podle Pánova záměru by se ve mši svaté měly uskutečnit každodenně dva velké zázraky: zázrak „přepodstatnění“ a zázrak posvěcení celebranta – důsledek a první plod mše.

Ten první zázrak se uskutečňuje zcela jistě a nepochybně v každé mši. Ten druhý, bohužel, trpí četnými výjimkami.

Neboť kdyby Hostie a Krev chtěly promluvit, mohly by velmi často říct celebrantovi: „Na tvé kněžské slovo zmizela podstata chleba a vína, my z ní zachováváme jen vnější vlastnosti, staly jsme se »Kristem, živým Božím Synem«. Ale ty, knězi, který proměňuješ, kdy uděláš se sebou stejný zázrak lásky, kdy silou milosti mše svaté u oltáře ve své tajemné službě budeš mít jen vnější znaky muže, ale ve skutečnosti se staneš »Alter Christus«?“

Když Pán přijal podobu posvěceného chleba, dal se nám za pokrm, abychom požívali Jeho samého. Chci tím říci, že chtěl, aby v síle oběti a svátosti nás přetvořil v sebe. Požít Ho je snadné, protože On se nám k tomuto cíli daruje. Ale být požiti od Něho, stráveni ohněm božské oběti, to předpokládá od nás velkodušné a úplné sebeobětování, které u celebranta Ježíšovo Srdce ne vždy nachází.

Budeme obětí jeho lásky, až místo abychom nesmírnou formuli pronášeli ze zvyku, dokážeme ji prohloubit a prožít hodnotu a velikost svaté oběti: „Skrze Něho, s Ním a v Něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí.“

Tedy teprve tehdy, když každý z nás se stane „obětujícím i obětí“ s Ježíšem Kristem, naše mše bude mít onu posvěcující všemohoucnost pro nás kněze, vykoupení pro lid a hymnus chvály ke slávě vznešené Trojice.

I kněz těch nejlepších kvalit, který však ještě nepochopil celou nadpřirozenost své mše pro kněžský a duchovní život, je ještě daleko od ideálu, který Bůh chtěl.

Naopak, jak řekl kardinál Mercier: „Ten, kdo pochopil vznešenost svého oltáře a kdo hladový usiluje vážně o využití božského zdroje svého života, ten zemře v pověsti svatosti.“

Kolik kněží promrhá největší poklady svého kněžství, protože pokládají funkci své služby jako každou jinou, místo aby z ní učinili kněžskou funkci nejvyšší vznešenosti, a tím způsobem se stal oltář těžištěm jejich kněžství!

Poslechněte si na to téma část promluvy, kterou pronesl Mons. Tissier v Lurdech během kněžského kongresu:

„Vy si často představujete, že kněz je především mužem evangelia a apoštolského působení, a proto že nejlepší je ten kněz, který se zasvětí aktivitě. Pro některé kněze je podstatná posvátná práce pro duše. Ne! Kněz je především a nade všechno muž Boží mše svaté, posvěcovatel. Mše je jeho vlastnictví a on sám je opravdovým knězem jen u oltáře.

Proto je pro Hostii velkou radostí, když tam potká svého kněze, jako by mělo být pro kněze radostí, že tam potkává svou Hostii: Deifica professio – bohatvorné povolání.

Skutečně – deifica professio, které nás staví téměř na stejnou úroveň jako Ježíše Krista v roli prostředníků a obětí, kdy slavíme »velký úkon«, jak nazývali v prvotních dobách službu u oltáře.

A nyní prosím ještě Pannu Marii, aby se ke mně sklonila, osvítila mě a požehnala mi, protože bych chtěl použít jí samotné jako vzoru posvětitele proniknutého svatostí obřadu, který slaví.

Tři tajemství jejího života nám ji představují při výkonu kněžské funkce a naše mše se jeví jako jejich mystická reprodukce. »Slovo se stalo tělem z Ducha Svatého a z Marie Panny.«

Není prvním gestem, které každodenně uskutečňuje každý kněz, obětovat Otci Toho, kterého On svěřil jí?

Není to právě to, co každý den uskutečňuje kněz, když na paténě Mariina Srdce obnovuje oběť Panny a Matky jako v den Vtělení? Božská oběť a cíl této oběti je tentýž jako tehdy v Nazaretě a jako každý den na našem oltáři. Kéž by nám Maria poskytla zář své čistoty, vůni své pokory, žár své lásky, abychom slavili mši se stejnými dispozicemi kněžské svatosti! Ale ona první oběť byla tichá, intimní a bylo zapotřebí, mohu-li to tak říct, učinit ji svátostně vnímatelnou.

Proto »podle zákona Mojžíšova přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Hospodinu« (Lk 2,22). Maria, celá čistá, obětuje tedy v chrámě Beránka bez poskvrny Otci, obětuje ho pro jeho slávu a pro spásu lidu.

Ona totiž je Matkou Mesiáše jen proto, aby spolupracovala s jeho mesiánským posláním, aby ho obětovala ke slávě Toho, který jí ho poslal.

Dej, Maria, aby naše každodenní mše tak přitahovala zalíbení Otce, jako představení Jezulátka v jeruzalémském chrámě, představení uskutečněné rukama nejsvětější Matky.

A přichází den Kalvárie! »Obětován, protože sám chtěl.« (srov. Iz 53,7) Na nohou vedle Oběti »stála Matka« a obnovovala oběť ze dne Zvěstování a představení v chrámě. Neboť jestliže On se obětuje z lásky, Maria plným právem Matky Ho dává Otci z čisté lásky, mísí hořkou vodu svých slzí s nejdrahocennější Krví Ježíšovou.

Vy to víte, že kalich nové úmluvy, který bereme do svých rukou, obnovuje toto tajemství Božské Krve nekrvavým způsobem.

V oné tak slavné hodině jako na Kalvárii potřebujeme mít nablízku Marii, aby podpírala naše paže a především zapálila naše srdce. Žádejme od ní jako největší milost, aby nás zbavila strašného zla, jakým by byl hřích pouhého rutinního návyku při slavení nebeských tajemství!

Usilujme naléhavě o to, abychom měli nezbytné dispozice a obdrželi hojné plody slavení svaté Oběti.“

Zastavme se u určitých dispozic, které jsou nutné, abychom obdrželi hojné plody ze slavení mše svaté. Především udělejte, co je ve vašich silách, abyste se na mši pečlivě připravili.

Přes všechna vaše zaměstnání, která jsou často přetěžující, přes nepředvídané práce, které se vtlačí do vašeho programu, usilujte o dobrou přípravu na mši, protože kdo si zvykne zanedbávat tuto přípravu, silně riskuje, že promrhá část nenahraditelných milostí ze mše svaté.

Kéž vás připraví sama svatá Panna, ať vám zjeví modlitby a dispozice svého Srdce z Velkého pátku, když před jejím zrakem několik kroků od ní přibíjeli na kříž jejího Syna a jejího Boha.

Pak budete slavit mši svatou prodchnutou co největší zbožností, jen se zájmem a myšlenkou oslavit Nejsvětější Trojici, která skrze Ježíše Krista přijímá v tomto okamžiku nejvyšší pocty a znamení božského majestátu.

Řekl jsem prodchnutou, aby byla zachována velká prostota a intenzita víry a lásky, jakou tento „velký úkon“ vyžaduje od celebranta, který v tomto svatosvatém okamžiku je Kristem jako nikdy. Bylo by zapotřebí, aby nás ovládla všechna velebnost tajemství, jako by v tomto okamžiku byla roztržena opona a my měli před očima současně vidění Tábora i Kalvárie, dvou majestátů, které zahalují oltář i posvětitele.

Kdyby byl svatý František knězem, jak by slavil mši svatou po zázraku na Monte Alvernia? Nezáleží na tom, že vy máte stigmata v srdci, jen abyste se dobře modlili svou mši se zápalem Serafa z Assisi.

Vyproste si od Marie všechny milosti, abyste každý den postupovali v duchu stále živější víry, ve stále větším úsilí lásky, když přinášíte nejsvětější oběť. Není to jen pro tu jedinou hodinu, usilujte o něco z duše svatého faráře arského a bude to mít jistě jako důsledek misijní a apoštolskou sílu Františka Xaverského i bez jeho charismat.

A všimněte si dobře, že nemluvím o zbožnosti citové, ne! Mluvím o plamenu velké víry oživené skrze rozjímání o tomto velkém tajemství a o silné touze.

Bohužel. Příliš jsme si zvykli na vznešenost našeho oltáře. Odvážil bych se říct, s pocitem klanění a vděčnosti, že vina je také u samotného Pána, který nám dal příliš mnoho. A především zde nás, své přátele, miloval až příliš!

Kdyby mše byla řídkým privilegiem dovoleným jako občasná náhrada za určitý počet obětí přinesených v apoštolátu nebo za zázračný rybolov získaný za cenu hrdinských obětí…, ale ne, ona je každodenní jak pro svaté, tak pro ty, kteří ani nemyslí na to, aby se jimi stali, a kteří upadli do zlozvyků a ani je nenapadne, aby se tohoto privilegia vzdali. „Kdybys znala Boží dar…“ (Jan 4,10) Knězi a misionáři, kdybys byl vychován v duchu vytrvalejší modlitby, kdybys byl více osvícen horoucnější vírou a kdyby tě především pobízelo úsilí vroucnější lásky, … kdybys dokázal ocenit dar par excellence svého kněžství, vznešenou funkci své služby, dar darů, který ti dopřává pravý Kristus každý den u oltáře! … Jsem přesvědčen, že i sami velcí světci v nebi byli udiveni, že to bylo pro ně v nebi působivé překvapení, když viděli ve světle slávy, jaká byla jejich velikost, když celebrovali svatou oběť.

Když jsem byl v Neapoli svědkem zázraku svatého Januária a viděl jsem ampulku krve mučedníka, jak šumí, i když už uplynulo více než tisíc let od doby, kdy tuto krev prolil, přiznávám, že jsem se cítil dojatý. Ale při bezprostřední vzpomínce na můj kalich, na službu transsubstanciaceve mši, kterou slavím, se mé srdce ihned zcela utišilo. Protože mezi těmito dvěma zázraky je onen v mé mši svaté mnohem větší než zázrak svatého Januária.

Čekám nyní na hodinu své agonie, abych s láskou poslal výzvu svému andělu strážci. Řeknu mu: „Požehnaný anděli, doufám v nekonečné Boží milosrdenství, že budu brzy tvým společníkem po celou věčnost: i přes svoji nesmírnou ubohost budu ještě krásnější než ty, protože ponesu v sobě podobu Božího Syna, vepsanou Krví Beránka, kterou ty nemáš. A navíc, můj anděli, budu vznešenější než ty, jistě ne svou přirozeností, ale pro milosrdenství, protože Pán má se mnou tutéž krev a z jeho blahovůle jeho Otec je mým Otcem a jeho Matka mou Matkou. On je mým prvorozeným bratrem, ten titul ty nemáš. A pro vrchol štěstí, poslyš, můj anděli, zatímco se spolu budeme klanět Nejvyššímu, já se mohu plným právem chlubit, že jsem svému Bohu poroučel, když jsem stál u oltáře, a On mi byl vždy poddán. V této souvislosti mohu říct, že jsem byl v tomto životě pánem svého Pána v síle kněžství, moci a privilegia, kterou ty jsi neměl.“

A anděl mi řekne: „Je tomu tak, opěvuj po celou věčnost velkorysost a milosrdenství Pána, který tě pozvedl nad všechna Knížata, Trůny svého Království!“

Kdyby Pán chtěl vyzkoušet mou víru a nabídl mi výměnou za moji mši, že mě povznese do třetího nebe jako svatého Pavla a že začnu zde na zemi ochutnávat rozkoše nebe, prosil bych na kolenou svého Pána, aby mi zachoval až do smrti mé svaté právo u svatého Oltáře. Zřekl bych se charismatu sv. Pavla a všech svatých, neboť to je jen bledý paprsek lásky a slávy, jakou je svatá Oběť.

Konečně je nutné, abychom – proniknuti velikostí a krásou naší mše svaté – ji znali a chtěli ji prožívat. To znamená, že když sestupujeme od oltáře, musíme žít, jak je to jen možné, životem Panny Marie po Zvěstování, neboť v sobě neseme jako ona Emanuela, Boha s námi. Poslyšte, co o tom soudí svatý Jan Eudes: „Oběť mše svaté je tak vznešená, že bychom potřebovali tři věčnosti, abychom ji důstojně uctili.

První k přípravě na vystoupení k oltáři; druhou, abychom slavili v extázi svatá tajemství; třetí, abychom dobrořečili a děkovali Bohu za tento neporovnatelný dar. Ach,“ dodává světec, „je pozdě, budeme mít jen jednu věčnost k děkování, nebo spíše abychom napravovali své nedbalosti a své nedostatečnosti z chrámu.“

Žádejte naléhavě Nejsvětější Pannu o milost, abyste dokázali vždy do středu svého vnitřního života a všeho apoštolátu postavit oltář své každodenní Mše.

Řekl jsem do středu, kam pro velkou víru směřuje celý váš vnitřní život. Střed, ze kterého tryskají přívaly božského života, které září kolem vás i daleko od vás: prožívejte svoji Mši, žijte pro svou Mši, žijte ze své Mše. Připravujte se na ni s nesmírnou láskou a vychutnávejte ji každý den, jako by byla první a poslední ve vašem životě. Budete-li mít opravdu tuto zbožnost, budete mít všechno: „Všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33b)

Na zakončení jedno slovo o plodnosti vašeho oltáře. Kněz a misionář, který umí celebrovat opravdu mši svatou a který každý den opravdu usiluje o to, být pravým Kristem, je již pravým apoštolem. Neboť všechen výsledek, který by mohlo mít slovo a aktivita, nahradí Mše svatá od pólu k pólu.

Neboť je to sám Ježíš Kristus, který se tím, že ve vašich rukou obnovuje svou výkupnou oběť, obrací k Otci svou modlitbou, která může být jedině vítězná: „Otče, odpusť… posvěť se jméno tvé… buď vůle tvá…“

K tomu ještě jedno krásné slovo Mons. Tissiera: „Někdy slyším kněze, kteří ztratili odvahu, jak lamentují nad neplodností služby, ze které nezbylo víc než sloužení mše před prázdným kostelem… Ale co tedy dělají? Přece zachraňují hříšné duše…, vykupují hříšné národy…, zachraňují svět, který by bez smírné mše zahynul…“

Je to právě oběť mše svaté, která je příčinou určitých obrácení, která by byla jinak nevysvětlitelná, stovek milostí, které jsou často hotovými zázraky nových Letnic a které nemají žádný vztah ani k té nejlepší apoštolské aktivitě. Věřte mi, že váš kalich více než krev Ábelova křičí o milosrdenství a zaplavuje jím duše.

Jak by byl účinným a plodným obdivuhodný apoštolát vaší mše, kdybyste dokázali připojit k úkonu „ex opere operato“ samotné oběti také víru svatého Františka Xaverského, horlivost a zápal svatého faráře arského a svatého Vincence z Pauly!

Vaše poslání před Bohem má svůj výchozí bod a svou korunu v milosti svatého Oltáře, buďte o tom pevně přesvědčeni!

Tedy: celebrujte s duší tak nebeskou a se srdcem tak serafínským, abyste mohli u oltáře uskutečňovat vznešenou modlitbu Ježíšovu při Poslední večeři: „Otče, ať jsou jedno se mnou, jako ty a já, Otče, jsme jedno v lásce.“ (srov. Jan 17,11)

Učiňte ze svého oltáře anticipované nebe a nejvyšší zátah na duše, které jsou vám svěřeny. Anebo lépe: Učiňte z Prostředníka a Hostie vaší mše „Deus meus et omnia“ (Můj Bůh a mé všechno) celého svého kněžského života!

Když celebrujete každý den mši svatou, jste „učedník, kterého Ježíš miloval“ (Jan 13,23). Ale milujte také vy tak svůj oltář a vystupujte k němu s takovými dispozicemi víry a zápalu, abyste mohli být „učedník, který miloval Ježíše“.

Praktický závěr: To, co dáváte své mši, jako čistotu, ducha víry, horlivou modlitbu, dáváte své kněžské duši a také všem dalším duším. Jakým zdrojem spásy je váš kalich!

Nezapomínejte, že vaše Oběť musí být tím prvním a nejvyšším kázáním lidu: je to současně především kněžský dar Bohu, jejž nelze ničím nahradit.

Usilujte o to, abyste byli u oltáře s Kristem jedno, a to skrze pečlivou přípravu na svatá tajemství. Vaše mše bude tím, čím bude vaše příprava. A tím, čím bude vaše mše, budete vy v Božích očích.

Budete souzeni za každý den podle míry čistoty své víry a lásky, které jste vnášeli do slavení svaté Oběti.

Mějte hrůzu ze šlendriánu u oltáře!

Při vzpomínce na mrtvé modlete se zvláště za duše spolu-bratří kněží. Prokažte jim tu lásku, bude vám v hojné míře odplacena.

Veni Sancte Spiritus!

Adveniat regnum tuum!

Ritiro Sacerdotale, Grottaferrata – Trento, 1958, str. 110–124

Překlad -lš-

Ritiro Sacerdotale,
Grottaferrata – Trento, 1958