Když je Benedikt mrtvý, chce Bergoglio starověkou mši udusit.

Robert Moynihan

Objevují se nové zprávy o možném uvolnění (snad 3. dubna) dalších omezení používání starého obřadu při slavení mše.

Dva články z Evropy o víkendu uvádějí, že anonymní „zdroje“ v Římě právě „potvrdily“, že existuje návrh „Apoštolské konstituce“, která by dále omezovala používání staré předkoncilní liturgie – starého způsobu slavení mše a sv. svátosti (např. křest a svěcení) – o kterých papež Benedikt XVI. v roce 2007 řekl, že by měly být v církvi zachovány jako významný a úctyhodný obřad.

Zde je odkaz na dva články: zde v němčině a zde v italštině. Zdá se, že záměrem je definitivně kodifikovat novou liturgii – „novou mši“ vyhlášenou papežem Pavlem VI. 3. dubna 1969 (viz také odkaz ) , která nahradí starou latinskou mši používanou po staletí před rokem 1969 – jako jedinou liturgii sv. latinského obřadu v církvi. Pojďme se na toto téma podívat trochu hlouběji.

* * *

Mnozí toto téma nepovažují za důležité. Považují to za okrajové, dokonce irelevantní. Jiní to však považují za důležité, dokonce kritické a ústřední, pro budoucí život a víru církve. Proč tyto dva pohledy? V podstatě proto, že pozorovatelé mají různé názory na to, zda jsou obě liturgie v takovém kontrastu, aby skutečně ovlivnily víru věřících.

Jinými slovy, proč existují různé názory na to, zda je ta či ona liturgie účinnější ve sdělování toho, co se mše vždy snažila sdělit: Kristova ducha, jeho samotného života , těm, kdo jsou s Ním „ve společenství“? a skrze něho a v něm, s Otcem.

Někteří by mluvili v termínech „milost“: ve smyslu, že vše, co je v liturgii nebo v životě více „christocentrické“, vše, co přibližuje duše ke Kristu, co je vyzývá, aby se zaměřovaly na Krista, poskytuje a vlévá účinněji ona „milost“, o které (nějakým záhadným způsobem mohou odborní teologové diskutovat a obyčejní smrtelníci mohou prostě tiše mumlat) je život duše – energie, která činí duši, ono ústřední tajemství, které je jádrem každé lidské bytosti, bohatou, pulzující, živý, orientovaný na víru, naději a lásku, orientovaný na obětování vlastní vůle a přijímání Boží vůle, aby se jí stále plněji přizpůsobovala…

Jsou tací, kteří si myslí, že obě formy liturgie, stará a nová, jsou stejně kristocentrické (a tedy stejně platné), ale že jsou prostě odlišné „ esteticky“ .“. Jinými slovy, povrchně. Ne v podstatě. To znamená, že někteří si myslí, že starší lidé (narození například před rokem 1955 nebo 1960, před začátkem Druhého vatikánského koncilu) a lidé spjatí s evropskými aristokratickými tradicemi, a tedy s úctyhodným starověkým latinským jazykem, prostě „ láska“ (esteticky) stará liturgie, s její tzv. „slavnostní“ a „přísnou formou“ (ačkoliv stará mše ve staré kapli může být neobyčejně jednoduchá a přístupná, a tedy jaksi i „neslavnostní“ a „ neformální“), s použitím latiny (a trochu řečtiny), s používáním kadidla a předepsaných gest a tak dále, zatímco „modernější lidé“ (ti, kteří se narodili po koncilu,Novus Ordo “promulgovaný papežem Pavlem VI. v roce 1969, s jeho „méně slavnostním“ aspektem, používáním lidového jazyka (nikoli latiny), „neformálností“, menším používáním předepsaných gest a tak dále.

Ještě jiní jsou přesvědčeni (z mnoha a různých důvodů) – podle starého přísloví „ lex orandi, lex credendi “ („zákon modlitby je zákonem víry“), že to znamená, že způsob, jakým se člověk modlí, nakonec ovlivní a formovat skutečné přesvědčení lidí – že „nová mše“ neorientuje lidi bezpodmínečně a úplně k Bohu, jak se otevírá „stará mše“.

To je prostě to, čemu někteří skutečně věří.

Jsou přesvědčeni, že tomu tak je.

Když tedy slyší, že Řím postupně odstraňuje „starou mši“, dochází k závěru, že Řím něco nepochopil, že podcenil hlubokou a posilující zbožnost a víru, kterou stará liturgie znamenala a uzákonila (jak napsal papež Benedikt) pro miliony a miliony lidí v průběhu staletí.

Jednoduše nedokážou pochopit, proč by Řím chtěl úplně rozbít, úplně potlačit tuto tradiční modlitbu, toto tradiční vzývání Boha, tuto tradiční liturgii zaměřenou na Krista.

A kupodivu jim Řím zatím neposkytl žádné skutečně přesvědčivé argumenty, proč chce udělat to, co Benedikt XVI. před pouhými 15 lety prohlásil, že to nikdy nebylo možné: „Co bylo svaté pro předchozí generace, zůstává posvátné a skvělé pro nás; nemůže být náhle zcela zakázáno nebo dokonce škodlivé.“ (Papež Benedikt XVI. v Summorum Pontificum , 7. července 2007)

A to vše způsobuje duchovní a svědomité utrpení mnoha prostých věřících dobré vůle, kteří cítí, že jejich úzkost svědomí nezajímá muže, kterým jsou tato rozhodnutí svěřena.

A tak žijí v jakési duchovní opuštěnosti, která se zvýrazňuje každým otočením šroubu, zatímco Řím pomalu, ale jistě dusí praktikování staré liturgie.

Překlad Chiesa e post Concilio