Snad poprvé v dějinách církve byl celý pontifikát věnován tomu, aby vedl lidi i samotnou církev zpět k ústřednímu postavení Boha. Pontifikát Benedikta XVI. byl zásadním pontifikátem, který šel přímo k jádru smrtelné nemoci naší doby, aniž by se ztratil v sociologických, politických nebo ekonomických analýzách. Ne že by jimi někdy pohrdal, ale dal jim místo, které si zaslouží, a posuzoval je podle jejich schopnosti reagovat na tajemství člověka, kterým je být ctitelem Boha.
„Pokud přenesete těžiště života nikoli do života, ale do posmrtného života – do nicoty -, odvedli jste těžiště od života vůbec.“ Dlouhé porodní bolesti moderny zrodily svět, jehož těžiště je ve světě samém, jak to obhajoval Friedrich Nietzsche v Antikristu. Ale v rozporu s tím, co předpovídala vata o smrti Boha, odstranění těžiště z „posmrtného života“, který není nicotou, ale plností Boha, způsobilo, že lidstvo implodovalo. Všude se množí příznaky této imploze: strach, zoufalství, bída, násilí, reifikace člověka, delirium.
Papež Benedikt chtěl stát po boku tohoto ztraceného a umírajícího lidstva, aby ho nasměroval zpět do jeho těžiště. A právě proto byl jeho pontifikát jedním z nejspornějších a nejnepochopenějších, a to i uvnitř církve. Katolický svět se opojil vínem antikrista, příchutí křesťanství „hodnot“, jehož není náš Pán Ježíš Kristus ničím jiným než svědectvím a v němž je Bůh tím, s nímž nebo bez něhož víra zůstává taková, jaká je. Benedikt XVI. to pochopil jako málokdo jiný a učinil extrémní gesto, když do středu pozornosti opět postavil Boha.
Především ve středu. Srdcem života církve je liturgie. Liturgie však ztratila svůj střed, nakonec se skládá sama do sebe a tančí kolem zlatého telete, jak památně vysvětlil Ratzinger. Církev se tak ocitla v tragické dezorientaci, protože smysl její pozemské i věčné existence, totiž uctívání Boha, selhal právě v liturgii. „Církev existuje pro bohoslužbu,“ řekl kardinál Robert Sarah na závěr posledního Dne kompasu; všechno, co církev dělá, je za účelem chvály, díkůvzdání a uctívání Nejsvětější Trojice, a to v časném dnešku i ve věčném dnešku. Benedikt XVI. si jasně uvědomoval, že se církev rozptyluje v množství věcí, které je třeba udělat, to znamená, že ztratila svůj latreutický cíl, protože už nemá liturgii orientovanou ad Deum: „Jsem přesvědčen, že církevní krize, v níž se dnes nacházíme, závisí do značné míry na zhroucení liturgie,“ vysvětlil ve svém autobiografickém spise Můj život.
Prvními oběťmi této ztráty centra byli kněží a zasvěcené osoby. Těm prvním připomněl slovem i příkladem podstatu jejich života: astare coram te et tibi ministrare. Z tohoto postavení před Bohem a služby Bohu se kněz stává „tím, kdo bdí“. Musí se mít na pozoru před nátlakovými silami zla. Musí udržovat svět vzhůru pro Boha. Musí to být ten, kdo stojí přímo před proudy času. Přímo v pravdě. Přímo v závazku k dobru“ (Homilie, mše svatá, 20. března ). Přímý před Bohem, ne nakloněný před světem.
Mnichům a zasvěceným osobám připomněl andělský život, který není ničím jiným než „životem adorace. To by mělo platit i pro mnichy. Nemodlí se především za to či ono, ale prostě proto, že si Bůh zaslouží, aby byl uctíván. […] Taková modlitba bez konkrétního cíle, která má být čistou bohoslužbou, se proto právem nazývá officium. Je to „služba“ par excellence, „posvátná služba“ mnichů. Obětuje se trojjedinému Bohu, který je především hoden „přijmout slávu, čest a moc“ (Zj 4,11), protože podivuhodným způsobem stvořil svět a ještě podivuhodnějším způsobem ho obnovil“ (promluva v opatství Heiligenkreuz, 9. září 2007).
Po ztrátě Boha, Otce, Syna a Ducha svatého z centra a středu centra je to tedy rodina a člověk, kdo ztrácí vědomí své identity. Při modlitbě Anděl Páně 27. prosince 2009 papež vystihl podstatu reality rodiny: „Bůh se chtěl zjevit tím, že se narodil v lidské rodině, a tak se lidská rodina stala ikonou Boha! Bůh je Trojice, je společenstvím lásky a rodina je při vší rozdílnosti mezi Božím tajemstvím a jeho lidským stvořením výrazem, který odráží nezměrné tajemství milujícího Boha. Muž a žena, stvoření k Božímu obrazu, se v manželství stávají „jedním tělem“ (Gn 2,24), tedy společenstvím lásky, které plodí nový život. Lidská rodina je v jistém smyslu ikonou Trojice kvůli mezilidské lásce a plodnosti lásky“.
Bez tohoto horizontu se rodinná morálka stává malichernou hrou na umrtvování tu mezilidské lásky, tu plodnosti. Naopak člověk stvořený k obrazu a podobě Boží, pokud ztratí smysl pro Boha, pokud je od něj oddělen, je „redukován na jediný rozměr, horizontální, a právě tento redukcionismus je jednou ze základních příčin totalitarismů, které měly v minulém století tragické důsledky, a také krize hodnot, kterou vidíme v dnešní realitě. […] Pokud Bůh ztratí své ústřední postavení, člověk ztratí své právoplatné místo, nenajde už své místo ve stvoření, ve vztazích s druhými“ (generální audience, 14. listopadu 2012) a upadne do klamu, že se považuje za boha, pána života a smrti, pravdy a dobra.
Církev je zase středem světa, horou Hospodinova chrámu, „postavenou na vrcholu hor“ a „vyšší než pahorky“, k níž proudí všechny národy, aby poznaly cesty Páně a „chodily po jeho stezkách“ (Iz 2, 2-3). Ale „mimo střed“ zbavilo svět jeho těžiště, ať už si Nietzsche myslí cokoli; uvrhlo celý svět do dezorientace a rozpadu. Emeritní papež ve svých nedávných poznámkách opět vyslovil nářek a varování: „Společnost, v níž chybí Bůh – společnost, která ho už nezná a chová se k němu, jako by neexistoval – je společností, která ztrácí své kritérium. V dnešní době se vžilo heslo „smrt Boha“.
Když Bůh ve společnosti zemře, stává se svobodnou, jsme si jisti. Ve skutečnosti smrt Boha ve společnosti znamená také konec její svobody, protože umírá smysl, který nabízí orientaci. A protože kritérium, které nám ukazuje směr tím, že nás učí rozlišovat dobro od zla, umírá. Západní společnost je společností, v níž Bůh ve veřejné sféře chybí a pro niž už nemá co říci. A proto je to společnost, v níž se stále více ztrácí kritérium a míra člověka“.
Papež Benedikt nás vzal za ruku a ukázal jediné řešení pro lidské štěstí a nový rozkvět církve: Bůh v centru liturgie, liturgie v centru církve, církev v centru světa. Jeho pontifikát byl paprskem světla, který nebe darovalo našemu světu temnoty, a temnota ho nepřijala. Zůstává však zásadním učením pro zásadního člověka, a proto nikdy nepomine.