Církev učí, že „sama příroda úzce spojila soukromé vlastnictví s existencí lidské společnosti a s její skutečnou civilizací“, přičemž opakem „tekutého“ světa je plánování.

Neexistovala žádná historická či civilizační epocha, která by neuznávala právo na vlastnictví, byť ve velmi bohaté škále právních tradic. Až do vzniku socialistických myšlenek neměla žádná politická organizace v úmyslu popírat soukromé vlastnictví jednoduše proto, že princip vlastnictví se vždy jevil jako něco samozřejmého, nezpochybnitelného, zakořeněného v přirozené spravedlnosti. Existovaly sice heterodoxní zkušenosti, které zpochybňovaly morální legitimitu vlastnictví, mám na mysli katarskou gnózi nebo herezi „fraticelli“, ale nikdy neměly skutečnou schopnost stát se právní civilizací. A církev takové učení vždy tvrdě odsuzovala a bojovala proti němu.

Teprve socialismus 19. století přinesl politický projekt zrušení soukromého vlastnictví, nejprve v utopické podobě, poté „vědecky“ v historicko-dialektickém materialismu Karla Marxe. Paradigmatem tohoto radikálního odporu k principu vlastnictví zůstává známá Proudhonova věta: „Vlastnictví je krádež“.

Zásah papeže Pecciho

Právě v reakci na tyto nové socialistické doktríny dal papež Lev XIII. vzniknout doktrinálnímu korpusu sociální morálky, který později papež Pius XII. nazval Sociální nauka církve. V sociálním učení papeže Pecciho jistě není druhořadé potvrzení toho, „že v souladu s přirozeností je soukromé vlastnictví. […] Správně tedy lidský rod […] s ohledem na zákon přírody nachází v témže zákoně základ rozdělení statků a uznává, že soukromé vlastnictví je svrchovaně vhodné pro přirozenost člověka a pro pokojné společenské soužití, a slavnostně ho v praxi všech staletí schvaluje. A občanské zákony, které, jsou-li spravedlivé, odvozují svou autoritu a účinnost ze samotného přirozeného práva, toto právo potvrzují a zajišťují veřejnou mocí. Nechybí mu ani pečeť Božího zákona, který přísně zakazuje i touhu po cizím majetku“ (Rerum novarum). Lev XIII. tak popisuje soukromé vlastnictví jako přirozené právo, potvrzené stejným pozitivním božským právem a všeobecně uznávané občanským právem národů.

Zboží pro všechny prostřednictvím majetku

Základním principem sociální nauky církve je všeobecné určení statků (srov. II. vatikánský koncil, Konst. Gaudium et spes, 69; Papežská rada pro spravedlnost a mír, Kompendium SDC, 171-184), tedy jisté potvrzení, že stvoření bylo Bohem určeno k prospěchu všech lidí, aby každý člověk mohl čerpat obživu z dober země. Tato zásada není v žádném případě v rozporu s přirozeným právem na soukromé vlastnictví; naopak, právě prostřednictvím soukromého vlastnictví se realizuje zásada univerzálního určení statků. Papež Pius XI. to s radostí připomněl v encyklice Quadragesimo anno, kde informoval o společném učení teologů, kteří „vždy jednomyslně tvrdili, že právo na soukromé vlastnictví je lidem uděleno přirozeností, tedy samotným Stvořitelem, a to jak proto, aby se jednotlivci mohli starat o sebe a o rodinu, také proto, aby díky této instituci mohla dobra Stvořitele, která jsou určena pro celou lidskou rodinu, skutečně sloužit tomuto cíli“ (Quadragesimo anno).

Dobro stvoření, které Bůh určil lidstvu, ovládá člověk prostřednictvím práce, kterou postupně utváří svět lidskou činností, zpřístupňuje zdroje, obdělává půdu, těží různé suroviny a využívá je pro lidský průmysl. Právě práce je základem soukromého vlastnictví, díky ní člověk získává vládu nad statky. To odpovídá přísné spravedlnosti, protože je spravedlivé, aby plody práce dostávali ti, kdo pracovali, a ne ostatní. Dokonce i původní obsazení půdy lze vysledovat zpět, protože to, co nikomu nepatřilo, se stává majetkem těch, kteří ho oplotili, obdělávají, kultivují a střeží.

Práce a svoboda

Vlastnictví plodů vlastní práce není milostivým ústupkem státu, ale nedotknutelným přirozeným právem, které nezná datum vypršení platnosti, a proto církev vždy uznávala nejen vlastnické právo vzniklé hodnotou práce, ale také právo prodávat/kupovat, darovat/přijímat jako dar, odkazovat/dědit: „Přirozený řád, pocházející od Boha, bezpochyby vyžaduje také soukromé vlastnictví a svobodný vzájemný obchod se zbožím s výměnami a dary. […] sama příroda úzce spojila soukromé vlastnictví s existencí lidské společnosti a s její skutečnou civilizací a ve významné míře s existencí a rozvojem lidského rodu.

Sama příroda úzce spojila soukromé vlastnictví s existencí lidské společnosti a její skutečné civilizace a ve významné míře s existencí a rozvojem rodiny. Taková vazba se objevuje více než otevřeně. Nemá soukromé vlastnictví zajistit otci rodiny zdravou svobodu, kterou potřebuje, aby mohl plnit povinnosti, které mu uložil Stvořitel?“ (Pius XII., Radiomessaggio 1. června 1941 k padesátému výročí Rerum novarum).

Souvislost mezi soukromým vlastnictvím a rodinou je zřejmá, stejně jako souvislost mezi soukromým vlastnictvím a konkrétní svobodou. Soukromé vlastnictví je zárukou těch konkrétních svobod, které mohou skutečně uplatňovat pouze ti, kteří nejsou závislí na štědrosti jiných (např. státu). Vlastnictví je tedy založeno nejen na inteligentní a svobodné přirozenosti člověka, který si prací vytváří panství nad statky, ale je samo o sobě prozřetelnostním nástrojem, který člověku umožňuje konkrétně uplatňovat svouvlastní inteligenci a svobodu.

Soukromé rodinné vlastnictví je pak pro domácí společnost zárukou autonomie a svobody, které jí přirozený řád přisuzuje, ale které jsou stále více ohrožovány hypertrofií státu. Bude-li mít rodina dostatečný vlastní majetek, aby zajistila své vlastní cíle, bude jistě silnější a pevnější, jistě si bude moci snadněji uchovat a uplatňovat svá práva a svobodu.

Proto církev vždy podporovala a povzbuzovala drobné vlastnictví (domu a půdy), soukromé spoření a rodinné podnikání. Čím více jsou rodina a majetek propojeny, tím jsou pevnější a schopnější přinášet ovoce. Právě tomu se dnes brání samostatnosti a pevnosti rodiny podporované vlastnictvím domu, malým pozemkem pro rodinné účely, soukromými úsporami a důchodem, samostatným rodinným podnikem.

Soukromé vlastnictví, zejména rodinné dědictví, je také silným faktorem stability a zakořenění. To vysvětluje, proč plánovaný „tekutý“ svět postmoderny nepočítá se soukromým vlastnictvím.

J.E. Msgr. Giampaolo Crepaldi, biskup z Terstu – Fonte