„Pastýř, který zablokoval lobby gay v St. Patrick…“

Byl označován za „odpůrce homosexuálů“, ale ve skutečnosti podporoval důležité pastorační akce pro pacienty s AIDS. Nesoudil je, ale měl s nimi soucit a chtěl, aby o ně bylo dobře postaráno. Nikoho se nebál. Chtěl, aby se na něj vzpomínalo jen jako na pastýře, který konal svou povinnost před Bohem i uprostřed Božího lidu. Mgr Peter J. Elliott, nejlepší přítel kardinála Pella a jeho pomocný asistent v Melbourne, hovoří pro The New Compass.

Pohřeb kardinála George Pella, který v úterý náhle zemřel na zástavu srdce po dokončení operace kyčelního kloubu na soukromé klinice Salvator Mundi, se bude konat dnes dopoledne v 11:30 v bazilice svatého Petra. Pohřeb bude celebrovat děkan Svaté koleje kardinál Giovanni Battista Re, papež bude předsedat obřadu posledního rozloučení. V souladu s dlouholetým přáním těch, kteří ho znali, bude pohřben v kryptě katedrály Santa Maria v Sydney, stejně jako jeho arcibiskupští předchůdci.

Zpráva o jeho nečekané smrti, která přišla krátce po smrti Benedikta XVI., způsobila šok mnoha lidem, kteří si ho vážili a oceňovali jeho charisma a vůdčí schopnosti. Mediálně-soudní pronásledování, kterému byl v Austrálii vystaven, dokonce posílilo jeho odhodlání hájit Pravdu, a to především v církvi. Nuova Bussola Quotidiana na něj chtěla vzpomenout v tomto rozhovoru s monsignorem Peterem J. Elliottem, který byl před půl stoletím jeho pravděpodobně nejlepším přítelem, spolužákem na Oxfordské univerzitě a později pomocným biskupem v Melbourne.

Povězte nám nějakou anekdotu, která se stala v období Oxfordu v letech 1967-1969.

Otec George Pell a já jsme byli podrážděni skupinou Slant pro „katolicko-marxistický dialog“, která působila v Oxfordu a byla složena převážně z dominikánů a levicových laiků. Z našich znalostí politologie a komunismu jsme věděli, že s marxisty nelze vést „dialog“, ale pouze dialektiku, protože oni musí vždy zvítězit. Jednou večer jsme se zúčastnili setkání Slant v kapli na vysoké škole (měl jsem červenou kravatu) a škádlili jsme je provokativními otázkami. Tehdy to bylo velmi zábavné, ale později se nám říkalo „velký australský bastard a malý australský bastard“.

Když byl sekretářem biskupa Johna A. Kellyho, věděl, že otec Pell bude v roce 1984 jmenován rektorem semináře Božího Těla v Melbourne. Proč byl vybrán? A jak si v této roli vedl?

Melbournský seminář nebyl v dobrém stavu, jak ostatním biskupům sdělil biskup Kelly a popsal tamní problémy. Večer přicházeli pravoslavní studenti v nouzi k biskupovi a já je posílal do jeho pracovny, aby se vyjádřili k situaci v semináři. Otec Pell měl pověst energického ředitele, který oživil učitelskou školu v Ballaratu, a proto byl vybrán. Kupodivu jsem mu tu zprávu sdělil jen tak mimochodem, když jsem byl na jeho faře v Bungaree. Byl dobrým rektorem, ale jen dva roky, protože pak byl v roce 1987 jmenován biskupem.

Jeho odpůrci mu říkali „kníže“, aby ho očernili. Zatímco například o jeho pastorační práci pro pacienty s AIDS mlčeli: Můžete nám o ní říct?

Odmítl demonstrace homosexuálů během slavnostní mše v katedrále svatého Patrika v Melbourne, kdy aktivisté přišli ke svatému přijímání s duhovými páskami na rukou, protože eucharistie nemá být zneužívána k politickým demonstracím. Proto když se v roce 2001 stal arcibiskupem v Sydney, měl pověst odpůrce homosexuálů. V rozhovoru pro tisk byl dotázán, co si myslí o Gay Pride v Sydney. „No, nemyslím si, že budu skákat na špek,“ odpověděl a novináři se rozesmáli. To však nezabránilo pouličním demonstracím, které se konaly při jeho nástupu do úřadu v katedrále sv. Marie a jichž jsem byl svědkem. Kardinál byl však soucitný člověk, který s pacienty s AIDS upřímně soucítil a neodsuzoval je. Navštěvoval je, aby je potěšil a utěšil, a povzbuzoval katolické zdravotnictví, aby jim poskytlo odbornou péči.

Pokud jde o to, že je „princ“, choval se na veřejnosti důstojně jako princ. Při práci s kněžími a učiteli i při odpočinku mezi rodinou a přáteli byl však přízemní, nikdy odměřený. A měl dobrý australský smysl pro humor.

Ve svých homiliích z mládí říkával, že „není pravdy bez utrpení“. Očekával tyto těžké časy i pro katolíky v západních zemích?

Když jsem s ním žil v arcibiskupském domě v Melbourne (1997-2001), toto téma se objevovalo v diskusích. Byl jsem pesimistický ohledně vzestupu sekularismu v Austrálii i na Západě. Byl optimističtější a tvrdil, že lidé jsou stále v podstatě věřící. Byl si dobře vědom učení II. vatikánského koncilu o lidské osobě v Gaudium et spes. Na druhou stranu byli jeho hrdiny kardinálové, kteří trpěli za komunismu: Mindszenty, Wyszyński a Stepinac. Byl přítelem a příznivcem hongkongského kardinála Zena a po pohřbu papeže Benedikta XVI. ho přivítal na večeři ve svém bytě.

 Věděl, že má mnoho nepřátel v Austrálii i v Římě: bál se jich?

George Pell se nikoho nebál. Byl si však vědom toho, že se ho někteří lidé bojí, a tak když se stal melbournským arcibiskupem, vzal si za své motto slova našeho Pána: „Nebojte se“. To také vyjadřovalo jeho vizi odvážné církve, která je zakořeněná v tradici, ale nebojí se jít kupředu, inovovat a otevírat nové obzory.

Co ho během procesu a věznění nejvíce bolelo a co mu poskytlo největší útěchu?

Zranily ho pokřivené soudní procesy, lži a pomluvy, které se na něj snášely. Přesto tuto bolest nedal najevo a nesklouzl do sebelítosti, jak jsem byl svědkem, když jsem ho navštívil ve vězení. Potěšila ho bezvýhradná podpora rodiny a přátel a odborné právní poradenství, které nakonec vedlo k příznivému rozhodnutí Vrchního soudu. Příležitost prohloubit svůj modlitební život ho ve vězení utěšovala, jak ukazují jeho zveřejněné deníky.

 Co vlastně George Pell představoval pro katolickou církev v Austrálii?

Vedení.

Mluvil jste s ním někdy o smrti? Jak by si přál, aby se na něj vzpomínalo?

Nevzpomínám si, že bych s ním mluvil o smrti, ale velmi mu záleželo na tom, abychom děti a mladé lidi učili o realitě soudu, nebe, pekla a očistce v učebnicích náboženství Poznávat, uctívat a milovat, které jsem pro něj redigoval. Rád by, aby se na něj vzpomínalo jako na pastýře, který plnil své povinnosti pro Boha a v protředí Božího lidu. „Povinnost“ bylo jedno z jeho oblíbených slov.

Nuova Bussola Quotidiana