U příležitosti konference o katolické identitě pořádané časopisem The Remnant ve dnech 1. a 2. října 2022 v Pittsburghu (Spojené státy americké) Mons. Athanasius Schneider učinil několik prohlášení. Najdeme zde nejvýznamnější slova pomocného biskupa z Astany (Kazachstán) o tradiční mši a pronásledování, kterému je vystavena církev Římě a v diecézích. Rejstřík článků o Traditionis custodes a &.
Na LifeSiteNews ze 4. října si člověk mohl přečíst tato slova převzatá z jeho konference v Pittsburghu:
„Současná moc nenávidí to, co je svaté, a proto pronásleduje tradiční mši.“
Silná slova doplněná tímto moudrým apelem: „naší odpovědí však nesmí být ani hněv, ani vzdorovitost, nýbrž hluboká jistota o pravdě a vnitřní mír, radost a důvěra v Boží Prozřetelnost“. Prelát také potvrdil: „Prohlášení reformované mše papeže Pavla VI. za jedinečné a exkluzivní vyjádření lex orandi římského obřadu – jak to činí papež František – porušuje 2000 let starou tradici všech římských pontifiků, kteří nikdy neprojevili tak rigidní nesnášenlivost“.
A dodal: «Nový rituál nelze vytvořit najednou – jako to udělal Pavel VI. – a prohlásit jej za výlučný hlas Ducha svatého v naší době a zároveň umlčet předchozí rituál – který zůstal prakticky nezměněn. po dobu nejméně 1000 let – to je nedostatek a zásah škodlivý pro duchovní život věřících“.
A tento argument objasňuje, když uvádí: „Nevyhnutelně to vede k závěru, že Duch svatý si odporuje“.
Mons. Schneider se zabývá opodstatněností kritiky, kterou již v roce 1969 učinili kardinálové Alfredo Ottaviani a Antonio Bacci ve svém krátkém zkoumání [ zde ]:
„ Novus Ordo Pavla VI . bezpochyby oslabuje jasnost nauky vztahující se k obětnímu charakteru mše a značně oslabuje charakter posvátnosti a tajemství kultu samého,“ potvrdil. Přito tradiční mše obsahuje a vyzařuje „vynikající doktrinální integritu a rituální vznešenost“.
To vysvětluje nepřátelství těch, kteří tradiční mši pronásledují :
„Nádhera pravdy, posvátnosti a nadpřirozenosti tradičního obřadu mše znepokojuje ty duchovní, kteří zastávají vysoké pozice církve ve Vatikánu, a další, kteří přijali nový revoluční teologický postoj, bližší protestantské vizi eucharistie a ucty, vyznačující se antropocentrismem a naturalismem“.
A trvá na skutčnosti: Pavel VI. je „prvním papežem za dva tisíce let, který se odvážil provést revoluci v řádu mše, skutečnou revoluci“. Toto prohlásil v období, ve kterém vydává svou knihu Katolická mše (Chorabooks), díky čemuž si chce vybrat exkluzivní slavení tradiční mše, kterou zatím za určitých okolností celebruje i mši Pavla VI.
Zejména proto ve zbytku svého projevu důrazně vyzývá kněze a věřící spojené s tradiční mší, aby se nebáli formy „liturgického exilu, vítaného jako pronásledování, které trpěli pro Boha.
Poté předkládá tuto historickou paralelu: «Současné pronásledování obřadu, který římská církev žárlivě a neochvějně střežila nejméně po tisíciletí – tedy již dávno před Tridentským koncilem – se nyní jeví jako situaeí analogická k pronásledování integrity katolické víry během árijské krize ve čtvrtém století. Ty, kteří v té době zachovali neměnnou katolickou víru, drtivá většina biskupů vyhnala z kostelů a byli první, kdo sloužili jakési tajné mše.“
A k diskurzu pronásledovatelů dodává: „Duchovně zaslepeným a arogantním duchovním naší doby – kteří pohrdají pokladem tradičního mše a kteří pronásledují katolíky, kteří jsou k němu připoutáni – „
„Svatý otče, papeži Františku, t tradiční obřad mše se vám nepodaří uhasit. Proč? Protože bojujete proti dílu, které Duch svatý utkal tak pečlivě a s takovým uměním v průběhu celých staletí .
Pravá poslušnost v církvi
V odpovědi na otázky Michaela Matta, ředitele The Remnant , dne 13. října, Mgr. Schneider objasnil povahu pravé poslušnosti v církvi, a to prvky,, které připomínají ty, které uvedl Mons. Marcel Lefebvre před více než 40 lety:
„Musíme pokračovat, i když v některých případech říkáme, že v tuto chvíli nemůžeme poslouchat papeže, protože vydal přikázání nebo příkazy, které zjevně podkopávají víru, neboť nám berou poklad liturgie; je to liturgie celé církve, našich otců a našich svatých, proto na ni máme právo“.
„V těchto případech, i když formálně neuposlechneme, budeme poslušni celé církev všech dob a právě touto formální, zdánlivou neposlušností prokážeme čest Svatému stolci tím, že budeme střežit poklady liturgie, což je poklad Svatého stolce, který je však dočasně omezován nebo diskriminován těmi, kdo v současnosti zastávají vysoké úřady u Svatého stolce“.
V rozhovoru z 28. října s ředitelem LifeSiteNews Johnem-Henrym Westenem, mgr. Schneider se vrací k pronásledování a připomíná dobu katakomb:
„Příkladem tohoto typu situace, jak pro věřící, tak pro kněze – být nějakým způsobem pronásledováni a marginalizováni těmi, kdo zastávají vysoké pozice v církvi, biskupy – jsou siruace, jaké jsme poznali ve 4. ‚arianismus‘.
„Tehdy platní biskupové, legální biskupové, v každém případě většina z nich, pronásledovali pravé katolíky, kteří zachovávali tradici víry v božství Ježíše Krista, Syna Božího. Byla to otázka života nebo smrti za pravdu, za tradici víry. A tak byli vyhnáni z kostelů, nuceni jít ke „kořenům“, na mše pod širým nebem».
„V jistém smyslu se i my můžeme ocitnout v situacích, jako je tato. A už se to stalo, zvláště po Traditionis custodes . Jsou místa, kde jsou lidé doslova vyhazováni z farností, kde měli po mnoho let tradiční mši v latině schválenou papežem Benediktem XVI. a místními biskupy.“
„Dnes, v novém kontextu s Traditionis custodes někteří biskupové – opakuji – doslova vyhánějí z kostelů a z farností nejlepší věřící, nejlepší kněze: vyhánějí je z farního kostela, který se nazývá mateřský kostel. A tito věřící jsou proto nuceni hledat nová místa pro bohoslužby: tělocvičny, školy nebo zasedací místnosti atd.»
„Je to situace podobná uirčité formě katakomb“. Nejsou to doslova katakomby, protože se to ještě může slavit veřejně, ale lze to přirovnat k době katakomb, protože nelze používat oficiální zařízení a budovy Církve“.
A znovu si připomeňte, co je to skutečně poslušnost v Církvi:
„Musíme objasnit pravý pojem a význam poslušnosti. Svatý Tomáš Akvinský říká, že absolutní, bezpodmínečnou poslušnost vděčíme pouze Bohu, ale žádnému stvoření, dokonce ani samotnému papeži. Poslušnost papeži a biskupům v církvi je tedy omezenou poslušností».
„Když tedy papež nebo biskupové nařídí něco, co zjevně podkopává plnost katolické víry a plnost katolické liturgie – onen poklad církve, tradiční latinskou mši – je to škodlivé, protože to podkopává čistotu víry. ; tím, že podkopáváme čistotu svatosti liturgie, podkopáváme celou církev“.
„Snižujeme dobro Církve, duchovní dobro Církve. Snižujeme dobro své duše. A v tomto nemůžeme spolupracovat. Jak bychom mohli spolupracovat na snižování čistoty víry, jak bychom mohli spolupracovat na snižování posvátného, vznešeného charakteru liturgie mše svaté, tisícileté tradiční mše všech svatých?»
V takové situaci máme povinnost (nejde jen o to říkat, že „můžeme“ při určitých příležitostech) říci Svatému otci, biskupům: „Se vší úctou a láskou, kterou vám dlužíme, nemůžeme plnit tyto příkazy, které dáváte, protože škodí dobru naší svaté Matky Církve.“
„Takže musíme hledat jiná místa, bez ohjledui´na to, zda jsme nějak formálně neposlušní.“ Ale ve skutečnosti budeme poslušní věřící naší svaté Matky Církve, která je větší než kterýkoli konkrétní papež. Svatá matka církev je větší než konkrétní papež! A proto posloucháme naši svatou Matku Církev.“
„Jsme poslušni k papežům všech dob, kteří bezpodmínečně a bez kompromisů prosazovali, hájili a chránili čistotu katolické víry a kteří také po staletí bránili posvátnost a neměnnou liturgii mše svaté“.
Zdroj FSSPX.news .