A to tu ani není novinka . Další významné precedenty začínající zde .
Jmenování italsko-americké ekonomky Mariany Mazzucato, jejíž „ provolba “, či spíše pro-potratové pozice, jmnovánma řádnou členkou Papežské akademie pro život [ viz ] vyvolalo senzaci a vlnu kontroverzí. Jmenování papeže Františka se uskutečnilo na doporučení monsignora Vincenza Paglii, současného prezidenta akademie a velkého kancléře Papežského institutu Jana Pavla II. pro studium manželství a rodiny.
Příjezd Mazzucato do Vatikánu vyvolal rozruch a skandál mezi katolíky, kteří se diví, proč bylo toto rozhodnutí učiněno tváří v tvář jasnému postoji ekonomky k životu. Vatikánský institut byl ve skutečnosti zřízen papežem Janem Pavlem II v roce 1994 na obranu lidského života, což je poslání v otevřeném kontrastu k potratovým pozicím nové členkya. Podle statutu jsou „papežští akademici vybíráni bez jakékoli náboženské diskriminace z církevních, náboženských a laických osobností různých národností a zastupujících disciplíny související se životem“ ( Vitae Mysterium, čl. 4) a „jsou jmenováni Svatým otcem na základě jejich profesní vážnosti, jejich způsobilosti a jejich jednoznačné služby právu na život každé lidské osoby“ (čl. 3).
Překvapivý je fakt, že profesorka Mazzucato otevřeně vyjádřila své propotratové postoje ve veřejné debatě i k rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu zasáhnout do rozsudku Roe versus Wade a odložit potratový zákon jednotlivým státům. Historická věta o obraně života, která by mohla povzbudit další země v boji proti potratům, ale kterou Mazzucato s rozhořčením ostře kritizovalä. Stejně jako další člen Papežské akademie pro život prof. Roberto Dell’Oro, ředitel bioetického institutu na Loyola Marymount University v Los Angeles, který prohlásil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu „odmítá jakýkoli prostor ‚osobní svobody‘ pro ženy, a to i v případech sexuálního násilí nebo incestu“. Tento postoj sdílela také Dr. Sheila Dinotshe Tlou, bývalá ministryně zdravotnictví Botswany, rovněž členka Papežské akademie pro život, která přispěla k dokumentu WHO vyzývajícímu všechny země k podpoře antikoncepce a potratů. Mazzucato tedy není ojedinělý případ, ale pouze nejnovější.
Franco Giansoldati, dlouholetý vatikánský novinář, popsal v Il Messaggero nespokojenosti amerických katolíků tváří v tvář tomuto novému jmenování (mezi nejtvrdšími reakcemi bylo prohlášení Mezinárodní federace katolických lékařských asociací). Il Foglio definuje rozhodnutí biskupa Paglii jako „zkrat“. Pokud je pro papeže Františka interrupce trestným činem nájemného vraha (velmi tvrdá slova několikrát opakovaná papežem), co má Mazzucato „přesvědčená ateistka a potratářka“ společného s Vatikánem?
Protagonista příběhu, monsignor Vincenzo Paglia, duchovní asistent Komunity Sant’Egidio, toto rozhodnutí obhajuje: „Je důležité, aby ženy a muži s dovednostmi v různých disciplínách a z různých kontextů vstoupili do Papežské akademie pro život, pro stálý a plodný mezioborový, mezikulturní a mezináboženský dialog“. Prelát odůvodňuje její jmenování jako vůli vyjádřenou papežem Františkem, který v dopise Humana Communitas z roku 2019 vyzval ke „globálnímu přístupu a“ dialogu mezi různými kulturami a společnostmi“. „Nebojte se – napsal papež – vypracovat argumenty a jazyky, které lze použít v mezikulturním a mezináboženském, stejně jako v interdisciplinárním dialogu.“
Právě v dobách, kdy zuří spory o nominace do Akademie pro život, je v Itálii ustavena nová vláda, což je výsledek vůle, kterou Italové jasně vyjádřili v průzkumech. Giorgia Meloniová, první žena, která přijala roli předsedkyně vlády, vytvořila tým, který je odhodlaný vrátit národní zájmy do centra pozornosti řešením různých krizových scénářů. Konzervativní vláda, která dává prostor katolickým politikům v klíčových rolích a otázkám spojeným s křesťanskou tradicí jako je hodnota rodiny, hájí nyní svobodu vzdělání, znovuobjevení hodnoty vlastních kulturních a náboženských kořenů, obranu života od početí až po jeho přirozený konec, zatímco tahouni progresivní levice propagace žen, naopak odmítá odpor k gender-LGBT ideologii a boj proti tzv. „měkkým drogám“. Jmenování Lorenza Fontany (předsedy sněmovny), Eugenie Roccelly (ministryně pro rodinu a porodnost), Alfreda Mantovana (náměstkyně předsedy vlády) a Alessandry Locatelli (ministryně pro zdravotní postižení) hovoří samo za sebe a také vytváří prostor pro horlivé kandidáty ve svých řadách.
Pokud se ale zdá, že nábor odborníků z různých oborů na světelné roky vzdálený křesťanské vizi člověka a života ve Vatikánu nevyvolává ve vrcholné části církve obavy, zdá se, že italští biskupové se paradoxně obávají složení nové vlády. Biskupský deník Avvenire definoval Fontanu jako „rozdělujícího“ a připustil, že hájí „některé záležitosti blízké katolické citlivosti“. Tytéž noviny v úvodníku teologa Lorizia „opravily“ projev nového prezidenta sněmovny v jeho citacích o víře a odpověděly bod po bodu na každou zmínku o křesťanství, kterou učinil Fontana, který ve svém prvním projevu citoval papeže Františka, Carlo Acutis a Tomáše Akvinského. Podle teologa je třeba citáty číst opatrně (nebo podezřívavě?) Vzhledem k tomu, že „také dávat pozor na jejich kontextualizaci a nezneužívat je jako funkční slogany “. V otevřené atmosféře podezíravosti vůči vládě a jejím katolickým představitelům (jako by chtěli nebo nutně museli potvrzovat nepravost své víry a nízký stupeň osobní konverze) jsou odkazy a citace jako „nástroje“ neutralizovány, „dekontextualizovány“ a pokládány za ne zcela správné.
Zaměřili se na vládu, která během několika dní po svém nástupu do funkce uvedla (bez uvedení konkrétního pořadí): Papež František, blahoslavený Carlo Acutis, svatý Tomáš, svatý Jan Pavel II, Chiara Corbella, svatý Benedikt, Montesquieu… Ale zklamání z nezvolení Letty a Bonina je velké pro ty, kteří bezostyšně podpořili progresivní koalici tím, že šli do politiky, jako to udělala Komunita Sant’Egidio, která se těší velké vážnosti a zastává klíčové funkce ve vrcholných orgánech církve (stačí vzpomenout na Andreu Riccardiho, předsedu CEI kard. Zuppi, zmíněný monsignor Paglia, mluvčí tiskového úřadu…). Strana Democrazia Solidale (DemoS), kterou založila komunita Sant’Egidio, je ve skutečnosti v koalici s PD a v římském zastupitelstvu sedí vedle Gualtieriho. Oggo, přestože přivedl do parlamentu svého tajemníka, trpí osudem poražených, protože sedí v opozici, která chce „svrhnout vládu“, přestože Itálie potřebuje stabilitu a silnou vládu, která bude pracovat pro celý zákonodárný sbor.
To vše zaměřením na vládu, která pár dní po inauguraci zmínila (v žádném konkrétním pořadí): papež František, blahoslavený Carlo Acutis, svatý Tomáš, svatý Jan Pavel II., Chiara Corbella, svatý Benedikt, Montesquieu… Ale zklamání pro neúspěch ve volbě Letty a o je skvělý pro ty, kteří bezostyšně podpořili pokrokovou koalici tím, že šli do politiky, stejně jako Komunita Sant’Egidio, která se těší velké úctě a zastává klíčové role na vrcholu církve (vzpomeňte si na Andreu Riccardimu, předsedovi ČIŽP kardinálu Zuppimu, zmíněnému arcibiskupovi Pagliovi, mluvčímu Tiskové kanceláře…). Strana Solidarita Democracy ( DemoS), založená komunitou Sant’Egidio je ve skutečnosti v koalici s PD a sedí vedle Gualtieriho v římské obci. Oggo, přestože přivedl do parlamentu svou sekretářku, trpí osudem poražených tím, že sedí v opozici ochotné „sesadit vládu“ navzdory skutečnosti, že Itálie potřebuje stabilitu a silnou vládu, která funguje na celé zákonodárné období.
Potratáři ve Vatikánu a odpůrci potratů v parlamentu. Se vší úctou k těm, kteří si spletli evangelium s agendou Letta-Bonino (protože musíme „bojovat s fašismem!“) A nyní slyšíme, jak vládní síly podporují rodinu, život a svobodu vzdělání, zatímco drží pušku namířenou v očekávání že dostanou naučený citát špatně. Všechny otázky (včetně těch principů, o kterých církev kdysi nebyla ochotna vyjednávat) pomalu ustoujpily do pozadí tváří v tvář nové církevní agendě, která bojuje za obranu diverzity, pohostinnosti, dialogu, udržitelné ekologie. , biodiverzity, vakcín a „nová globální ekonomika“, v jejímž jménu může i ateistický potratář (stejně jako vynikající ekonom) přistát ve Vatikánu, aniž by byl zraněn.
Zkrátka nejde o bezvýznamnost či marginalitu katolíků v politice, jde o různé vize uvnitř církve mezi těmi, kdo hájí určité principy, které byly vždy považovány za nedotknutelné, a těmi, kteří dnes říkají, že mají jiné priority (ve skutečnosti velmi blízké cílům agendy OSN 2030). Možná bude načase najít odvahu uznat a podpořit to, co je dobré v návrzích katolíků, kteří dnes sedí na mocenských místech, zůstávají kritičtí, když je to nutné, aniž by ustupovali sterilním rozporům a ideologickým útokům, a i když patří k různým vizím neboť nová paradigmata jsou na pořadu dne. Vědomi si naléhavosti hlásání poselství naděje a života, které bojuje s kulturou a strachem ze smrti, do nichž je svět ponořen. – Zdroj