Letos slavíme 150 výročí narození svaté Terezie z Lisieux (Alençon, 2. ledna 1873), mladé karmelitky, která vyznačila a až do konce časů bude vyznačovat „malou cestu“ k dosažení ráje, cestu pokornou a obtížnou, protože je třeba prorazit osobní pýchu až k jejímu zrušení. Ale jakmile je pýcha sražena na kolena, cesta je snadná.

Letos také uplyne 100 let od jejího blahořečení (29. dubna 1923), které předcházelo její kanonizaci za pouhé dva roky (17. května 1925). Karmelitánské jubileum věnované svaté Terezii bylo zahájeno 8. ledna v bazilice v Lisieux otevřením Svatých dveří Mons. Habertem, biskupem z Bayeux a Lisieux.

Úcta ke svaté Terezii, která se projevovala mezi francouzskými vojáky již během první světové války, po její kanonizaci značně vzrostla a brzy, s příchodem velkých zástupů poutníků, bylo nutné postavit ve městě, kde světice žila a 30. září 1897 opustila zemi, velkou baziliku. Projekt aktivně podpořil především papež Pius XI, který byl světici z Lisieux velmi oddaný, až ji učinil ústřední inspirací svého pontifikátu. V roce 1926 představil pařížský architekt Jules Barbier svůj návrh: velkou novogotickou budovu nedaleko karmelitánského kláštera, inspirovanou svatyní v Lurdech. V následujícím roce předložil architekt Louis-Marie Cordonnier z Lille další, zcela odlišný návrh, inspirovaný pařížskou bazilikou Nejsvětějšího srdce Páně, a právě tento projekt byl schválen.

Svatá Terezie byla 14. prosince 1927 prohlášena za patronku misionářů, o patnáct dní později biskup Lemonnier zemřel a jeho nástupce Emmanuel Suhard vyjádřil obavy, že projekt je příliš ambiciózní vzhledem k dostupným zdrojům. Díky velkým darům, které na Karmel přicházely, nabídkám z celého světa a podpoře papeže však mohla práce pokračovat. Staveniště bylo otevřeno 30. září 1929 položením základního kamene kardinálem Alexisem-Armandem Charostem, arcibiskupem z Rennes a papežským legátem. Krypta byla slavnostně otevřena 11. července 1937 na závěr Národního eucharistického kongresu, který pořádal kardinál Eugenio Pacelli, tehdejší papežský legát a budoucí papež Pius XII. Baziliku posvětil 11. července 1954 rouenský arcibiskup a primas Normandie Joseph-Marie-Eugène Martin za přítomnosti pařížského arcibiskupa Maurice Feltina.

Céline Martinová (1869-1959), jedna ze čtyř sester svaté Terezie, která v roce 1894 vstoupila do karmelitánského kláštera v Lisieux pod jménem sestra Geneviève od Svaté Tváře, v roce 1951 osobně editovala zápisky sestry Terezie v jejím osobním deníku, z něhož se později stal slavný Příběh duše, jehož náklad se dnes odhaduje na více než 500 milionů výtisků a který byl přeložen do více než 50 jazyků, s cílem dosáhnout jejího blahořečení a kanonizace. Když se promotor víry při soudním procesu zeptal sestry Céline, proč chce, aby byla sestra Terezie blahořečena, odpověděla, že proto, aby se vědělo o „malé cestě“, jak nazvala svou cestu k Nejsvětější Trojici. Pořadatel odpověděl těmito slovy: „Pokud budete mluvit o ‚způsobu‘, věc nevyhnutelně padne, jak se již stalo za několika podobných okolností“. A ona s jistotou: „Tím hůře, že strach ze ztráty věci sestry Terezie mi jistě nezabrání zdůraznit jediný bod, který mě zajímá: aby „malá cesta“ byla určitým způsobem kanonizována“ (Rady a vzpomínky, kapitola „Duch dětství“, Città Nuova, Řím 1973, s. 47-59).

Příčinu vůbec nezaložil.

Již svatý Pius X. při soukromé audienci udělené jednomu misionáři, když mluvil o Terezii z Lisieux, jejíž sláva se začínala šířit po celém světě, se mu svěřil: „Je to největší světice moderní doby.“ Pius XI. označil církevní příběh mladé karmelitánky za „uragán slávy“. Benedikt XV. vyzdvihoval „duchovní dětství“ svaté Terezie. V krátké době se stala nejoblíbenější dívkou světa, uctívanou nesčetnými ctiteli a obdivovanou intelektuály, umělci a teology: od Georgese Bernanose po Paula Claudela, od Gilberta Cesbrona po Juliena Greena, od Françoise Charlese Mauriaca po Emmanuela Mouniera, od Jeana Guittona po Thomase Mertona… 19. října 1997, v den stého výročí jejího dies natalis, ji Jan Pavel II. prohlásil doktorkou církve.

Benedikt XVI. ve své katechezi ve středu 6. dubna 2011 řekl: „Jakmile se podívám na svaté evangelium, okamžitě se nadechnu vůně Ježíšova života a vím, kudy mám běžet… Ne na první místo, ale na poslední místo běžím… Ano, cítím to, i kdybych měl na svědomí všechny hříchy, kterých se lze dopustit, šel bych se srdcem zlomeným lítostí vrhnout se do Ježíšovy náruče, protože vím, jak moc miluje marnotratného syna, který se k němu vrací.“. „Důvěra a láska“ jsou tedy posledním bodem v příběhu jeho života, dvě slova, která jako majáky osvětlovala celou jeho cestu ke svatosti, aby mohl vést ostatní po stejné „malé cestě důvěry a lásky“, jako bylo jeho duchovní dětství. Důvěra jako u dítěte, které se svěřuje do Božích rukou.

Svatá Terezie z Lisieux zahájila svůj „obří běh“ o Svaté noci 25. prosince 1887, když jí bylo pouhých 14 let: nazvala ho svým úplným „obrácením“, byl to okamžik, kdy v sobě díky zvláštní milosti znovu objevila „sílu mysli, kterou ztratila ve čtyřech letech, svou vyrovnanost a plné sebeovládání“. Cítila se duchovně zapálená velkým ohněm lásky k Bohu, lásky a porozumění pro bližního, apoštolské horlivosti pro duše a jejich spásu. Inspirována svatou Johankou z Arku prohlásila, že je odhodlána „dobýt pevnost Karmel se zbraní v ruce“, protože nebylo snadné do ní vstoupit kvůli jejímu velmi nízkému věku.

Ke spiritualitě Tereziiny malé cesty se dobře hodí modlitba Jacquese Bénigne Bossueta, biskupa a kazatele ze 17. století, která osvětluje nadčasovou hodnotu tradiční evangelikální misijní práce: „Velký Bože… nikdy nedopusť, aby někteří duchové, z nichž někteří se počítají mezi vzdělance, jiní mezi duchovní, byli u tvého strašného soudu obviněni, že nějakým způsobem přispěli k tomu, že ti nevím kolik srdcí uzavřelo přístup, protože jsi chtěl vstoupit způsobem, jehož pouhá prostota je pohoršovala, a dveřmi, které sice otevřeli svatí z prvních staletí Církve, ale které jim snad ještě nebyly dostatečně známy; spíše dbejte na to, abychom se všichni stali malými jako děti, jak to přikazuje Ježíš Kristus, a mohli jednou provždy vstoupit těmito malými dveřmi, abychom je pak mohli s větší důvěrou a účinněji ukazovat druhým. Budiž.“ Je to tentýž Bossuet, který obrátil na víru mnoho protestantů a který na prahu smrti řekl: „Kdybych mohl znovu začít žít, chtěl bych být jen malým dítětem, které vždy podává ruku Dítěti Ježíši. Není jistě náhodou, že patnáctiletá Marie-Françoise Thérèse Martinová přijala programové jméno Sestra Terezie od Dítěte Ježíše, když v dubnu 1888 přijala karmelitánský hábit: její teologická prostota odráží nejvyšší pokoru Slova vtěleného v lůně Panny Marie, narozeného v betlémské jeskyni, zneuctěného uprostřed tisíců muk a zabitého ukřižováním. Naše pomýlená doba už nedává pokoře žádnou hodnotu a prostor. Lidská pýcha je podřízena sama sobě a v sebevyvyšování se propadáme osobním i kolektivním chybám. Pouze v pokoře poznáváme sami sebe jako pravé osoby, pravá stvoření, která potřebují pouze Stvořitele, k němuž se můžeme dostat pouze tak, že se vrátíme jako děti (Mt 18,3), „malou cestou“ a úzkými dveřmi.

Corrispondenza Romana  – Cristina Siccardi