Podívejme se na příklad svatých

Světlý příklad.

---

Byl jsem ve vězení 13 let, z toho 9 let na samotce.

Dva strážní se na mě podívali, ale nikdy se mnou nepromluvili; pouze ano a ne. Ale věděl jsem, že jsou to přece moji bratři a musím na ně být milý.

Jako vězeň jsem neměl žádný dar.
Neměl jsem absolutně nic, nic, co by je mohlo potěšit.
Co dělat? 

Jednou v noci mě napadla myšlenka: „Jsi stále velmi bohatý. Ve svém srdci máš Kristovu lásku. Miluj je, jako Ježíš miluje tebe.“

Druhý den jsem se pustil do práce, v první řadě projevoval radost a úsměv.

Začal jsem vyprávět o svých cestách do zemí, kde lidé žijí svobodně a užívají si svou kulturu a velký technický pokrok. 

To podnítilo jejich zvědavost a ptali se na mnoho, mnoho otázek.
Pomalu, velmi pomalu jsme se stali přáteli.
Chtěli se naučit cizí jazyky.
Mí strážci se stali mými učedníky!
Atmosféra ve věznici se výrazně změnila.
Kvalita našich vztahů se změnila k lepšímu.

V té době se v jiné oblasti skupina dvaceti lidí učila latinsky, aby mohli číst církevní dokumenty.

Jejich učitelem byl bývalý katecheta.

Jeden z mých dozorců byl na hodině latiny a jednoho dne se mě zeptal, jestli bych ho mohl naučit nějaké latinské písně.

„Je jich mnoho,“ odpověděl jsem, „a všechny jsou tak krásné.“
„Ty zpíváš a já si vybírám,“ odpověděl.

A tak jsem zpíval Salve Regina, Salve Mater, Lauda Sion, Veni Creator, Ave Maris Stella – nikdy neuhodnete, jakou píseň vybral…

Veni Creator !

Nedokážu vám říct, jak dojemné to je být v komunistickém vězení a slyšet vašeho strážce, který každé ráno v 7 hodin ráno na cestě na cvičiště přichází dolů, zpívat Veni Creator!

V jiné věznici v Hanoji jsem se spřátelil se svým dozorcem a mohl jsem požádat o kus drátu.

Byl vyděšený.

„Studoval jsem na Policejní univerzitě, že když někdo chce drát, chce se zabít!“ křičel.

Vysvětlil jsem mu, že křesťané, a zvláště kněží, nepáchají sebevraždy.
„Tak co děláš s tím elektrickým drátem?“ zeptal se mě.
„Potřebuji řetěz, abych nesl svůj kříž.“
„Ale jak se dělá řetěz s elektrickým drátem?“.
„Když mi přineseš dvě malé kleště, ukážu ti je.“
„Příliš nebezpečné!“
„Ale my jsme přátelé!“

Zaváhal a nakonec řekl: „Je příliš těžké odmítnout. Uděláme to dnes večer v 19 hodin. Ale musíme skončit před 23:00.“

Řeknu svému partnerovi, aby si vzal na noc volno. Kdyby to věděl, vydal by nás oba.“

Ten večer jsme s nástroji, které přinesl, řezali, tvarovali a spolupracovali na výrobě mého řetězu a dokončili jsme ho před 23:00!

Tento kříž a tento řetěz nejsou jen mou vzpomínkou na uvěznění, jakkoli se může zdát vzácné.

Jsou neustálou připomínkou toho, že pouze křesťanská láska může způsobit změnu srdce.

Ani zbraně, ani hrozby, ani média. 

Pro mé stráže bylo velmi těžké pochopit, když jsem mluvil o lásce k našim nepřátelům, o smíření a odpuštění.

„Opravdu nás miluješ?“

„Ano, opravdu tě miluji.“

„I když vás necháme trpět? Když trpíte, protože jste ve vězení bez soudu?“.

„Podívej se na všechny ty roky, co jsme spolu strávili. Jasně, miluju tě!“

„A až vyjdete ven, řeknete svým lidem, aby nás našli a zbili nás a ublížili našim rodinám?“

„Budu tě nadále milovat, i když mě chceš zabít.“
„Ale proč?“

„Protože nás Ježíš učil vždy milovat; pokud to nebudeme dělat, nejsme již hodni být nazýváni křesťany.“

Na vyprávění všech dalších dojemných příběhů, které svědčí o osvobozující síle Ježíšovy lásky, není dost času.

Nosíte jednu uniformu a mluvíte jedním jazykem: charita.
Láska je znamením, podle kterého budete rozpoznáni jako učedníci našeho Pána.
Je to odznak, který stojí málo, ale je velmi těžké ho najít.
Charita je nejdůležitější jazyk.

Svatý Pavel to považoval za mnohem důležitější než umět „mluvit jazyky lidskými, a dokonce i andělskými“.

Ctihodný kardinál Nguyen Van Thuân z Vietnamu