„Nová“ etika Papežské.akademie již nerozlišuje mezi dobrem a zlem

Luisella Scrosatti

První zasedání věnované studiu a debatě v reakci na doktrinální „převrat“ v oblasti života a rodiny, Mgr Livio Melina ve své promluvě upozorňuje na změnu jazyka morálky, který opomíjí myšlenku hříchu a působení milosti. Je to převrácení hodnot, jaké prosazoval Nietzsche a které hrozí proniknout i do dnešní církve.

První den římské konference

Odpověď Papežské akademie pro život nepřinesla překvapení. Včerejší konference zahajovala promluva msgre Meliny (jejíž shrnutí jsme uvedli), která se dotýkala klíčových bodů Základního textu (ZT) Papežské akademie pro život. Msgr. Melina byl také hlavním řečníkem v debatě, která uzavírala dopolední program.

Bývalý ředitel Institutu Jana Pavla II. odpověděl na otázku, jaký je rozdíl mezi dnešní debatou a argumentací v době, kdy komise vznikla. Ta měla Pavlu VI. pomoci zaujmout stanovisko k morální povaze užívání antikoncepčních pilulek, a otázkou současnou. Tehdy se řešila otázka, jak morálně hodnotit akt, který na rozdíl od jiných známých antikoncepčních praktik z materiálního hlediska zřejmě zachovává manželský akt neporušený. Magisterium interpretovalo tradiční odsouzení antikoncepce ve smyslu prohloubení kontinuity a přeneslo morální hodnocení na úmyslný čin, a ne pouze na čin materiální.

Dnešní „absolutistický“ postoj naopak již není ani oprávněný, protože mezitím došlo k vyhlášení encyklik Humanae Vitae (HV) a Veritatis Splendor, (VS) které encykliku Pavla VI. potvrdily a dále prohloubily. Z tohoto důvodu způsob, jakým dnes Základní text navrhuje reinterpretaci HV, jde vlastně proti jeho smyslu, protože popírá záměrný předmět antikoncepce (usmrcení plodu); a ještě více se staví proti VS, který se zdá, má být skutečným cílem, jenž má na mušce „nové paradigma“.

Msgr. Melina viděl v ZT také přecenění svědomí, které se z pouhé reflexe úsudku praktického rozumu stalo koextenzí samotného člověka a proměnilo ho v „subjekt bez těla“. Tento způsob chápání svědomí přehlíží morální realitu, čímž se ztrácí dynamika morálního jednání, a zabraňuje možnosti, aby něco vnějšího poučovalo a osvětlovalo samotné svědomí. Takžejiž neexistuje jiná pravda než v samotném svědomí, které je ovšem morálním výsledkem současného subjektivismu.

Dalším závažným prvkem patrným v ZT je podle Meliny změna jazyka morálky. Pojmy dobro, zlo, hřích mizí, aby uvolnily místo nejednoznačným výrazům jako „antikoncepční mentalita“ nebo „dobro jako ideál“. Cílem důrazu na mentalitu je otevřít možnost, jak se vyhnout řeči o morálně špatných činech. Proto se dospělo k absurditě, že se heterologní umělé oplodnění hodnotí jako špatné, zatímco se připouští přípustnost homologního umělého oplodnění; toto řešení se však nezakládá na ničem a vede k závěru, že přípustné je i heterologní oplodnění na základu faktoru času. „Nové paradigma“ tak neponechává nic normativního právě proto, že vylučuje možnost založit etický diskurz o dobru a zlu, a opírá se tak o špatně pochopené milosrdenství, takže nakonec vylučuje samotnou myšlenku hříchu.

Projev biskupa Piotra Mazurkiewicze, profesora politologie a katolické sociální nauky na Univerzitě kardinála Stefana Wyszynského ve Varšavě, začal konstatováním, že změna paradigmatu nastala již při přechodu z pohanského ke křesťanskému světu. Hlásání člověka stvořeného k obrazu a podobě Boží na úsvitu křesťanství přineslo skutečný převrat hodnot, který se týkal také nové definice rodiny, důstojnosti žen a dětí a zákazu potratů a cizoložství. Nietzsche byl „prorokem“ této nové změny paradigmatu směrem dozadu, když volal po přehodnocení všech hodnot (Umwertung aller Werte) a svržení židovsko-křesťanské morálky.

Nyní se objevuje snaha vnést toto přehodnocení do církve, vytvořit „Brave New Church“, s výslovným odkazem na název Huxleyho dystopického románu. Mazurkiewicz se dále zabýval projevem kardinála Blase Cupicha, který pronesl na začátku roku 2018 na St Edmund’s College v Cambridgi (Pope Francis‘ Revolution of Mercy: Amoris Laetitia as a New Paradigm of Catholicity) a v němž nadšeně přivítal nové paradigma a revoluci milosrdenství, kterou zahajuje Amoris Laetitia.

Tato změna paradigmatu však není podložena teologickými motivacemi, nýbrž má podobu „nezbytné“ reakce na výdobytky společenských věd, které jsou v tomto případě naivně nadhodnoceny.

Změna paradigmatu však není zdůvodněna teologickými motivacemi, nýbrž je konfigurována jako „nutná“ reakce na výdobytky společenských věd, které jsou na jedné straně hodnoceny naivně a přijímány téměř fideisticky, čímž je implicitně uznávána jejich nadřazenost nad Zjevením; na druhé straně se nebere v úvahu, že nehrají pouhou deskriptivní roli, nýbrž roli performativní: to znamená, že jejich cílem je přetvářet svět podle velmi přesných předpokladů. Nové paradigma se v podstatě prezentuje jako evangelizace bez kříže: to, co je v lidských očích považováno za pošetilé, je odstraněno, zatímco „moudrost“ světa je nekriticky přijata.

Profesor Fulvio Di Blasi, čtenářům Kompasa již dobře známý, ukázal, že nové paradigma představené v základně ZT je vlastně souhrnem omylů, které Veritatis Splendor výslovně odsuzuje. Encyklika doslova probublává klíčovými myšlenkami ZT například v č. 56 se distancuje od morálního postoje, který by „s ohledem na okolnosti a situaci mohl legitimně ospravedlnit výjimky z obecného pravidla a umožnit tak, aby to, co je morálním zákonem kvalifikováno jako vnitřně špatné, bylo prakticky prováděno s dobrým svědomím“.

Tím se odděluje univerzální přikázání od partikulární normy při hledání „takzvaných ‚pastoračních‘ řešení, která jsou v rozporu s učením Magisteria a ospravedlňují ‚kreativní‘ hermeneutiku, podle níž by morální svědomí nebylo vůbec a ve všech případech zavázáno partikulárním negativním přikázáním“. Dalším příkladem je č. 79, který odmítá tezi, podle níž „by nebylo možné kvalifikovat jako morálně zlé podle jeho druhu […] záměrnou volbu určitého určeného jednání nebo skutků bez ohledu na úmysl, pro který je volba učiněna“. V neposlední řadě č. 80, které označuje antikoncepci za ve své podstatě zlý čin.

Neměli bychom si myslet, že VS nebere v úvahu lidskou slabost; je v ní přítomna strukturální křehkost člověka, ale je jí také představena Boží milost, která je nám dána právě proto, abychom mohli plnit přikázání. To je perspektiva, která se v „novém paradigmatu“ naopak vytrácí. Stejně jako mizí vazba mezi osobou a jejím jednáním, protože k morální specifikaci jednání zůstává pouze subjektivní úmysl. Č. 70 VS odmítá „oddělování základní volby od vědomé volby určeného chování – neuspořádaného samo o sobě nebo za okolností -, které by ji nezpochybňovalo“, a připomíná, že „základní orientace může být radikálně změněna konkrétními činy“.

Nejvíce opomíjeným aspektem, který zdůrazňuje Di Blasi, je právě souvislost mezi objektivním morálním druhem činu a lidskou vůlí: bez ohledu na další úmysly se člověk v okamžiku, kdy se rozhodne pro tento čin, řídí jeho předpokládanou, ale nijak nedoloženou morálností přípustností. VS 72 vysvětluje dynamiku mravnosti lidských činů takto: „Jestliže předmět konkrétního jednání není v souladu s pravým dobrem člověka, volba tohoto jednání činí naši vůli i nás samé mravně nepřípustnými a proto nás staví do rozporu s naším konečným cílem, nejvyšším dobrem, tj. se samotným Bohem“.

Poznámka: Všimněte si, že manipulace s termíny se provádí podobně jako v synodální praxi tak, aby vyústila do předem vytyčených žádoucích závěrů.

Nuova Bussola Quotitiana