Zejména v posledním desetiletí je znám posun morální teologie, podle níž existuje tendence schvalovat to, co se jeví jako „morálka situace“ ve prospěch těch, kdo provádějí „vnitřně špatné činy“. Zlo antikoncepce a například umělého oplodnění je tak oslabeno, což poskytuje hříšníkovi ospravedlnění. Toto je morální „nové paradigma“, navržené kardinálem Walterem Kasperem a potvrzené papežem Františkem v Amoris Laetitia .
„Vůbec nenavrhujeme – v podstatě říkají propagátoři „nového paradigmatu“ [ viz ] – jakousi „morálku situace“, kterou otevřeně odsuzoval mimo jiné Jan Pavel II. ve Veritatis Splendor , ale omezujeme se na všímáme si slabosti hříšného člověka a říkáme k dobru, protože nám jde o jeho (a naši) věčnou spásu, že morální význam „vnitřně špatných činů“ je třeba hodnotit nejen na základě předmětu přestupku, ale také o duchovním rozpoložení subjektivní názor pachatele“.
Zdá se, že diskuse plyne, i proto, že i svatý Tomáš Akvinský se pozitivně vyjádřil k důležitosti subjektivních dispozic. Z toho, co Tomáš učí, zejména v otázkách 72, 74 a 88 Summa Theologiae (I-II), Tridentský koncil potvrzuje to, co čteme v n. 1857 Katechismu katolické církve: „Smrtelný hřích je ten, jehož cílem je závažná věc a který je navíc spáchán s plným vědomím a vědomým souhlasem“.
To vše je pravda, ale existuje „ale“. Velké „nicméně“, které je systematicky vytlačováno moralisty „nového paradigmatu“: posláním Ježíše Krista a jeho církve je dávat uvědomění (vědění, rozum) a nasměrovat souhlas (vůli) hříšníka k dobru. ne ke zlu. Povahu hříchu musí po zločinu a ve volebním právu hříšníka vyhodnotit zpovědník, nikoli kazatel, který musí místo toho zaměřit svou pozornost pouze na závažnou věc a následně podnítit hříšníkovo pokání.
Jestliže například zpovědník upozorní cizoložníka na hřích cizoložství, hříšník již nebude v budoucnu ospravedlněn a všední hřích – pokud jedna z podmínek selže (plné vědomí) – bude jistě smrtelný. Tohle je o rozumu. Pokud jde o vůli, kajícník má povinnost „vyhýbat se blízkým příležitostem hříchu“, všedním a smrtelným: nevyhýbat se hříchu, ale „příležitostem“. A příležitosti se vyhýbají aktem vůle, kterou kající hříšník může a musí podněcovat k dobru.
Pokud se tak nestane, milost se nemůže projevit ani působit na kajícníka. Tím se ztrácí ospravedlnění a následné spasení. Tato otázka není triviální, ale je základem takzvaného „rozlišování“, které pastory zpochybňují a ignorují.
Navíc je absurdní si myslet, že se nelze dostat ze situace hříchu. Skrze milost kajícník vždy najde způsob, jak opustit zlo a konat dobro. To je přesně to, k čemu je milost: umožnění toho, co není pochopeno nebo považováno za nemožné.
Morální „nové paradigma“ maže naději v milost a vrhá kajícníka do absurdní víry, že se považuje za nevhodného k obrácení kvůli překážce, kterou nemůže překonat. Ale nemůže to překonat právě proto, že ho pastorační neomoralismus přesvědčil, že existují nepřekonatelné situace hříchu. Z dlouhodobého hlediska je kajícník poškozen zoufalstvím a smíří se s tím, že se považuje za neschopného porozumět Bohu a přát si dobro.
Dekalog se stává kodexem „pravidel“ sadistického Boha, který se bavil tím, že požadoval něco, čeho člověk nemůže dosáhnout. Existuje riziko protestantského úletu, kdy má člověk stále větší tendenci považovat se za nenapravitelně špatného a hříšníka, přičemž naději na spásu směřuje pouze k víře.
Ježíš Kristus učí něco jiného: člověk se může a musí dostat z každé situace hříchu s nezbytnou pomocí milosti, kterou sám přišel přinést. Neexistuje žádný jiný důvod, který by ospravedlňoval ustanovení svátostí, bez nichž není spása možná. Polehčující okolnosti slouží u soudu advokátovi, nikoli obžalovanému před trestným činem.
Silvio Brachetta – Zdroj