Kristus Král: pro revidovanou církev trapný svátek

Aldo Maria Valli

Drazí přátelé Duc in altum, nedávno jsme slavili svátek Krista Krále a zdá se mi vhodné vrátit se k němu vhodnou úvahou, kterou vám předkládám ve své syntéze. Autor je profesorem filozofie na Iona College v New Rochelle ve státě New York.

***

otec John A. Perricone

Svátek Krista Krále nabízí pevný katolicismus, který nepřipouští kompromisy. Představuje Krista jako vítěze nad světem, hříchem a smrtí. Hlásá Krista, který přikazuje: „Jděte tedy a získávejte mi učedníky mezi všemi národy“ (Mt 28,19) a „Protože jste vlažní a ani studení, ani horcí, vyvrhnu vás ze svých úst“ (Zj 3,16).

Je to strana, které nesvědčí dialog, dvojsmyslnost a „respekt k procesu“, ani nechce víru zdokonalit o další „nuance“. Dokonce i slovo „triumf“ uvádí určitý typ katolíků do potíží.

Mnozí z těchto katolíků již dlouho pohrdají nadpřirozeným posláním církve a prosazují sociálně-politický program, který více odpovídá sekulárnímu modelu. Pro tyto katolíky je církev spíše nevládní organizací, jejímž úkolem je usilovat o „spravedlnost“ (ať už to znamená cokoli) pro masy. A pokud vám to připomíná jiný druh agendy, která se zrodila v polovině 19. století, nemýlíte se. Je pochopitelné, že zdůrazňování triumfu Kristovy svrchovanosti vyvolává u mnoha katolíků určitého smýšlení rozpaky, ne-li hněv.

Existují i další aspekty svátku, které „revidovaného a opraveného“ katolíka znepokojují. Je zřejmé, že Kristus, náš Král, vyžaduje, aby byl svrchovaným vládcem nad každým aspektem našeho života, soukromým i veřejným. Nemálo katolíků se však nad tímto jasným ustanovením pohoršuje. V minulém století nám byl představen Kristus mírnější a laskavější. Ten, kdo by neměl být nazýván „vládcem“, ale přítelem, ten, kdo nevede, ale doprovází. Pro ně je Kristus tím, kdo hledá „přizpůsobené“, nevykoupené lidi.

Podívejme se na způsob, jakým se slouží mše svatá ve většině farností. Vypadá to někde spíš jako farní varieté než nekrvavá oběť na Kalvárii.

Pak je tu svaté přijímání. Způsob, jakým se přistupuje ke svatému přijímání, připomíná spíše procházku s přáteli než setkání s nejsvětějším Bohem.

Kde je „bázeň a chvění“, o nichž píše svatý Pavel? Není těžké si představit posun od tohoto postoje k myšlence, že všichni jsou u svatého přijímání vítáni. Vždyť kdo by se odvážil někomu upřít možnost tak krásné procházky?

Toto paradigma nevnímá svaté přijímání jako znamení sjednocení se Spasitelovou vůlí a touhu po větším odevzdání se jeho milosti. Revidovaný a opravený model je terapeutický, nikoliv odsuzující. Mantry tohoto překrucování se staly tak známými, až jsou komické: „Oltářní mřížka (jako by nějaká zbyla) není bojiště“, nebo „Nechceme z eucharistie dělat politiku“ a tak dále a tak dále. Mezitím se nauka o eucharistii vytrácí a duše chřadnou.

Praví katolíci se chlubí svátkem Krista Krále. Pro nás je to jako buben, který nás volá do boje, do boje proti našim hříchům, nevěrám, váhání a racionalizacím. Je to zvuk polnice, který nás vybízí k pochodu proti nepřátelům Krista a jeho svaté církve.

V Thukydidových Dějinách peloponéské války se dočteme, že když se Athéňané rozhodovali o postupu proti Sparťanům, nařídili starší města všem občanům, aby se shromáždili ve velkém amfiteátru, kde mohli hlasovat. Z davu byli vybráni dva přední athénští řečníci: Asklépios a Démosthenés. Poté, co Asklépios přednesl svou řeč, Athéňané zdvořile poznamenali: „Řekl to dobře.“ Když Démosthenés promluvil se svým dokonalým řečnickým uměním, Athéňané vyskočili na nohy a jako jeden muž zvolali: „Do útoku!“

Svátek Krista Krále není příležitost, že si pohodlně sedneme a řekneme si: „Jak je to krásné“, ale vyžaduje, abychom všichni společně volali: „Za Krista Krále!“.

Zdroj: crisismagazine.com

* * * * *