Menu


6. února 2014

„Největší dnešní hřích je ten, že lidé ztratili vědomí hříchu“, citoval papež František svého předchůdce Pia XII.

To je situace více než povážlivá. Porušování a nedbání Božího řádu se totiž netýká jen samotného hříšníka. Ztratit vědomí hříchu znamená účastnit se prakticky destrukce Božího království na zemi. Jedná se o jeden z hlavních a neklamných symptomů ztráty víry. Papežovo konstatování tedy je současně nechvalným vyznamenáním pro církev bezprostředně po Roku víry.

Kdyby nějaký manažer cítil potřebu postěžovat si, že osazenstvo jeho firmy nemá vědomí řádu a kázně, udělal by lépe, kdyby se přímo poděkoval a šel si hledat štěstí jinam. V institucích tohoto světa je si ovšem každý člen velmi dobře vědom, že v nich platí závazný řád a že si proto v žádném případě nemůže dovolit na tento řád nedbat, protože mu jinak hrozí postih, který může mít pro provinilce závažné, případně až tragické důsledky. Představy pracovníků o závaznosti řádu se zakládají především na obavách z takových následků. Kdyby vedení organizace nedisponovalo větší možností postihu než je pokuta, která nesmí překročit výši 100 Kč, bylo by to s její vnitřní kázní záhy více než povážlivé.

Protože v Božím království jsou „zaměstnáni“ stejní lidé jako v pozemských institucích, pohybují se jejich kázeňské motivace v podobných mezích. I u těch, u kterých už vybledla úcta a vychladla láska k Nejvyššímu, zůstává posledním motivem zachovávání přikázání oprávněná bázeň před věčným „postihem“. Je tu jeden závažný rozdíl. V Božím království se s kázeňským účtováním převážně nespěchá. Boží mlýny i když melou jistě, melou také pomalu. A protože ovoce chutná tím více, čím více je zakázané, a varovný postih jakoby se ztrácel někde v nedohlednu, umocňuje to pro člověka pokušení zneužít této situace nějak ve svůj prospěch.

Tyto okolnosti jsou známy také odvěkému lháři. A protože má velký zájem na tom, aby jeho lákavé, byť zrádné svody šly na odbyt, rozšiřuje úspěšně mentalitu, která mu v této věci dokonale nahrává. Vystupuje dokonce ve svém ovčím převleku, jako by byl v Božích službách a usiloval o vylepšení jeho pověsti. Představuje Hospodáře v co nejpozitivnějším světle, jako by u něho měly místo jen kladné a přitažlivé city, jako by mu záleželo jen na radosti a vstřícnosti, jakoby požadoval jen všeobjímající dobrotu a vzájemné bratrství a pochopení, jakoby takové nepříznivé, rušivé a negativní jevy, jako je postih či trest, se neslučovaly s jeho milosrdenstvím a musely ustoupit jako zcela nepřiměřené a nežádoucí. Snaží se naopak nastolit něco jako jakousi předehru nebe na zemi, kde už nemá místo žádné omezování a žádné zlo.

Vychoval si tak společnost, která se z vlastní iniciativy „zřekla zlého ducha i všeho čím se pyšní“, ale zřekla se ho tím způsobem, že ho prostě zcela přestala brát na vědomí. V takovéto omamné atmosféře falešné pohody se lidé cítí docela spokojeni a vůbec jim nevadí, že ztratili základní a nejdůležitější smysl, nezbytný duchovní zrak, takže nejsou schopni rozlišovat správně dobro a zlo. Ve svém opojení si natolik libují, že nejsou ochotni ani schopni uvěřit tomu, v jak žalostném stavu se ocitli.

Tato nová víra v praktickou neexistenci ďábla nenastoupila jako nějaká revoluce zdola. Osvojili si ji dokonce nejvyšší církevní hodnostáři. Co jiného lze říci o prelátech, kteří se brouzdají pohanskými svatyněmi, s úctou přijímají od ďáblových sluhů jejich „svátostná znamení“ a pocty (viz), líbají to, co je ďáblu svaté, a naopak dovolují ďáblu a jeho modlám vstup do nejsvětějších, pravému Bohu zasvěcených prostorů? Umí si někdo představit sv. Petra, že by chodil do pohanských chrámů na zdvořilostní návštěvy a s úctou se přitom zouval? Máme snad uvěřit, že by tato setkávání s ďáblem byla něco bohumilého? Co teprve říci o takových prelátech, a není jich málo, kteří pocítili potřebu rozšířit svůj duchovní rozhled a své možnosti i mocenské ambice a zařadili se do tajných okultních elitářských spolků, které od svých členů vyžadují zasvěcení ďáblu? Tisíce let bojovala církev proti démonickým mocnostem, a nakonec připouští, aby se jí zahnízdily přímo v jejím hlavním stanu.

Když Pán rozesílal svých 72 učedníků, přikázal jim: „S nikým se po cestě nepozdravujte!“ Naším prvořadým úkolem není vést dialog, ale neúnavně hlásat: „Přiblížilo se k vám Boží království.“ Apoštolové a křesťanští mučedníci raději podstoupili nejkrutější muka a smrt, než aby projevili jen náznak úcty k pohanským, tedy ďáblovým božstvům, natož aby se dali „žehnat“ od jejich zaklínačů a modloslužebníků. Odkud se vzaly tyto nápady? Je to ovoce dialogů, které z vnuknutí Satana vedou církevní hodnostáři s jeho zasvěcenci, budovateli nového světového řádu.

„Bože, k jakým časům jsi mne dochoval!“, naříkal sv. mučedník Polykarp, když slyšel zcestné nauky, a utíkal pryč z místa, kde se nacházel. Apoštolové a světci - jako sv. Irenej - dbali pečlivě na to, aby se nespolčovali s nikým, kdo podvrací pravdu. Tak to přikázal sv. Pavel: „Sektáře jednou nebo dvakrát napomeň, ale pak už s ním přeruš všechny styky. Víš přece, že takový člověk je zkažený a sám sebe odsuzuje“ (Tit, 3,10). Sám mluvil k Agripovi tak nekompromisně, až se král polekal a odpověděl: „Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“

Nenadešel svrchovaný čas, abychom ze sna povstali? Falešný optimismus, který vydatně posílil sebevědomí Božích nepřátel, přináší své neblahé jedovaté ovoce. Dnes si ďáblovi služebníci, se kterými si papežové přátelsky tiskli ruce, dovolují poučovat autoritativně církev, jak má číst evangelium, a požadují, aby změnila svou nauku tak, aby to odpovídalo jejich představám (viz). Zatím. Ale to je teprve začátek.

Bože, k jakým časům jsi nás to dochoval!

-lš-