Menu


Papežové Fatimy

Ignorované proroctví, zabitý pastýř a zbořené město

Zasvěcené osoby mají sloužit Pánu ve věci víry, a i když jejich aktivita a vykonávaná práce zasahuje do mnoha oblastí, mohou se nazývat věrnými jen potud, pokud své hlavní úsilí věnují v prvé řadě k prospěchu víry. To platí pro preláty, ale tím více pro papeže, kteří jsou strážci strážců víry. Velká obtíž pro moderní dobu spočívá v tom, že papežové zavaleni problémy všeho druhu, především pokud jde o obranu církve, se museli angažovat v sociální a politické oblasti, kde se projevovala velká ohrožení. Všem však mělo být jasné, že bez Boží pomoci je život církve i samotného papeže vystaven krajnímu riziku. Katoličtí papežové XX. století se vždy věnovali obraně víry formou obdivuhodných dokumentů. Na diplomatickém poli se však museli uchylovat k politice, která s výjimkou papeže Pia X. riskovala, že způsobí oslabení katolické svědectví. Před tímto nebezpečím varovala důležitá mariánská poselství. Fatimské tajemství je Mariino proroctví o pustošícím zlu naší doby. Jak je církev přijala? To je závažná otázka pro pochopení „umučeného křesťanství“ a Třetího tajemství. K prohloubení této otázky je třeba sledovat pontifikáty této doby ve světle pontifikátu Pia X. Tento papež totiž při nástupu řekl, že stav světa je do té míry zkažený, že ohlašuje přítomnost Antikrista, jak to bylo řečeno v La Salettě: „Řím ztratí víru a stane se sídlem Antikrista.“

Benedikt XV.: papež, kterému Maria odpověděla

Giacomo della Chiesa se mohl chlubit několika papeži v rodu otce i matky a také několika námořníky. Pracoval na Státním sekretariátě, kde se posléze stal náměstkem nuncia Rampolly v Madridu. S tímto sicilským prelátem si velmi dobře rozuměl. Pro svou kariéru získal diplomatické zkušenosti, ale osvědčil také dobrý postřeh pro mezinárodní záležitosti. Tehdy se praktikovala diplomacie rovnováhy, kterou prosazoval hlavně kardinál Rampolla. Chtěl stabilizovat vztahy Svatého stolce s novými liberálními mocnostmi, hlavně republikánskou a antiklerikální Francií, ale přednost dával „katolickým“ aliancím, aby zachoval křesťanský řád v Evropě. Byla to politika, která vedla k zhoubném svazku s Francií, neboť zde byly přijaty kompromisy v otázkách náboženství, které Pius X. odsoudil. Tyto kompromisy vedly francouzský klérus a katolíky k tomu, aby prakticky spolupracovali s antiklerikální vládou z konce 80. let. Takový plán nemohl církvi posloužit v jejích zájmech, neboť u vlády byli radikální revolucionáři s averzí vůči Římu. Taková spojenectví, která mají šířit protiklady pravdy a lži, jsou příznačná pro zednáře. Sám císař František Josef vetoval volbu Rampolly v konkláve 1903 právě pro tuto jeho politiku nebo pro spolupráci preláta se zednářskou sektou. Tak skončil Rampollův vliv ve Státním sekretariátu a Della Chiesa byl jmenován biskupem v Boloni.

Po volbě Benedikta XV. 6. září 1917 se obnovila politika dohod z doby papeže Lva XIII. , jak vidíme na příkladu Portugalska. Právě v té době, propukla 1. světová válka. Neumíme si představit hrůzu s touto válkou spojenou. V té době došlo také k nejstrašnější genocidě páchané Turky na Arménech. Papež znal limity diplomatického úsilí a věděl, že oběti pronásledování očekávají něco více než mírové výzvy k přátelství. Je zapotřebí prosit o pomoc nebe a vyzvat národy k vroucí modlitbě. Odpovědí na tyto papežské prosby bylo zjevení a poselství. V hrozné hodině 1. světové války hledal Benedikt XV. útočiště u Ježíšova Srdce prostřednictvím jeho Bolestné Matky. Vyjádřil to v dopise stánímu sekretáři kardinálu Gasparrimu a připojil instrukce pro celou církev. Do litanie loretánské přidal invokaci „Královno míru, oroduj za nás!“

Dopis byl rozeslán 5. května 1917. Za osm dní 13. května 1917 se Maria poprvé zjevila a odpověděla na papežovy prosby poselstvím o míru obsahujícím varování, žádosti a zaslíbení. Byla z nich zjevná péče Matky, která přišla, aby zjevila Boží vůli pro naši generaci jakožto jedinou cestu k míru a ke spáse mnoha lidí. V prvním zjevení se Matka Boží představila v bílém šatu, který zářil více než slunce: Přišla jsem vás požádat, abyste sem přicházeli po šest po sobě jdoucích měsíců vždy 13. v tuto hodinu, Pak vám povím, kdo jsem a co chci. Vrátím se sem znovu posedmé .. Modlete se každý den růženec, abyste obdrželi mír a skončila válka!

13. června Maria opakovala: Chci, abyste přišli příštího 13. a modlili se růženec k Panně Marii Růžencové , abyste obdrželi mír a skončila válka, protože jen Ona vám může pomoci. Přicházejte dále každý měsíc. V říjnu vám chci říct, kdo jsem, a udělám velký zázrak, který všichni uvidí, aby uvěřili.

V říjnu se stal velký sluneční zázrak přesně v oznámený den, takže všichni mohli uvěřit. Rozpoznal Benedikt XV. odpověď Matky Boží? Právě tento papež psal o „vděčnosti k Bohu a k vznešené Paní, která přišla a přispěla k záchraně naříkajícího lidstva na naši prosbu“.

Ve světle faktů týkajících se Fatimy, v jejímž poselství je vyjádřena Boží vůle, je třeba uvažovat o tom, co měla udělat církevní autorita podle víry pro dobro církve ,třeba se zpožděním, podle mimořádného varování Panny Marie. Úvahy musí vyjít z momentu, kdy služebníci církve tento požadavek poznali, tj. v roce 1917 za pontifikátu Benedikta XV., který, jak jsme viděli, v okamžiku osvícení se s celou církví obrátil k nebi s prosbou o pomoc. Základní otázkou je tedy vyjasnit, zda tuto fatimskou událost, jejíž důležitost dnes vidíme, považovala církev za Boží odpověď v nejpříhodnější chvíli v jejích mimořádných dimenzích. Dodnes si katolický svět neuvědomil onu závažnost vztahu mezi dvěma daty: mezi prosebným vzýváním papeže 5. května a laskavou odpovědí Panny Marie 13. května, která uvedla příčinu dvou válek, jejich budoucí průběh a řešení podle Božího plánu, a to vše ve shodě s běžnou zbožností církve. Na první pohled se může zdát, že je zde obtíž v chronologickém řádu, že smírné svaté přijímání o 5. prvních sobotách bylo stanoveno až v roce 1925 a zasvěcení Ruska papežem spolu se všemi biskupy až v roce 1929. Během pontifikátu, který trval do roku 1922, byl však čas zvážit autentičnost fatimských zjevení. Zbývá ještě jeden objektivní fakt: rok 1917, rok mariánského zjevení , byl také rok ruské revoluce, která změnila svět. Bůh chtěl tedy dát v roce 1917 skrze Neposkvrněnou neodvolatelné znamení své vůle. Byly zde současně obtíže náboženského charakteru, které bránily přijetí znamení z nebe. Tyto obtíže není možno pochopit, pokud nevezmeme v úvahu naturalistickou filozofii a zednářské pletichy, které z tohoto světa pronikly do církve. Pontifikát Benedikta XV. začal invokací ke Královně míru, která tento pontifikát poznamenala. Jsou tu dva protichůdné vlivy: duch zbožnosti, který se řídí Boží vůlí, a duch dohod, který je otevřený lidským kompromisům. Ukážeme si, že ten druhý nakonec převáží, i když papež, vedený Duchem zbožnosti, vzývá Matku Boží, která odpovídá tím, že se zjevuje v Fatimě. Duch zbožnosti vedl Benedikta XV. k úctě k Panně Marii, Prostřednici všech milostí, která je spojena s Božími záměry pro tento historický okamžik, jak to papež napsal a vyjádřil 24. prosince 1917: „Ona je zářící jitřenkou míru v temnotách, do nichž je zahalen svět. Ona je ta, která vždy zasáhla v rozhodujícím boji plačícího lidstva, v hodině nebezpečí, Matka tolika sirotků, orodovnice v tak hrozné zkáze.“ Připomeňme si také dopis kardinálu Gasparrimu z 5. května 1917, kdy žádal pro „sklíčené děti“ od velké Matky Boží její přímluvu v této strašné hodině.

Všimněme si, že tyto důležité texty prohlubují, jak chápat prostřednictví nejsvětější Panny Marie u Boha, především v této hodině, kdy zemi zaplavila vlna nenávisti a zkázy, jako nikdy dosud v dějinách...takže je třeba se spolehnout na přímluvu té, která vždy zasáhla ve prospěch plačícího lidstva v hodině nebezpečí rychleji než jsme byli schopni prosit.

Je možno se domnívat, že Benedikt XV. měl na mysli prostřednictví, které zahrnuje i zázračný zásah jako v případě Jany z Arku ve francouzských dějinách? V tomto světle je možno pochopit dilema pontifikátu Benedikta XV. Na jedné straně pod vlivem vnuknutí Ducha Svatého věřil, že Matka Boží může změnit dějiny, na druhé straně si podržel svou důvěru jen v hloubi vlastního vědomí a vyhýbal se uznání, že by zbožné zázračné vidění mohlo účinně zasáhnout, dokud se hierarchická teologie k němu ještě nevyjádřila.

Netýkala se velká mariánská zjevení 19. století především osoby Kristova náměstka? Je skutečností, že teologické spekulace, které oscilují mezi teorií a skutečností, vyvolávají spíše odpor a neochotu uznat působení nadpřirozeného v přirozeném světě a poškozují tak samotnou víru. Když je vize Nejvyššího zamlžena, nestává se i Boží blízkost matoucí? Uvidíme, jak toto zlo poznamenalo Pánovy služebníky: v tom smyslu bychom se mohli tázat: Jak to, že Benedikt XV. v roce 1917 v předvečer strašné revoluce neodsoudil toto bezprostředně hrozící zlo, jak je odsoudili již předchozí papežové jakožto zhoubu, které není rovno? Neviděl to? Zdá se, že ne, protože v těch dnech se papež zabýval odsouzením blouznění Francouzské revoluce. Pius IX. však již v roce 1846 v encyklice Qui plurimus vyslovil soud: „Zločinná nauka tzv. komunismu, která je v rozporu s přirozeným právem, jakmile je jednou připuštěna, mohla by radikálně rozvrátit řád vlastnictví pro všechny a tím celou lidskou společnost.“

Když se komunismus 1917 prosadil v Rusku a stal se bičem pro mnoho národů, nepozvedl Řím svůj hlas na poplach ani k odsouzení úměrnému této tragédii. Ruský pravoslavný patriarcha Tichon v Moskvě uprostřed komunistického pronásledování prohlásil, že tento režim je „skutečné satanovo dílo, jehož vykonavatelé zaslouží pekelný oheň a hrozné zlořečení všech budoucích generací...“, zatímco papež v Římě ani nezopakoval, co řekli jeho předchůdci. Dnes známe důvod tohoto mlčení: naděje, že vatikánská diplomacie uzavře konkordát s Leninem! Co učinilo katolicismus tak nevnímavým? Rok 1917 byl klíčový rok XX. století v dějinách světa i církve, skutečnost, kterou je možno doložit na pontifikátu Benedikta XV. Historickou pravdivost životní nesmiřitelnosti mezi křesťanstvím a revolucí dokládá událost ve Fatimě. V roce 1917, v roce fatimského zjevení došlo ke klíčovému momentu první světové války, která si vyžádala v Evropě miliony obětí a mířila ke zboření posledních velkých obranných valů křesťanství. Projevila se jako křižovatka lidstva: na jedné straně to byla cesta historického komplotu, ke které konvertovaly různé vzpoury nadměrně rozšířené ruskou revolucí, a na druhé straně zásah Matky Boží, jejíž poselství zpečetěné slunečním zázrakem nevídané velkoleposti ukazovalo, jak rozhodující je jeho obsah pro lidstvo. Rok 1917 je tedy rok, kdy se strhl zápas metafyzického řádu: je to apokalyptická doba. Je to rok, ve kterém virus revoluce byl implantován v Rusku pomocí zednářského kapitálu, vydatné pomoci pro charismatické hlavy Lenina a Trockého. Ten první odjel ze Švýcarska s osmi miliony zlatých šterlinků a projel Německo v zaplombovaném vagónu podle dohody uzavřené s Němci. Trocký mířil za Leninem po odjezdu z Kanady a také s sebou nesl značný kapitál i revolucionáře vybavené nesmírným množstvím zbraní. První se setkal se zákazem jen v Rakousku od katolického císaře Karla I. Habsburského, který se postavil proti německému plánu. Ten druhý se nalodil na loď, která paradoxně nesla jméno Christiana, a narazil na překážku jen u kanadských celníků, ale obtíž vyřešil jediný telefonát místní správě. Zednářství, které plánovalo nový světový řád, dosáhlo v roce 1917 takové moci, že jeho příslušníci při připomínce dvoustého výročí Giordana Bruna uspořádali provokaci s rouhavými pokřiky na Náměstí Svatého Petra pod papežovými okny. Rozhazovali letáky s obrázkem, na kterém Lucifer deptal po svatém archandělu Michaelovi a křičeli, že Satan opanoval Vatikán a učinil si z papeže svého otroka. Maximilán Kolbe, svědek této podívané, rozhodl se v říjnu 1917 rozšířit „Milice Neposkvrněné“, aby se tak postavila hráz proti zednářským hordám usazeným v OSN a oděným do lidských práv. Také sionismus získal značné vítězství pro budoucí založení státu Izrael s podporou anglického ministra Balfoura. Vzpomeňme na návrat Židů do Jeruzaléma v roce 1967 s velkou šestidenní válkou, která připomínala konec časů předpovězený Pánem (Lk 21,24).

(pokračování)

 

Jak mohl Nepřítel dosáhnout takové „okupace“? Odpověď vychází z faktu, že skutečná obrana Říma spočívá v Božím zásahu a jeho přijetí podle Ježíšových slov: Beze mne nemůžete činit nic. Jestliže Pán nebdí nad městem , marně ho hlídají stráže. Nejednalo se zde o pomoc, kterou nabízela Fatima a která spočívala v bezmezné důvěře v zásah Panny Marie? Ze strany pastýřů však nedošlo k plnému přijetí Fatimy. Týká se to fatimských papežů v letech 1917 – 1958. Dále uvidíme, co to pro papežství znamenalo, protože Bible nás učí: „kde se pochybí, tam nastane zpustošení“.