Menu


30. října 2014

Editorial 44/2004

Počty lidí, kteří se na přelomu října a listopadu procházejí hřbitovními branami, daleko překračují počty těch, kteří procházejí i branami chrámů. „Památka zesnulých“ se udržela i v sekularizovaném kalendáři a splývá s křesťanskou památkou podobně jako zatím přetrvává toto spojení o Vánocích a Velikonocích.

Společnost, která si dala do svého programu zcela se distancovat od Boha, snaží se ovšem zbavit Boha i v případě těchto svou podstatou vysloveně náboženských památek. Vánoce se staly svátky dárkového šílenství, Velikonoce svátky jara, vajíček a zajíčků a myšlenku na mrtvé má zaplašit vynález halloweenového paskvilu. Všechno to ovšem představuje pouze křečovitý pokus strčit hlavu do písku. Všechny ony tři příležitosti se totiž týkají podstatně samotné lidské existence, tedy otázky po smyslu našeho života. Hřbitovy jako poslední stanice pozemského lidského putování tuto otázku kladou nesmlouvavě a na tom se nic nezmění, ani kdyby se všechny proměnily v rozptylové louky. Na tuto otázku existuje jen jediná správná odpověď a ta vyplývá z cíle a smyslu, který dal Stvořitel všemu, co stvořil. Jestliže je jeho záměr vědomě ignorován, musí se takto nabouraná lidská existence nutně ocitnout v absurdní situaci. A dnes jsme toho skutečně svědky.

Současná vyspělá společnost na jedné straně pěstuje přímo fanatický kult zdraví a života. Ale aby mohla své sekularizované zbožňování života realizovat, pociťuje nezbytnost prosazovat zcela absurdně postoje a aktivity, které jsou otevřeným projevem krajní neúcty k člověku, protože jsou vysloveně zaměřené přímo proti životu: od potratů přes devalvaci rodiny jako kolébky lidského života, přes závislosti dohánějící k sebevraždám až k zákonem legalizovaným vraždám starých a nemocných osob, o vážném ohrožování přirozeného prostředí nezbytného k životu ani nemluvě. Výsledkem je, že společnost, která zbožňuje mládí a sílu, neúprosně stárne a ve skutečnosti ohrožuje svou budoucnost tím, že směřuje k vymírání. Aby na to nemusela myslet, rozvinula neodbytný průmysl všudypřítomné zábavy, ale hlavně usiluje všemožně odstranit pryč ze svých očí všechno, co by jí mohlo připomínat její absurdní postoje a jednání. Kolotoč kolem muslimských šátků je jen zakrývacím manévrem v úsilí, jak se vypořádat se vším, co ještě připomíná náboženství, především pak křesťanské. A tak rodí další absurdita: Svoboda náboženského vyznání má spočívat v tom, že jsou projevy náboženského vyznání zakázány.

Co je na tomto současném pojetí života tak chybného? Nic jiného než to, že není ve shodě se záměrem Stvořitele: v důsledku sobectví dochází k zmaření a přímo k sabotáži Božího daru. Všechno živé kolem člověka žije celou svou přirozeností proto, aby plodilo a – obecně řečeno – nesobecky předávalo přijatý dar. Podle stupně existence napodobuje tvorstvo svým způsobem Boha, jehož život je věčné plození a nezištné darování. Jenže člověk, který má přijaté dary dále předávat nikoliv pudově, nýbrž uvědoměle, tj. z lásky a s láskou, tento tok blokuje svým sobectvím, a tak se hrubým způsobem vzpírá proti plánu Stvořitele. Sobectví je však Bohu naprosto cizí, je proto v každé své podobě a v každé míře absolutně protibožské. Je to popření a maření toho nejsvětějšího, co vychází z Boha a co je smyslem všeho stvoření. Není divu, že takovýto svévolný a brutální zásah do Božího díla se u člověka odráží katastrofálně jak na jeho psychofyzickém stavu, kterému říkáme zdraví, tak i na stavu společnosti jako takové, jejíž vedení se lidem vymyká z rukou.

Jsme u podstaty toho, co se nazývá hříchem: je to odmítnutí Božího obrazu v sobě a ve světě a jeho nahrazení něčím, co můžeme plným právem nazvat sebezohavením. Nejvyšším stupněm takového sobeckého sebe-zohavení je ďábel. Je příznačné, že právě ctitelé ďábla si tolik libují v ohavnosti. Je-li smyslem a cílem naší existence radovat se z naší podobnosti a spřízněnosti s Bohem, pak konfrontace vlastním sobectvím zohavené podoby s nekonečnou krásou Boží lásky musí být nutně zdrojem nesmírného utrpení. Boží dobrota a milosrdenství pak nespočívá v tom, že Bůh tuto drásající nepodobnost a deformaci toleruje, že nad ní přivírá oči, nýbrž v tom, že nám nabízí pomoc, abychom se svého zohavení zbavovali a stávali se mu opět podobní. Boží slitování tedy není možno chápat jako výzvu, abychom si ze své vnitřní ohavnosti nic nedělali, nýbrž naopak, abychom si ji co nejvíce uvědomili, po pravdě ji zhodnotili, zošklivili si ji a vší silou spolupracovali s Boží milostí na obnově Božího obrazu. Jinak před Bohem nemůžeme obstát. To je proces velice bolestný a náročný a pokračuje až do svého naplnění i po smrti na místě, kterému říkáme očistec.

Dokladem Božího milosrdenství je rovněž skutečnost, že můžeme zde na zemi svými modlitbami a obětmi našim zemřelým v tomto bolestném procesu účinně pomáhat. Církev i posvátné umění nás k tomu dříve nabádalo s velkou a dojemnou naléhavostí. Jestliže smuteční obřady poslední doby vyznívají spíše tak, jako by těmi, kdo naléhavě potřebují pomoc, nebyli zemřelí, ale pozůstalí, není to k většímu prospěchu ani jedněch, ani druhých. Jen tehdy, máme-li živě před očima, jak těžké jsou následky každého i tzv. „lehkého“ hříchu, jak nesmírně naši zemřelí trpí a jak naléhavě potřebují naši pomoc, posiluje toto přesvědčení nejen naše modlitby a oběti za zemřelé, ale také naši vůli žít tak, abychom se stávali Bohu už za svého života co nejpodobnější a byli jako On po všech stránkách nesobečtí, dobrotiví a štědří.

                                                                                      -lš-