Menu


30. ledna 2014

Za to, že jsme se stali Ježíšovými učedníky, nevděčíme svému vlastnímu rozhodnutí. „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás.“ Nejen Pánovo povolání, ale i náš souhlas a naše spolupráce s ním je v prvé řadě dílem jeho nezasloužené milosti. O tom se můžeme přesvědčit také na příkladu významných konvertitů, sv. Pavlem počínaje. Toto základní povědomí, které je určující pro celý náš náboženský život, nás musí ustavičně provázet.

Co však závisí zcela na nás, to jsou všechny naše chybné kroky a svévolná rozhodnutí, při kterých dáváme před Pánem a jeho vůli přednost sami sobě a svým nápadům, které mohou a skutečně mají nakonec velmi neblahé důsledky. Jako jsme si sami nezvolili a nevybrali Ježíše, protože nám ze všech jiných nejlépe vyhovoval, nýbrž on si povolal nás, tak si nemůžeme ani vybírat z jeho slov a jeho učení jen to, co se nám právě hodí, nýbrž musíme je přijímat celé a bez diskriminace s pokornou otevřeností, vděčnou pozorností a s vědomím, že sami nejsme schopni dobrat se jejich hloubky a plnosti.

Kdyby po všechny časy všichni křesťané šli důsledně a pokorně za Kristem a dávali se vést jen jeho Duchem a nikoliv svými sklony, názory, zálibami a předsudky, nikdy by nemohlo dojít k tragickým rozkolům a rozštěpením křesťanství. A naopak, kdyby si apoštolové hleděli nikoliv svého Mistra, ale svých nápadů, vznikala by už na samém počátku „pluralita církví“, které by se utopily ve vlastním štěpení jako dnešní sekty.

Návrat k jednotě, který stojí před námi jako trvalý, existenčně naléhavý úkol, byl však posledním koncilem zaměněn za dovedně zakamuflovanou zradu církve a jejího Zakladatele. Návrat k jednotě však není věcí vzájemné dohody, ale je možný jedině upřímným návratem k původnímu autentickému Kristu a jeho ustanovením. Být Kristův znamená opustit všechno a jít za ním, všechno, tedy i všechno subjektivní, zkreslené, deformované, Kristu odcizené sobecké smýšlení.

Poslední ekumenický koncil měl být novým vykročením k jednotě. Ale čeho jsme svědky? Hned na začátku toto vykročení především na Západě vyústilo do nově sílící nejednoty uvnitř samotné římské církve. „Pluralita“ je pouze  kamufláž osvědčené taktiky Nepřítele: Rozděl a panuj! Zatímco se církev ostentativně a bratrsky schází s různými náboženskými pohlaváry, uvnitř ji vytrvale decimuje dvojí odpadlictví: Jedni opouštějí křesťanství zcela, jiní si uvnitř církve budují právo vyznávat místo autentického křesťanství Kristova své vlastní upravené „Kredo“, které na křesťanství jen parazituje. Aby se jejich „náboženské smýšlení“ mohlo ubírat svou subjektivní autonomní cestou, zbavují se, jak jen mohou, veškeré závazné autority, tedy i Ježíšova božství a jím ustanoveného učitelského úřadu.

Vnitrocírkevní odpadlictví je ještě horší než úplné opuštění církve, protože zůstává uvnitř jako epidemie, která se v beránčím převleku dále rozmáhá a využívá k tomu oficiální kanály a zařízení, např. v podobě deformované výuky v seminářích a v důsledku toho i na školách. Tato modernizovaná „nauka“ nejenže už nepředává dědictví úplné a neporušené pravdy víry, ale je zhoubná také tím, že navádí již od dětství onomu subjektivnímu postoji: místo aby formovala mladé křesťany k obrazu Boha, deformuje Boha a jeho poselství podle osobního založení posluchačů. Přitom se v nových generacích vytváří dojem, jako by ti „staří“ věřili něčemu, co se už dnes „nenosí“ a co si mají nahradit tím, co je pro ni zábavnější a přiměřenější obrazu současného světa.

Již svatý František Saleský správně vystihl, jak diametrálně se liší smýšlení lidí tohoto světa od smýšlení opravdových věřících. Nemenší myšlenková propast však existuje i mezi „vnitřními odpadlíky“ a skutečnými vyznavači Krista. Vytvořily se tu jakési zcela rozdílné světy, které nemají společnou řeč. Jedni jako by ani nechápali, o čem ti druzí mluví. Úměrně s tím, jak bledne víra, stoupá víra v univerzální spásný prostředek zvaný dialog provázený opojnou vidinou postupného sjednocování lidstva. Jestliže se tak obtížně domlouvá křesťan s křesťanem, jaké jsou vyhlídky na porozumění mezi křesťany a nekřesťany a mezi lidmi vůbec? Svět, kde subjektivismus a sobectví ovládl oblast morálky a hodnot, vůbec nespěje k jednotě a porozumění, naopak, stále více jsou v sázce i nejvyšší hodnoty, jako je lidský život, bezpečí, mír a spolehlivý společenský řád. O konkrétní příklady není nouze. Jejich křiklavé projevy se posouvají povážlivě i k našim hranicím To, co naléhavě potřebujeme, opravdové vnitřní obrácení, které je dílem Boží milosti.

Co dělat za této situace? Spolehnutí je pouze na to, co vůbec nepřišlo do styku s koncilem ani jeho přípravou: staré dobré katechizmy, stará ověřená duchovní literatura, stará liturgie a pobožnosti a staré dobré příklady osvědčených a nemodernizovaných světců. O jednotu se můžeme přičinit tím, že budeme podle jejich příkladu v duchu autentické nauky našeho Pána pokorně spolupracovat s tak potřebnou Boží milostí a prokazovat obětavou lásku k bloudícím modlitbou, podporovanou oběťmi. Místo hledání nových duchovních „vynálezů“ vraťme se k těmto požehnaným a nezbytným skutkům duchovního milosrdenství a podle doporučení sv. Jana Bosca spojme hlubokou eucharistickou úctu s modlitbou růžence a úctou k Panně Marii Pomocnici křesťanů, která zatím vždy dokázala přemoci všechny bludy na celém světě. Neboj se, malé stádce!

-lš-