Menu


3. července 2014

„Když děláš hostinu, nezvi své přátele a bohaté sousedy, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé.“ Známe někoho, kdo tuto radu Pána Ježíše bere vážně? Nejjednodušší omluva může znít: „To bylo řečeno v jiné době a kdo ví, jak to vůbec bylo míněno.“

Zatím se nenašel nikdo, kdo by vyslovil pochybnosti, zda „Komentáře o válce galské“ skutečně napsal Julius Caesar (100–44 př. Kr.) a zda to, co se v tomto historickém spisku nachází, odpovídá skutečnosti. Proč by to také někdo zpochybňoval? Na tom, co tam stojí nebo nestojí napsáno, nám přece vůbec nemusí záležet, protože se nás to vůbec netýká. Kdyby někdo nakrásně předložil důkazy, že je to podvrh, nic se proto v našem životě nezmění. To s evangelii, ačkoliv jsou o jedno století mladší, je tomu jinak. Jejich obsah se zdaleka netýká jen doby dávno minulé. Nikomu, kdo o nich něco ví, nejsou lhostejná. Buďto je radostně přijímá, nebo přezíravě, či dokonce nenávistně odmítá a ignoruje, nebo se také snaží přizpůsobit si je po-dle svého vkusu. V německé oblasti existuje v souvislosti s evangelii slovní hříčka, která nemá českou obdobu. Překlad řeckého slova euangelion, což znamená „radostná zvěst“, zní v němčině „Frohbot-schaft“. Proti tomuto výrazu si Němci postavili jiný výraz: „Droh-botschaft“ – poselství, které představuje hrozbu. Záměnou jediné souhlásky se tak může popis změnit ve svůj opak. Jak k tomu došlo? Přibylo těch, kterým se nelíbí, když v evangeliu čtou o potřebě odříkání, o ďáblu, o soudu, o pekle a věčném zavržení. To podle nich odporuje pojetí, že evangelium je „Froh-botschaft“.

Evangelia skutečně obsahují ve-dle potěšujících pravd o životě našeho Spasitele a jeho přikázáních a radách, o slíbené věčné blaženosti u Boha také četné Pánovy výstrahy a jednoznačné informace, co hrozí těm, kteří podle evangelia neuspořádají svůj život. Takových výstrah není v evangeliích málo, nikterak však neodporují jejich základní charakteristice jakožto „radostné zvěsti“.
Setkáme-li se při své procházce někde se zábradlím nebo s výstražnou tabulkou, nemůžeme se na tato opatření zlobit. Nebyla na nebezpečném místě umístěna, aby nás škodolibě a nepřejícně omezovala a šikanovala, ale aby nás uchránila před možným neštěstím. Odstranit tyto výstrahy neznamená vyjít turistům vstříc a nekazit jim radost, nýbrž přičinit se o jejich záhubu.

Ježíšova zvěst je radostná právě proto, že nám ukazuje bezpečnou cestu k plodnému a bohumilému životu zde na zemi i k věčné blaženosti, a přitom nás zcela logicky musí varovat, že pokud sejdeme z cesty života, vedou naše kroky nikoliv k blaženosti, ale do záhuby. Evangelium by bylo „ohrožujícím poselstvím“ právě tehdy, kdyby nám tato nebezpečí zamlčelo a vystavovalo nás tak možnosti, že upadneme do věčné záhuby.

Na našich stránkách se můžeme setkávat s řadou postav, které nás uchvacují příkladem své přímo hrdinské věrnosti, obětavosti, nezištnosti a lásky a udivují nás dílem, které po sobě zanechaly. Jsou skutečně jako zářící hvězdy na temném nebi sobectví, bezohlednosti, chamtivosti, necitelnosti a krutosti, jejichž stále častější příklady nás v dnešní době oprávněně skličují. Tyto světlé postavy lidských dějin nečerpaly svůj vzor a svou sílu z ničeho jiného než právě ze slov evangelia. Nejednou to byla jedna jediná věta z tohoto Božího pokladu, která jejich srdce zasáhla tak, že od základu změnily svůj život. Z toho, co je vlastně adresováno všem, dokázali svatí vytěžit tak velké a neocenitelné poklady pro sebe i pro svět.

Na evangeliu je uchvacující právě to, že už dva tisíce let je a bude i nadále vždy nové a aktuální. Nenacházíme v něm nic, co by tak zastaralo, že by to nemělo dnešnímu člověku a dnešní společnosti co říct. A nejen to, říká to tak pros-tým a jednoduchým způsobem, že je trvale přístupné a srozumitelné každému, mladému i starému, vzdělanému i prostému, jen pokud je chce přijmout s otevřeným srdcem. Evangelium je pro každou dobu a pro každou společnost zcela průzračným, jasným a bezpečným návodem, jak uspořádat nejen osobní život, ale také všechno mezilidské soužití ve společnosti. Jestliže Bůh přikazuje mně, abych miloval lidi kolem sebe, platí tento příkaz také ostatním lidem, aby oni milovali mne. Vztahy založené na vzájemné lásce nejúčinněji řeší problémy, které v prostředí bez lásky nevyhnutelně vznikají. Kdykoliv si člověk usmyslel, že našel lepší cestu než tu, kterou mu ve své moudrosti a lásce vytyčil Bůh, přivedl nakonec lidstvo do nevýslovného neštěstí. Platí to nejen o hrůzovládách minulého století, ale i o současném, na principu sobectví založeném hospodářském systému, který nejenže katastrofálně prohlubuje propast mezi bohatými a chudými, ale vede ke stále novým neřešitelným problémům a ve svých důsledcích ohrožuje samotnou existenci lidstva, ať si to přiznává, nebo ne.

Přitom není obtížné představit si společnost, kterou neovládají sobci a egoistická mentalita, společnost, ve které ne pouze několik výjimečných osobností, ale rozhodující většina pochopila, že není lepšího způsobu, jak uspořádat svůj život, než podle evangelia. Až neuvěřitelně rychle by se změnila tvář světa, kdyby lidé neviděli smysl svého života v tom, že myslí jen na sebe, ale cítili se jako velká Boží rodina, ve které jeden druhému slouží a pomáhá. Jenže současný obraz světa se nám jeví tak neodmyslitelný, tak nevyhnutelný, tak samozřejmý, že se sami na samém začátku takové úvahy okřikneme: Neblázni, změnit svět tak, aby stavěl na lásce a solidaritě, je přece absurdní utopie. Ani si přitom neuvědomíme, že mluvit v tomto případě o utopii znamená obvinit evangelium: tím, že jeho požadavky pokládáme za utopii, prohlašujeme Božího Syna za fantastu. Jaký smysl by však mělo evangelium, kdyby se království lásky a pokoje nikdy nemělo uskutečnit? Za tím, co nám Bůh sděluje v evangeliu, stojí jeho víc než bezpečná záruka: Bůh sám přece sestoupil z výsosti svého božství, stal se jedním z nás, aby nám sám před našima očima ukázal příklad života po-dle božského vzoru, pro který stvořil člověka. Za tímto vzorem si Boží Syn stojí a zpečetil ho svým utrpením a smrtí. Z toho je zřejmé, jak velice mu záleží na tom, abychom se s ním ztotožnili, následovali ho a uspořádali svět podle Božího obrazu.

Kdo nás odvádí od takové cesty? Kdo vlastně může mít zájem na tom, aby se takto připravené Boží království na zemi pokládalo za neuskutečnitelné, aby nakonec evangelium někdy kritizovali a překrucovali i ti, kteří přijali úkol být jeho hlasateli? Kdo je vlastně inspirátorem tohoto současného uspořádání světa, které je tak vzdálené zásadám vytyčeným v evangeliu? Je vůbec možné, aby lidé sami od sebe, jen z vlastního nápadu a podnětu byli k sobě tak nepřejícní a nepřátelští? Leccos si můžeme vysvětlit sklonem ke zlému. Ale stačí tento sklon na vysvětlení veškeré lidské zloby, nejednou do nebe volající? Jistě, těžko můžeme rozeznat hranici mezi lidským nápadem a vnějším vnuknutím a svedením, ale tam, kde se setkáváme se záměrnou a cílevědomou vynalézavostí a zarputilostí zla nedozírného rozsahu, s jeho rafinovanou a podlou přetvářkou, nemůžeme člověka tak přeceňovat, že bychom tyto výsledky připsali pouze jemu. Tak jako tragédie v ráji nebyla výsledkem pouhých lidských sklonů, které u prvních lidí ani nemůžeme předpokládat, tak i nyní jsou pronikavé úspěchy zla nevysvětlitelné bez přímého a záměrného působení Zlého. Právě na tuto skutečnost nás sám Pán upozorňoval a připravoval a ukázal na našeho nepřítele zcela jasně jako na Satana, svůdce, otce lži. A tak jako Bůh se projevuje v čase skrze své svaté, rovněž Satan má své velmi aktivní exponenty a mluvčí, pro které má apoštol Jan výmluvné označení: antikristi, tedy ti, kdo odporují Kristu a jeho úplnému a nezkreslenému učení.

Katechismus katolické církve vymezuje pojem Antikrista jako falešné mesiášství.

Pravoslavný myslitel Alexander Meň označuje výstižněji Antikrista za špatnou „alternativu Ježíše Krista. Je to zlý duch, který má své místo v celých dějinách. Kristus je svoboda, a Antikrist je zotročení. Kristus je láska, a Antikrist je nenávist. Kristus je vesmírnost, a Antikrist se uzavírá ve skupinách, v klanech, v národech atd. Kristus je nenásilí, a Antikrist je násilí. Kristus je pravda, a Antikrist je lež. Pokud používáme tuto metodu, můžeme ducha Antikrista a jeho vyznavačů určovat vcelku jasně.“

Antikrist své „antievangelium“ dokonce nadiktoval, a to filosofovi Nietzschemu: „Co je dobré? – Všechno, co v Člověku zvyšuje pocit moci, vůli k moci, moc samotnou. Co je špatné? – Všechno, co pochází ze slabosti. Co je štěstí? – Cítit, že moc narůstá – že překonáváme to, co nám překáží. Nikoliv spokojenost, ale vůle k moci; ne mír, ale válka; ne ctnost, ale zdatnost (ctnost v renesančním stylu, virtus jakožto zmužilá síla, tedy ctnost bez „moralínu“). Slabí a nezdařilí mají zahynout: to je první věta nové lásky k člověku. K tomu je jim třeba všemožně ještě dopomáhat. Co je škodlivější než jakákoliv neřest? Vekou neřestí je soustrast se všemi nezdařilými a slabými, tedy křesťanství, které se postavilo na stranu všeho slabého, nízkého, nezdařilého, udělalo ideál z odporu proti udržovacím instinktům silného člověka; zkazilo rozum i povahu duchovně nejsilnějších tím, že učilo vidět v nejvyšších hodnotách duchovnosti hřích, klam, pokušení.“

To nejsou slova, která zůstala na papíře. Nejdříve se toto antievangelium prakticky realizovalo v hrůzách diktatur a krvavých revolucích a později přešlo k líbivější, ale neméně zhoubné podobě: velké západní kulturně-sexuální revoluci z roku 1968, která souběžně s II. vatikánským koncilem nastolila jako novou humanitu ony dnes již samozřejmé a uzákoněné požadavky: od potratů přes homosexualitu, volné svazky a rozvrat rodiny až k eutanazii. Takový je výsledek pošetilého a rouhavého úsilí měnit evangelium a zbavit je všeho, co v něm jakkoliv „hrozí. Ale největší katastrofou jsou kardinálové jako Kasper nebo Maradiaga a další, kteří požadují, aby se církev tomuto dnes již praktickému antievangeliu přizpůsobila.