Menu


20. února 2014

31. května letošního roku tomu bude 60 let, co Panna Maria ve svém 50. poselství v Amsterodamu slavnostně požádala, abychom se vroucně modlili za vyhlášení 5. mariánského dogmatu. Řekla Idě Peerdemanové:

Stojí před tebou Spoluvykupitelka, Prostřednice a Přímluvkyně. Vybrala jsem si tento den. Teologové a apoštolové Pána Ježíše Krista, poslouchejte dobře. Pracujte a proste za toto dogma. Proste naléhavě Svatého otce, aby dogma vyhlásil. Pán Ježíš pro vás udělal velké věci a v této době, v době dvacátého století, vás chce obdarovat ještě více.

Panna Maria pak ukázala Idě výjev vyhlášení dogmatu ve Svatopetrské bazilice. Později řekla:

Od nynějška mě budou všechny národy velebit. Paní všech národů si přeje jednotu v pravém duchu, v Duchu Svatém. Svět je obklopen špatným falešným duchem, satanem. Až bude vyhlášeno poslední mariánské dogma, poslední dogma v mariánské historii, pak daruje Paní všech národů světu mír, pravý opravdový mír. Ale národy spolu s Církví se musí modlit mou modlitbu. Musí si být vědomy, že Paní přišla jako Spoluvykupitelka, Prostřednice a Přímluvkyně. Vrátím se tak, jak jsem to slíbila, ale můj návrat už bude veřejný.“

Je to podruhé ve 20. století, co Panna Maria něco takto výslovně žádá od náměstka Petrova. Poprvé to bylo v roce 1917 a nebylo jí tehdy vyhověno. V důsledku toho, jak předpověděla, Rusko rozšířilo své bludy po celém světě. Není třeba zdůrazňovat, že si s nimi dodnes vůbec nevíme rady.

Maria nás přesto neopustila. Její druhou žádost je ovšem třeba brát s krajní vážností a odpovědností a překonat všechny překážky, které se jejímu splnění staví do cesty.

Titul Spoluvykupitelka naráží stále na odpor a nepochopení. Je to proto, že mnozí teologové dosud nepronikli dostatečně k samé podstatě a nesmírnému významu tohoto titulu pro Církev a svět. Kdo chce na toto téma diskutovat, měl by se podrobně seznámit s tím, co na toto téma zjevil sám Ježíš velké mystičce 20. století Marii Conchitě Armidě takřka současně se zjevením ve Fatimě.

Ve 42. poselství z 15. června 1952 vyslovila Panna Maria v Amsterodamu tuto pozoruhodnou větu: „Teprve při odchodu Ježíše Krista začalo spoluvykupitelství. Teprve při odchodu Ježíše se Paní stala Prostřednicí a Přímluvkyní.

Abychom porozuměli tomuto sdělení, musíme se vrátit o čtyři desetiletí zpět.

V Mexiku, kde Panna Maria již jednou uskutečnila největší zázrak obrácení celého národa, zjevil sám Božský Spasitel vyvolené duši, ctihodné Marii Conchitě, dosud zcela neznámé tajemství o své Matce:

Ty jsi dlouho uvažovala o první osamocenosti Mariině, o oné vnější, ale nemyslela jsi na onu vnitřní, daleko krutější a trpčí, tu která drtí a ve které duch zakouší agonii z důvodu opuštěnosti.

Mučednictví Mariino po mém nanebevstoupení nebylo způsobeno mou fyzickou nepřítomností: ona trpěla strašným pozvolným dušením z opuštěnosti, podobným tomu, jaké já jsem zakoušel na kříži; a můj Otec je spojil s mým a to zajistilo mnoho milostí.

Jako Spoluvykupitelka Maria zakusila ve své duši ozvěnu všech mých agonií, ponížení, urážek a trýzní, tíži hříchů celého světa, které působily krvácení mého srdce, prudkou bolest, že mě opustilo nebe, a tím získávala milosti.

Je zřejmé, že Maria neměla vůbec zapotřebí očištění sama v sobě, ale v lidstvu, tj. ve svých dětech, a touto bolestí získala novou korunu matky Mučednice.

To je způsob, jakým ona trpěla za své děti, tak jim dávala nadpřirozený život milosti, a tak je získávala pro nebe.“ (Deník 22. 6. 1918)

Mariino Srdce získávalo tyto milosti v mučednictví děsné osamocenosti, způsobené nikoliv lidmi (měla Jana a apoštoly a mnoho duší, které ji milovaly), ani mou fyzickou nepřítomností (měla Eucharistii ve své dokonalé víře), ale pro opuštěnost duchovní, opuštěnost od božské Trojice, která se jí skrývala…

Maria trpěla více než všechny zatracené duše, protože trpěla jako obraz mé vlastní opuštěnosti na kříži, kterou není možno docenit a pro kterou neexistují výrazy vhodné na její vyjádření…

Tato Mariina opuštěnost, živé a pulzující mučednictví její osamocenosti, ničivé mučednictví božské opuštěnosti, které snášela s heroickou silou, s odevzdaností lásky a s nejvyšší odevzdaností do mé vůle, není dostatečně uctíváno.

Napodobuj ji ve své malosti, ve svých ubohých schopnostech, snaž se ji napodobovat všemi silami svého srdce: musíš to udělat, abys získala milosti a očistila se.

Je velkou ctí pro duše, když je Otec volá, aby se s ní spojily: při vykoupení, při spoluvykoupení se spojují se mnou a s Marií, v apoštolátu Kříže, v bolesti smíru a spásy ve prospěch hříšného světa.“ (Deník 23. 6. 1918)

7. dubna 1928 řekl Ježíš Conchitě:

Maria byla tvor Trojici nezbytný pro uskutečnění jejích plánů. V této neposkvrněné Panně skryla Trojice svá tajemství a skryté úmysly, které uskutečňují její záměr spasit ztracené lidstvo. Ona odpověděla již od prvního okamžiku svého života, když rostla vždy v milosti, celá ve vlastnictví Trojice. Když se uskutečnilo vtělení, ona byla Pannou a Matkou prostřednictvím Ducha Svatého s nejčistším oplodněním od Otce. Splnila svou roli matky s dokonalostí vyšší než všechny matky a plně se ztotožnila se svým božským Synem. Maria neměla nikdy jedinou myšlenku, jediné přání, které by nebylo zaměřeno na vyplnění Otcovy vůle ve mně.

U paty kříže jsem viděl, jak porodila mou Církev a přijala v Janovi všechny kněze do svého srdce, na mé místo, a také celé lidstvo jako jeho matka:

Pak svým mučednictvím v osamělosti získala ve spojení s mými zásluhami všechny milosti pro nové děti, které se měly narodit v srdci mé Matky.

Proč? Protože byla Spoluvykupitelkou, první, která zvěčňovala moje umučení na zemi, ona, která s mými apoštoly založila Církev, Ochránkyně, Matka kněží, Královna všech svatých.

Maria, Dcera a Snoubenka Trojice, je přímo pověřena, aby harmonizovala tuto Církev, sjednotila kněze a dovršila jednotu v Trojici.“

Tato Ježíšova slova stavějí na hlavu všechny obavy, že by nový titul pro jeho Matku znamenal narušení jeho jediného prostřednictví. Takové obavy vycházejí z toho, že nebyla dosud v plné hloubce pochopena role, kterou Nejsvětější Trojice od věčnosti svěřila svému nejdokonalejšímu tvoru, Panně Marii.

Významný dominikánský teolog P. Marie-Michael Philipon v knize Duchovní deník matky rodiny říká:

Spoluvykoupení má základní důležitost v křesťanském životě. Není možno milovat Krista a nezakoušet touhu mít spoluúčast na spáse světa. (…) Účast na Kristově kříži není jen osobním očištěním a smírem, především je povoláním ke spolupráci na spáse světa. Čím více je utrpení nevinné a čisté, tím více je schopno spasit lidi a oslavit Boha.“ (s. 191) (*)

Dosud známá mariánská dogmata bereme dnes již jako samozřejmost, ale ona se všechna rodila těžce a s velkým odporem protivníků v Církvi i mimo ni. Proti titulu Neposkvrněné početí bojoval s velkou rozhodností dokonce sám svatý Bernard. Nakonec se ukázalo, že všechna protivenství posloužila k hlubšímu pochopení plánu spásy a vykupitelského díla Ježíše Krista. Očekávané poslední dogma má zásadní význam pro pochopení Církve jako mystického Kristova těla a jeho role pro uskutečnění smíru a záchrany světa.

II. vatikánský koncil se neodvážil použít titul Spoluvykupitelka. Ale protože ho ani nevyslovil, nemohl ho ani jednou provždy vyloučit. Tento koncil se ovšem ve svých dokumentech neodvážil použít ani titul Matka Církve. Teprve v závěru koncilu ho Pavel VI. slavnostně proklamoval a zařadil do Litanie loretánské. Půl století let po koncilu jsme bezradnější než před ním, protože pracujeme příliš lidskými prostředky. Je třeba se zaposlouchat, co Duch říká Církvi.

Páté dogma dává ten nejhlubší smysl mariánské úctě, protože nás nevede jen k obdivu a vděčnosti, ale k ztotožnění v tom nejpodstatnějším rysu křesťanského života: ke spoluoběti. Prohlášení pátého dogmatu by mělo logicky předcházet dogma čtvrté. Mariino nanebevzetí bylo vyústěním a vyvrcholením jejího ztotožnění s Kristem: jako s ním byla spojena – první ze všech věřících – v oběti spoluvykoupení, tak je s ním spojena v jeho slávě. Maria nám tak ukazuje cíl i cestu k životu v Kristu.

Spásnou oběť chce Boží Syn přinést nikoliv jako jediný, ale jako první a s ním ji mají přinášet všichni ti, kteří byli křestním ponořením přivtěleni ke Kristu jako k hlavě.

Ježíš řekl Conchitě: „Od okamžiku svého vtělení v nejčistším Mariině lůně získával jsem milosti: chci, abys ty, když jsi přetvořená ve mne a žiješ mým životem, nedělala nic jiného. Musíš zapomenout na sebe a ve dne v noci obětovat všechno za spásu a zdokonalení duší. Poslouchej, vytvoříme řetěz: každá hodina tvého života bude jedním zlatým článkem, jestliže ji obětuješ s tím úmyslem. Tento řetěz usmiřování na zemi, který začíná ve mně, se promění v milosti. Začal jsem tento řetěz svým vtělením a jako jeho obraz v tvém srdci chtěl jsem tě k němu přidružit. Všechny ctnosti, které nejsou zaplaveny láskou, nebudou zahrnuty do tohoto řetězu, který spojuje mne, Slovo, se zemí a který nemohly přetrhnout ani tak četné nevděčnosti. Co myslíš, kdo ho poslal na zem? Duch Svatý v den vtělení v Marii.“ (D 4. 6. 1906)

Jsi současně oltář i kněz, protože vlastníš nejsvětější oběť Kalvárie a Eucharistie, kterou můžeš ustavičně přinášet věčnému Otci za spásu světa.“ (D 21. 6. 1906)

Musíš plnit úlohu kněze, ale tím, že se současně sama přinášíš v oběť. To je pravé kněžství: být obětí s Obětí.“ (D 17. 7. 1906)

K obětování Krista má křesťan připojit svou vlastní oběť. To nás současně uvádí do mnohem hlubšího prožívání liturgie mše svaté. Její nejvlastnější smysl není hostina, ale oběť a spoluoběť. Kristova slova při proměňování tak dostávají ten nejhlubší obsah:

„To čiňte na mou památku“ se nevztahuje jen na lámání a podávání proměněného Chleba, ale na to, co je jeho významem a čeho je toto lámání obrazem. Toto tělo se vydává a Krev se prolévá, tzn. obětuje. To máme činit i my.

Co tedy máme činit na jeho památku? Jenom jíst jeho tělo a pít jeho krev, nebo také se vydávat v oběť? Proč jeho apoštolové nejen lámali chleba, ale také obětovali svůj život? Protože to Pán očekává od těch, kteří ho následují. Je třeba odložit představu, že křesťanství je recept, jak se zbavit těžkostí a jásat; naopak – máme se radovat spolu s apoštoly, že jsme mohli trpět pro svého Spasitele. To, že Boží Syn potře odvěkého Odpůrce, není pro Zlého samo o sobě tím největším pokořením. Je jím způsob, jakým to provede: že mu rozdrtí hlavu jeho neposkvrněná a neporušená Matka, která byla hlavním důvodem jeho vzpoury, a s ní ho potřou i všichni ti, kteří jsou jejími dětmi.

„Potomstvem ženy“, které rozdrtí hlavu hada (Gn 3,15) je nejen Kristus, ale i jeho mystické tělo. Věřící lid nemůže tedy trpně čekat, až bude hlava hada rozdrcena, ale je povolán, aby se sám o to přičinil pod vedením Ženy, své Matky.

2. února 1907 řekl Pán Conchitě: „Tajemství, které dnes slavíme, konkretizuje tvé poslání: obětovat ustavičně ve svém srdci oběť, aby byla přinesena za spásu světa. Bolest, kterou to působí, je svatá bolest, vytrvalá a nejčistší, protože tvor zde nevystupuje, aby hledal sám sebe, nýbrž trpí pouze kvůli mému utrpení. V tom je dokonalost bolesti a lásky. Já musím být obětován tebou v každém okamžiku jako oběť ve prospěch všech lidí. Tak jsi s velkou Obětí spojena v jedno. Chci, abys mě obětovala jako Maria, se stejnými ctnostmi a kvalitami. Napodobuj ji, studuj ji a podle tohoto krásného obrazu utvářej své srdce.

Právě o svátku Obětování Páně je Kristus symbolizován svící nejen jako „Světlo k osvícení národů“, ale také sebestravující oběť: obětování Slova a s ním jeho mystického těla skrze ruce Panny Marie a celého Božího lidu.

Ve stejném smyslu hovoří Matka Boží v Amsterodamu 31. května 1951:

Teologové, nebudete mít těžkosti, pokud si uvědomíte, že Pán a Mistr předurčil, aby Paní trpěla. Na srdce Matky byl napřažený meč. Tím chci říci, že jsem svého Syna vždy předcházela v duševním i tělesném utrpení.

A nyní hovořím k ženám tohoto světa: Víte vy, ženy tohoto světa, co to znamená být ženou? Znamená to trpět a obětovat se. Vzdejte se svého sobectví a odložte ješitnost. Snažte se dovést děti ke kříži, který je středem. Obětujte se, podílejte se na utrpení. A promlouvám ještě k mužům tohoto světa: od vás musí pocházet síla a vůle dovést svět k jedinému Knížeti tohoto světa – k Pánu Ježíši Kristu“ .

Jestliže nás první mariánská dogmata přivedla k hlubšímu poznání božství a lidství Ježíše Krista, pak nás čtvrté a páté přivádějí k hlubšímu pochopení Ježíše Krista, žijícího ve svém mystickém těle, Církvi, a staví nám Marii před oči nejen jako vzor, ale také jako pramen milosti a síly.

Hlubokým smyslem existence Církve během jejího putování na zemi je pokračovat v díle vykoupení, které Kristus uskutečnil jednou provždy na kříži. To je veliké tajemství vykoupení. Napodobováním Marie Církev dále udržuje umučení svého božského Mistra ve svých mučednících, ve svých svatých a ve všech svých údech, i těch nejnedokonalejších, pokud opravdu milují Krista.“ (M. M. Philipon OP)

Páté mariánské dogma nepředstavuje žádné ohrožení ekumenismu. Obě poslední mariánská dogmata, která byla vyhlášena v předminulém a minulém století, narážela na kritiku ze strany protestantů. Ale dnes je zřejmé, že by bylo velkou chybou, kdybychom kvůli tomu od nich upustili. Jestliže odloučení bratři svůj strom víry olámali a ochudili, nebude náš strom pro ně přitažlivější, jestliže s ním naložíme podobně. Právě naopak. Je třeba ho rozvíjet a přivádět k nebývalému rozkvětu. A to, čím nejvíce rozkvétá, je stále hlubší chápání podílu Matky Boží Panny Marie na naší spáse. Tento podíl nezávisí na tom, jak jej my lidé oceníme a kolik ho Matce Boží přiznáme. Tento podíl my neurčujeme, ale odhalujeme, protože to byla odvěká vůle Boží zapojit do díla spásy zcela nevyhnutelně vedle Božího Syna i tu největší a nejsvětější ze všech tvorů.

Děláme-li si starosti s problémy, které nové dogma může přinést do dialogu s odloučenými, pak bychom museli zahájit především ústup na poli sexuální morálky, kněžského celibátu a svěcení žen, kde se kvůli stále rostoucí odlišnosti názorů zvětšuje propast a problémy. Obavy o oblast dialogu posouvají otázku sjednocení křesťanů do zcela lidské roviny, a my přece víme, že toto sjednocení není dílo našeho dialogu, ale Ducha Svatého a jeho Snoubenky, Matky křesťanské jednoty. Nové dogma bude ve skutečnosti znamenat mílový, ne-li přímo rozhodující krok vpřed na cestě k sjednocení křesťanů.

(*) Conchita Armida: Duchovní deník matky rodiny. Zpracoval P. M. M. Philipon OP. Matice cyrilometodějská s. r. o. 2001.

 

Tento text byl poprvé publikován před 10 lety. Co k němu dodat?

Dvacáté století je nesporně nejtragičtější století dosavadních lidských dějin. Z plodů, které si Satan zasadil před pěti sty lety, mohl mít své škodolibé potěšení. Jeho největší úspěchem však bylo, že se mu podařilo paralyzovat protiútok, který jeho úkladům připravovala Žena oděná sluncem. Dosáhl toho tak, že lidé se tak nadýchali smýšlení tohoto světa, že její nabízenou pomoc nepřijali. Matka Boží Panna Maria, která se na tolika místech přiblížila k lidstvu s hořkými i krvavými slzami na tváři, může opakovat slova, která její plačící Syn pronesl před svou smrtí nad Jeruzalémem: „Kolikrát jsem vás chtěla shromáždit, jako shromažďuje kvočka kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste. Zanechá se vám dům váš pustý.“ Marně varovala církev v La Salettě, marně žádala ve Fatimě. Marně opakovala své výstrahy ve Fatimě, marně prosila v Amsterodamu. A to se nakonec stalo. Žalm 74, jak když vystřihne.

To nejstrašnější, co se ve dvacátém století událo, však nebyly hrůzy dvou světových válek. To není ta nejstrašnější hrůza, jestliže miliony hromadně trpí a umírají. Nejstrašnější jsou miliony, které padají ustavičně do propasti, odkud není záchrany. Této nenapravitelné hrůze měla předcházet a bránit církev, ale tento jediný přístav spásy selhává, protože spoléhá sám na sebe. Nejstrašnější ortel nad světem a církví pronesl papež Roncalli, když prohlásil nad osudovým fatimským poselstvím: „Toto se netýká mého pontifikátu!“ a udělal pravý opak: otevřel koncil, a církev místo aby se přimkla k Panně Marii, raději se shlukla s odvěkými nepřáteli, až se jim nakonec zaprodala. Svatořečení na tom nemůžou nic spravit. Naopak, hrůza domyslet! Naplnilo se tak proroctví o Satanově nadvládě nad Vatikánem.

Jestliže Bůh od věčnosti rozhodl nejen to , že jedině skrze Marii sestoupí jeho Syn na svět, aby ho zachránil, ale současně také, že své vykupitelské dílo vykoná jeho Syn jedině v bezprostřední spolupráci se svou Matkou a jen skrze ni a nijak jinak nepředá lidem plody svého vykoupení, pak nikdo z lidí nemá právo jeho úradky posuzovat a tím méně odsuzovat. Kdo se vyhýbá Marii a vymlouvá se přitom na Ježíše, tomu se vyhne Ježíš. Jestliže člověk, třeba je to nejvyšší církevní představitel, chce určovat, jakým způsobem má Bůh udělovat své nezbytné milosti , musí se připravit na to, že ho Bůh v jeho sebejistotě a domýšlivosti nechá opuštěného a samotného, aby konečně zakusil a pochopil jeho slova: „Beze mne nemůžete dělat nic“.

Církev, která naletěla Satanovi na jeho vějičky, je dnes tísněna ze všech stran zvenčí i paralyzovaná zevnitř díky volně se šířícím „bludům z Ruska“, kterým na koncilu otevřela brány dokořán. („Bludy z Ruska“ nejsou ruský vynález. Rusko se stalo jen hlavním překladištěm).

Svou svéhlavostí jsme se dostali do tísně jako novomanželé v Káně. Jenomže situace je mnohem komplikovanější a tragičtější. Velká většina hostů i sám správce svatby vůbec nepochopili, že už dlouho pijí místo vína bublinkovou vodu a o víno zcela ztratili zájem.

Zanechejme všech marných nápadů a novot a vraťme se pokorně k Prostřednici a Spoluvykupitelce tam, kam ona chce, a tak, jak to Ona sama chce. Ona je jediným možným přístupem k jedinému možnému Zachránci.