Menu


Nový rok duchovního života

Nový občanský rok, spojený se změnou letopočtu, začne až za měsíc jako obvykle s velkou pompou, ačkoli většina těch nejhlučnějších oslavovatelů by ani nedokázala vysvětlit proč. Je to ve skutečnosti zcela nahodilé, že se ve světě prosadil právě první den měsíce ledna jako začátek nového občanského roku. Jsou však velké skupiny lidí, které začátek nového roku slaví ve zcela jiné dny. Platí to především o příslušnících velkých nekřesťanských náboženství. Je zajímavé, že zpravidla se o tomto začátku jejich nového roku zmiňují i sdělovací prostředky, protože tento začátek bývá spojen s náležitou obřadností. To, co platí o velkých náboženstvích, platí vlastně i o křesťanství, snad jen s tím rozdílem, že jeho „nový rok“ ostatní společnost přechází bez povšimnutí, protože ani samotní křesťané ho nijak nedávají najevo. A přece je nový církevní rok že všech nových roků ten největší a nejvýznamnější. Novoroční přání by si proto křesťané měli navzájem vyměňovat nikoliv kolem Silvestra, ale už o první adventní neděli. Lidé tohoto světa si k novému roku, podobně jako při mnoha jiných příležitostech, přejí „hlavně zdraví“, ale myslí přitom také na peníze a vůbec na pozemský blahobyt. Co většího bychom si jako věřící měli přát ze srdce navzájem na začátku svého roku, ne-li pravé křesťanské „zdraví“, které není nic jiného než opravdová svatost života. To je přece hlavní a jediný cíl a smysl, ke kterému nás dobrý Bůh v prožívání církevního roku vede.

Každý nový církevní rok je velikým Božím darem, neboť před námi znovu a znovu rozehrává úžasné drama dějin spásy, ke kterému nás nezve jen jako diváky či posluchače, ale jako přímé a spoluprožívající účastníky, a to doslova v roli spoluúčinkujících. Hned na samém jeho začátku se nám připomíná to jediné potřebné, k čemu se všechno spásné dění soustřeďuje, a to je intenzivní příprava na slavnostní vstup do definitivního věčného Kristova království. A tak nám Duch Svatý skrze svou nevěstu Církev v opakujícím se cyklu každoročně připomíná, co všechno sám Bůh pro nás podstoupil, aby toto své království, hříchem zbořené, obnovil a zpřístupnil všem lidem. Některých z těchto dějství se účastníme jakoby „v reálném čase“, což platí zejména o událostech velikonočního okruhu, jiných se účastníme „v časové zkratce“, jak je tomu s dobou čekání a přípravy na první Pánův příchod v adventu či s letničním obdobím putující Církve, která se připravuje na jeho druhý příchod. (Tato největší část církevního roku byla ke škodě věci nepřiměřeně označena nic neříkajícím termínem „liturgické mezidobí“.)

Jako každý nový začátek je i tento začátek církevního roku opakovaným pozváním k novému nástupu duchovního života a cesty ke svatosti pro jednoho každého z nás. Je velkou výzvou a pozváním také pro naše domácí církve – rodiny. V adventním období si nejen připomínáme tisícileté toužebné čekání lidstva na příchod Mesiáše, ale také vznik Svaté rodiny, která je vysokou školou svatosti pro každou „základní buňku lidské společnosti“. Adventní dobu prožívali naši zbožní předkové intenzivně také v rodinném kruhu. Naše křesťanské rodiny potřebují naléhavě zúrodnit, aby se staly rolí, na které je možno zasévat semeno svatosti. Po obdobích, kdy převažují mezi oficiálními světci biskupové, kněží a příslušníci řeholního stavu, je naléhavě třeba zahájit epochu svatých manželů a rodičů. Vždyť jsou to právě jen a jen tyto svaté rodiny, které mohou rozhodnout o lepší budoucnosti lidstva, aby se mu vrátily základní posvátné a věčné hodnoty a prázdnou humanitu tak nahradilo skutečné lidství, takové, jaké Bůh chtěl a stvořil: lidství, které je obrazem trojjediného Boha.