Menu


2. října

Jak nám vyložil Mons. Ino Biffi (viz), prehistorie andělů a pád jejich odbojné části má zásadní význam pro dějiny spásy. Nejedná se o nějakou legendu nebo báji. Skutečnost pádu a zavržení Satana a jeho druhů prohlásil IV. lateránský koncil za článek víry. Trvalou skutečností zůstává, že dobří andělé nás milují a zlí duchové nás nenávidí. To má trvalý dopad jak na lidské osobní osudy, tak na průběh lidských dějin.

Proč nás dobří andělé milují? Protože v nás vidí Boží obraz a své bratry. Žalmista chválí Boha za to, že stvořil člověka, který je jen o málo menší než andělé. Bůh Otec nám vtiskl jedinečným způsobem svou podobu. Tato podoba spočívá podstatně již v samotné skutečnosti, že je naším Otcem a my jsme jeho dětmi. Jak se jeho podoba konkretizuje v tvoru, jakým je člověk, to nám ukazuje na svém Synu, který sestoupil na svět a stal se jedním z nás. Jsme stvořeni a povoláni, abychom byli jeho, aby na nás mohl shlížet se zalíbením a s láskou právě proto, že v nás vidí podobu svého milovaného Syna a v jeho podobě vidí sám sebe. Když si uvědomujeme tuto skutečnost, mnohem lépe můžeme chápat a přijímat Ježíšovu výzvu, abychom šli za ním a následovali ho, stávali se mu co nejpodobnější. Kdo tak nečiní, není ho hoden, minul se svým jediným cílem, nesplňuje očekávání, s jakým ho Otec stvořil, nepřispívá spolu se Synem ke slávě nebeského Otce a zarmucuje Boha i anděly.

V jedné věci však Bůh učinil člověka dokonce větším než anděly: dal mu podíl na své stvořitelské moci, na plození dětí, aby se pak staly jeho dětmi. Na těchto jeho spolupracovnících mu tak velice záleží, že jim posílá své anděly, aby jim sloužili a pomáhali. Tito vznešení Boží poslové nám však neslouží jen proto, že jim to uložil Bůh, ale především proto, že nás nesmírně milují. Více než služba z povinnosti je to služba lásky. Jejich láska k nám je jistě dána již vysokým stupněm důstojnosti, jaké se nám dostalo od Boha. Ale poněvadž jsou svatí a plní lásky, přejí nám jako nikdo jiný dobro, které je pro nás připraveno u Boha, protože je dokážou náležitě ocenit, vždyť je sami velice dobře poznávají a prožívají. Nechtějí připustit, abychom se stali kořistí těch, kteří se vzbouřili proti Bohu a které z jeho příkazu a pod vedením andělského knížete svatého archanděla Michaela přemohli a svrhli z nebe. Nikde se o tom nedočteme, ale snad nejsme daleko od pravdy, když soudíme, že se andělů musela nesmírně dotknout skutečnost, že to byli jejich někdejší druhové, padlí andělé, kteří nastražili člověku léčku, která ho přivedla do neštěstí, a chtějí to lidem svou láskou a pomocí všemožně vynahradit.

Náš osobní anděl je nám dokonale věrný a garantuje nám, že nikdy nezůstaneme sami. Stará se o naše dobro na plný úvazek. Jeho trvalá přítomnost je potřebná především jako protiváha přítomnosti zlého anděla, který se snaží tuto jeho pomoc narušovat a překazit a činí to především tak, že odvádí naši pozornost od andělů, abychom jejich společnost přehlíželi a nevyužívali, abychom na ně nemysleli a docela na ně zapomněli, a tak nebezpečně osaměli jako jeho kořist.

Andělé splňují v nejdokonalejší míře ty nejvyšší požadavky, jaké můžeme klást na nejlepšího přítele. Jsou to po Panně Marii ty nejvznešenější a nejsvětější bytosti, které Bůh stvořil. Každý anděl je jedinečný, neopakovatelný tvor. Kolik je andělů, tolik je druhů andělů. Až budeme v nebi v jejich společnosti, nezahltí nás miliony andělů svou uniformitou, ale budou nás věčně uchvacovat nesmírnou pestrostí a neopakovatelností své krásy svědčící o neomezené velikosti, moci a slávě jejich Stvořitele. Anděl je také nesmírně inteligentní. Ví toho mnohem více než všichni lidé dohromady, a navíc má pro nás nepředstavitelný přehled a vhled do věcí a událostí, které vidí pod stejným zorným úhlem jako sám Bůh. Proto jeho rada a jeho vedení je nedocenitelné.

Když chce Pán Ježíš zdůraznit, jakou vznešenost a důstojnost mají lidé již jako děti, poukazuje na skutečnost, že jejich andělé ustavičně patří na Boží tvář. To je nejen potvrzením jejich existence, ale také potvrzení naší nesmírné důstojnosti a ceny i zdroj nesmírné útěchy. Kdo žije ve spojení s Bohem, není ve spojení pouze s Ním, ale s celým jeho nebem, s miliony blažených duchů a svatých. Když se nám zdá obtížné odpoutat se od potěšení tohoto světa, když se tu na této zemi cítíme zklamaní a opuštění, je to proto, že zapomínáme na své povolání a na svou příslušnost, že jsme se svévolně zatoulali a vzdálili z té velké blažené rodiny našich nejlepších přátel, andělů a svatých, která nás zahrnuje nekonečnou láskou, ve které nám nikdy nemůže nic scházet a ze které nás nikdo nemůže vyhostit, jen my sami. Jak bláhoví jsou všichni ti, kteří se domnívají, že nás chce Bůh jen omezovat či dokonce šikanovat.

Tím se dostáváme k druhé otázce, proč nás ďábel tak nenávidí? Proč se na nás padlý anděl tak zaměřil? Protože jsme vlastně jediní, komu může uškodit. Kvůli tomu, že nám záviděl, byl zbaven svého místa v nebi. Chce nám škodit také proto, aby se zlomyslně vysmíval a mstil Bohu. Každým hříchem s ním v tom spolupracujeme.

Protože nám nebeské společenství a blaženou Boží rodinu Satan nesmírně závidí, hledá všemožné způsoby, jak nás této společnosti zbavit, jak nás z ní vylákat. Ani nás nemusí přímo svádět ke hříchu. Dosahuje svého, když nás odtáhne z nebeské společnosti do společnosti pouhých lidí, když zamlží naši víru v samozřejmé nadpřirozené skutečnosti, jako by to byly pouhé fantazie a nějaké naivní starožitnosti. Ale takové rozumářství nás nijak neobohacuje, nýbrž nesmírně ochuzuje a přímo ožebračuje a svazuje, protože nás zbavuje živého vědomí, jaký je smysl naší existence. Naše zapomínání na anděly souvisí s naším zapomínáním na Boha, všechny je odsouváme někam daleko. Naše nabubřelé já jako by okupovalo všechen prostor a nikdo jiný se nám sem již nevejde. Vzpomeneme si na anděla nanejvýš, když cítíme potřebu zvláštní ochrany, ale skutečná potřeba a naléhavost této ochrany je trvalá a není dána tím, nakolik si ji uvědomujeme nebo ji pociťujeme. Dnes se lidem zdá, že si stačí sami, a pak se diví, že v sobě nacházejí jen prázdnotu, kterou marně vyplňují kašírovanými náhražkami.

Když naši předkové stavěli a zdobili své chrámy, umístili v nich někdy celé zástupy andělů nikoliv jako pouhé dekorace, ale jako projev a důkaz své víry, že tam, kde zvláštním způsobem sídlí Bůh, nemohou chybět zástupy andělů, které ho ustavičně obklopují, klanějí se mu a vzdávají mu slávu. Měli jsme už příležitost číst i na stránkách Světla líčení mystiků, kteří duchovním zrakem viděli konkrétně, že to, o čem zpívají závěry mešních prefací, není nějaká básnická imaginace, ale konkrétní a povznášející skutečnost.

Této duchovní realitě odpovídala i duchovní hudba a zpěv. S vědomím, že andělské kůry svou hudbou a zpěvy ustavičně oslavují Boha, prosíme, abychom se k nim mohli připojit a zpívat podobně jako oni. „Hudba spojuje zemi s nebem“, zněl nadpis v jedněch novinách. Ale hudba stejně tak může spojovat zemi i s peklem a vládce pekel je jistě nadmíru spokojen, když ohlas jeho „hudby“ proniká i do chrámů a vytlačuje hudbu andělských kůrů, kterou nenávidí. Je dosti těch, kteří si v jeho „rámusu“ libují. Inu, jak říkal Karel Havlíček Borovský, „svůj k svému a vždy podle pravdy“.

Nejen v chrámě, ale také kdykoliv rodina pokleká ke společné modlitbě, připojují se k ní její i další andělé a zpřítomňují jim nebe, neboť současně ustavičně patří na tvář nebeského Otce a mohou mu bezprostředně předkládat naše modlitby. Začínáme měsíc svatého růžence. I v té mají andělé své místo. V prvním z desátků vítáme andělského posla, který zvěstuje spásu, a v posledním zdravíme s radostí Královnu andělů. Andělé jsou nad Betlémem, na poušti po Pánově křtu a velkém postu, jsou v Getsemanech, u prázdného hrobu i při slavném nanebevstoupení. Andělé jsou ti nejpovolanější pomocníci v modlitbě, která tvoří jejich hlavní „profesionální pracovní náplň“. Ve více než 1500 let staré přípravné modlitbě ke mši svaté vyprošuje si svatý biskup Ambrož mocnou ochranu andělů, aby zbožnou, věrnou a pevnou stráží a ochranou zaháněli nepřítele všeho dobrého a aby andělova ruka odstranila také z jeho srdce ducha pýchy, namyšlenosti, závisti, rouhání, smilstva a nečistoty, pochybnosti a nedůvěry. V jiné modlitbě původního latinského misálu vzývá kněz všechny anděly, nebeská panstva, trůny a mocnosti a prosí o přímluvu a ochranu, aby mohl přinést všemohoucímu Bohu důstojnou oběť. Pekelný záškodník s oblibou narušuje naši modlitbu a má na to velmi rafinované metody. Z životopisu P. Pia víme, jak ho drze obtěžoval dokonce ve chvílích proměňování. Andělé jsou naši nejbezpečnější a nejspolehlivější ochránci. Jen je třeba překonat utkvělou představu andělíčka strážníčka, který vodí děti za ruku přes potok, a být stále v myšlenkách s ním tak, jak on je ustavičně s námi. Pamatujme také na to, že kdykoliv vyslovujeme nebo ještě lépe zpíváme vznešenou modlitbu „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému...“, spojujeme se zvláštním způsobem s celým tím nesmírným zástupem nebeských kůrů v jejich věčném chvalozpěvu před Božím trůnem. V růženci i denní modlitbě Církve to není nějaký pouhý dodatek k žalmu či desátku, ale vždy jeho vyvrcholení. Oslavujeme tím věčnou nejsvětější výheň všeho Bytí, Lásky, Plodnosti a Života, z níž povstalo všechno to, co povstalo, i to, co ještě povstane. Trojjediný Bůh je Bohem tím, čím žije, a On žije láskou, která je Jeho slávou a je v Něm a skrze Něho jediným zdrojem všeho bytí. Ještě před čtyřiceti lety pokládali věřící za samozřejmé, že při každém Sláva Otci... vzdali Nejsvětější Trojici svou úctu také svou poklonou a následovali tak anděly.

Prožijme měsíc říjen pod heslem: Zpět k andělům! Vše s anděly a pod vedením andělů!

                                                                                                     -lš-