Menu


19. března

 
Slavnost svatého Josefa uprostřed postní doby je jedna ze dvou příležitostí, které obrací naši pozornost nakrátko od umučení Ježíše Krista k samým začátkům jeho pozemského života. Již tehdy, ještě před jeho narozením, se svatý Pěstoun dověděl od anděla, že Dítě, které překvapivě nosí jeho snoubenka pod srdcem, spasí svůj lid od jeho hříchů. To, čemu Josef tehdy uvěřil, se za třiatřicet let stalo skutkem, když jeho syna poslali na smrt přední mužové národa. Učinili tak, protože v něho neuvěřili.
             
 
Jak zcela odlišné je jednání jiného příslušníka židovského národa, prostého tesaře z Nazareta. Aby Josef uvěřil v Ježíše, nejenže pro svou víru nepožadoval žádný zázrak, ale dokázal si naopak svou živou víru neohroženě zachovat i za okolností, které jako by výmluvně svědčily proti ní. Andělovo poselství se opíralo jen o jednu smysly postřehnutelnou skutečnost: o evidentní těhotenství Josefovy snoubenky, jehož vysvětlení, pokud mělo mít smysl, samo vyžadovalo hlubokou a bezvýhradnou víru, a to tím spíše, že jeho přijetí znamenalo pro Josefa současně souhlas s radikální změnou jeho dosavadního postavení i celého dalšího života.
 
Nesmí nás zmást, že Josef je jediný aktér Nového zákona, který i přes své významné postavení a složité situace, ve kterých se ocitá, nezanechal v evangeliu ani slovo. Jelikož Nový zákon nejsou pouhé lidské zprávy, ale i Boží zjevení, jistě ani tato okolnost není pouhá náhoda, ale výpověď velkého významu a výmluvnosti.
 
Před Ježíšovým narozením na začátku novozákonních událostí posílá Bůh svého anděla ke třem postavám, aby jim vysvětlil zvláštní okolnosti, které souvisejí s příchodem Božího Syna. Josef je jediný, kdo nemá ani námitky, jako je měl Zachariáš, ba ani dotazy, jako měla Maria. Přitom ve srovnání se Zachariášem se od něho požadovalo mnohem závažnější a mimořádné rozhodnutí. Že Zachariášova manželka počne i přes svůj vysoký věk, je jistě zvláštní, ale není to nic nepřirozeného. Zachariáš se má stát řádným otcem sice v neobvyklém věku, ale zcela podle zákonů přírody. Kdežto v Josefově případu jde o situaci, která se vymyká veškeré lidské zkušenosti a která jeho samého staví do situace zcela výjimečné, a to nikoliv v době někdy na konci života, ale na samém začátku těch nejkrásnějších let. Josef měl všechny důvody k tomu, aby si svůj zcela nezvyklý stav nechal přinejmenším vysvětlit, protože to bylo postavení, které ve skutečnosti od něho vyžadovalo mimořádné odříkání. Josef však mlčí, ani se nedotazuje, tím méně něco namítá. Samotný Boží posel při tomto prvním setkání ani nepočítal s tím, že by bylo třeba Josefa o něčem přesvědčovat. Zbavuje ho pouze jeho dosavadních starostí svým ohromujícím sdělením a jako hotovou věc mu ukládá velmi závazný úkol: aby Mariinu synu jako zákonný otec dal jméno Ježíš.
 
Josefovo mlčení je tiché zde na zemi, ale jeho mlčenlivé a velké vyznání hrdinné víry a důvěry v Boha zaznělo v nebi jistě jako velmi hlasitá oslava jeho svaté vůle, a to je vlastně nejpodstatnější způsob, jak vzdávat Bohu božskou poctu, jaká mu náleží.
 
Josef bude sloužit Bohu v těch, které mu svěřil do jeho péče. Svou důvěrou v Boha a svou věrností odpovídá pokorně na důvěru, kterou Bůh projevil jemu, protože mu ani nemohl svěřit nic vzácnějšího a drahocennějšího než svého jednorozeného Syna a jeho svatou Matku. Otázka jakékoliv výhrady, osobního pohodlí či nějaké osobní výhody u něho vůbec nepřichází v úvahu. Tou nejvyšší výhodou, předností a vyznamenáním je už samotná svěřená služba. Bezvýhradnou oddaností Bohu předstihuje i nejpřednější z patriarchů, jakými byli Abrahám nebo Mojžíš. Bůh jistě mohl ochránit svého Syna sám před jakýmkoliv nebezpečím, ale jeho úradek posloužit si v té věci svatým Josefem je pro tohoto „muže spravedlivého“ nejvyšším vyznamenáním.
 
Ačkoliv svatý Pěstoun Páně znal Hospodina jen tak, jak ho představuje Starý zákon, protože on sám ještě novozákonní naplnění Zákona neznal, jsou jeho tiché ctnosti plně novozákonní. Zapřel sám sebe a vzal na sebe svůj kříž – a byl to kříž nezištné služby bližním. Snad se nám někdy zdá, že to měl snazší, protože měl to velké štěstí, že sloužil samotnému Božímu Synu, kterého mohl opatrovat, objímat a líbat. Ale Ježíšek neměl své božství napsané na čele. Bylo to dítě vyrůstající se všemi dětskými trampotami jako každé jiné. Svatý Pěstoun mohl být jen natolik blažený, že objímá Boha, nakolik věřil v jeho totožnost. Měli bychom si být vědomi, že vlastně přesně stejnou možnost slíbil Ježíš Kristus i každému z nás. I nám stačí, abychom mu uvěřili, že cokoliv prokazujeme zde na zemi jednomu z nejmenších, prokazujeme ve skutečnosti Jemu. Proto ti, kteří skutečně uvěřili, dokázali vykonat veliké zázraky blíženské lásky.
 
Svatého Josefa bychom tedy měli následovat především v jeho připravenosti k víře. Celým svým postojem se staví zcela bez výhrad do služeb Nejvyššího. My sice býváme ochotni sloužit Pánu, ale s jakousi třeba nevyslovenou, ale prakticky uplatňovanou výhradou, že mu budeme sloužit způsobem, který nám bude nejvíce vyhovovat a bude se nám líbit. Ale služba Bohu není samoobsluha, ve které si my sami vybíráme podle svého zdání.
 
Z Pěstounovy víry a bezpodmínečné oddanosti totiž vyplývá jeho připravenost k oběti a odříkání. To je druhá závazná stránka jeho příkladu. Tím, že přijímá svou snoubenku k sobě, přijímá bez jediného slova závazek k celoživotnímu celibátu. Bude žít po boku ženy, kterou si sice vyvolil, ale která se pro něho stává doživotně nedotknutelná. To je něco, co je pro většinu dnešních mladých mužů nepředstavitelné. Je pro ně často nemyslitelné, že by měli žít ve zdrženlivosti třeba jen v onom nedlouhém období před manželstvím. Schází jim ve srovnání s Josefem dvojí předpoklad: hluboká úcta, kterou choval ke své zákonité manželce, a z této úcty plynoucí připravenost podstoupit jakoukoliv oběť a odříkání, aby dostál svým závazkům. Tím, že uvěřil, a způsobem, jakým uvěřil, stal se svatý Josef prvním a současně největším mariánským ctitelem. Jeho úcta k Marii byla úctou k vznešenému poslání, ke kterému si ji Bůh připravil, vyvolil a povolal.
 
Spolu s tím, jak se pro dnešního člověka stává problémem opravdová víra, stala se pro něho problémem i úcta k druhému člověku, především úcta k ženě. Takřka neznámým pojmem se pro něho stává také jakékoliv odříkání. Jestliže nám však víra říká, že z tváře bližního, zvláště trpícího a bezmocného, se na nás dívá tvář Krista, pak bezmocné děťátko počaté v lůně matky, není embryo, ale Jezulátko. Nikoliv feminismus, ale víra nás učí dívat se na ženu s nejvyšší úctou jakožto na dar, který není dán muži jako objekt žádostivosti. Každá žena je svým způsobem Boží snoubenkou, kterou Bůh stvořil a svěřil muži do ochrany jako svou vyvolenou dceru, skrze kterou Původce života předává světu svůj nejcennější dar.
 
-lš-