Menu


12. června 2014


Svátek Nejsvětější Trojice je dnem nejvyššího náboženského úžasu. Záhada, že Bůh je jeden, a přece je ve třech osobách, je pro naše lidské poznání neproniknutelná, a přece nám Bůh dal ve své lásce do ní natolik nahlédnout, abychom pochopili, že jeho božský způsob existence není něco jako výjimka, nýbrž představuje naprosto nezbytnou trojí plnost: plnost bytí, plnost života a plnost lásky, ve které Bytí je Život, Život je Láska a Láska je Bytí. Tato božská plnost je základem všeho, co mimo ni existuje jako Boží stvoření: stvořené bytí je tím dokonalejší, čím více se přibližuje tomuto božskému pravzoru.

Skutečnost, že můžeme oslavovat toto největší a nejhlubší křesťanské tajemství, je pro nás příležitostí, abychom v sobě upevnili a prohloubili dva jen zdánlivě protikladné náboženské postoje. Na jedné straně oprávněnou hrdost a na druhé straně nezbytnou pokoru. Hrdost, že jsme byli povoláni, abychom byli vyznavači a účastníci jediného náboženství hodného tohoto jména, totiž jediného náboženství, které má nikoliv lidský, ale božský původ, jediného náboženství, ve kterém Bůh zjevil, tedy představil sám sebe a dovolil nahlédnout do tajemství svého vnitřního božského života, jehož představa by jinak nikdy nemohla přijít na mysl ani tomu nejgeniálnějšímu z lidí. Dnešní svátek je výmluvnou odpovědí všem, kteří mylně zaměňují pojem svobody náboženského vyznání s pojmem rovnosti všech náboženství. Faktická výlučnost a jedinečnost katolického náboženství není dána papežstvím, ani četností věřících ani historickým vývojem, ale jedinečností jediného Boha ve třech osobách a jeho sebezjevením, tedy jeho jediným a jedinečným božským původem. Všechna nekřesťanská náboženství stojí vedle něho jako nesrovnatelné imitace, ve kterých si člověk sám projektuje své božstvo a svou bohopoctu. To není důvodem k tomu, abychom se nad ostatní vyvyšovali, protože na daru víry a zjevení nemáme žádnou zásluhu, ale vyplývá nám z něho Kristem výslovně formulovaný závazek přivést všechny lidi k poznání této jedinečnosti, získat mu všechny národy a pokřtít je ve jménu jediného zjeveného Boha ve třech osobách Otce i Syna i Ducha Svatého.

Mušle jako jedna ze tří komponent ve znaku papeže Benedikta XVI. je mimo jiné reminiscencí na legendu o sv. Augustinovi a jeho setkání s hošíkem, který mušlí přeléval moře do důlku v písku. Toto setkání mělo biskupa z Hypo přivést k větší pokoře při jeho úsilí proniknout do tajemství Nejsvětější Trojice. Pro porovnání Boží nesmírnosti a naší lidské omezenosti není lapidární nepoměr mezi oceánem a důlkem ve skutečnosti nijak přehnaný, naopak, zůstává ještě docela nedostačující. Každé naše setkání s Bohem, každou myšlenku na něho by měla předcházet uvědomělá otázka z pozice jamky v písku: „Nekonečný Oceáne, kdo jsi Ty, a kdo jsem já?“

Tento nepoměr má celou řadu velmi závažných důsledků. V jeho světle si v prvé řadě můžeme lépe uvědomit, v jak hlubokém rozporu s objektivní skutečností, a tedy s pravdou je každá lidská pýcha. Cítit se malým a nepatrným před Bohem tak velikým a nekonečným není ve skutečnosti nic ponižujícího, ale naopak je to nesmírně povznášející, když si uvědomíme, že toto nekonečné a nejdokonalejší Bytí věnuje něčemu tak nesrovnatelně nepatrnému a nedokonalému, jako je lidský tvor, všechnu svou pozornost, péči a něhu. Kdyby Bůh byl něco menšího, uchopitelnějšího, nepředstavovalo by to pro nás žádnou přednost, ale jen ztrátu, vždyť se tu jedná o Boha, který kromě toho, že je původcem naší existence, dává nám účast na své nekonečné božské velikosti. Od věčnosti se totiž rozhodl povýšit nás do stavu svých dětí.

A je tu druhý důsledek: z pozice tohoto nepoměru se můžeme alespoň do určité míry domyslet, jak je to troufalé, nehorázné a absurdní, když se „jamka“ vzepře a postaví na odpor „Oceánu“ a dokonce se nad něho vyvyšuje. Ze stejného důvodu, z jakého ve své omezenosti nemůžeme obsáhnou Boží nekonečnou velikost, svatost a vznešenost, nemůžeme ani plně pochopit, jak nevýslovně hrůzná je skutečnost každičkého hříchu. S tím větším úžasem se musíme sklánět před tím, co Boží velikost a dobrotivé milosrdenství podniklo pro naši záchranu. Právě a jen díky tomu, že je jeden ve třech osobách, mohl se „Oceán“ v jedné ze svých Osob snížit a vměstnat do nepoměru „jamky“. Stále stojíme před neproniknutelným tajemstvím: jak se mohl Svrchovaný podrobit poslušnosti. Snížil se a sestoupil poslušně do naší lidské rodiny, která se neposlušností odsoudila k záhubě, aby ji vlastní záhubou vytrhl ze záhuby a pozvedl k sobě. Ani tuto skutečnost nejsme schopni domyslet: na kříži je odsouzena Svatost a usmrcena Nesmrtelnost, aby byla spasena hříšnost a smrtelnost získala věčný život.

A právě toto je kvintesence a základ jediného skutečného náboženství. To je jediný předmět bohopocty, na kterém Bohu záleží; a záleží mu na něm do té míry, že se nespokojuje s jeho historickou jedinečností, ale učinil ho skutečností nejen trvale přítomnou, ale každému věřícímu osobně dostupnou v nevýslovném tajemství Eucharistie. Aby pomohl naší nedůvěře, představuje nám takřka jako přirozenou samozřejmost nadpřirozenou moc svého Chleba života na svých vyvolených duších, které z něho žijí proti všem přirozeným zákonům i svůj fyzický život. Aby ovšem bylo zcela jasné, o co při tomto zázraku jde, činí tyto vyvolené viditelně a evidentně sobě podobnými i v svém strašném utrpení. Na vyvolených duších, jakou je mezi jinými Marta Robinová, ukazuje nám Bůh názorně a do krajnosti dovedený smysl pravého náboženství: Spasitel se v Eucharistii stává jedno s člověkem, aby se člověk stal jedno se Spasitelem a spolupracoval s ním na záchraně těch, kteří si bláhově myslí, že ctí to či ono božstvo, ale ve skutečnosti sedí v temnotách a stínu smrti. Tento božský maximalismus kontrastuje s dnes tak běžně rozšířeným a praktikovaným křesťanským minimalismem stejně jako oceán s důlkem na mořském břehu.