18. 9.2016

Chápu ateisty. Chápu je velmi dobře. Když se dívám na fotografie starých mezináboženských setkání v Assisi (dnes začíná jejich nová edice nazvaná „Žízeň po míru“), když se střetávám s obrazy oněch shromáždění, oněch pelerín východních i západních, křesťanských, protikřesťanských, nekřesťanských, i mne jímá závrať. Věděl jsem díky Deuteronomiu, že Bůh je žárlivý, a díky svatému Cypriánovi, že „mimo církev není spásy“. A věřil jsem, že spása, která se týká věčného života, je pro člověka opravdu věřícího mnohem důležitější než mír, který se týká pozemského života. Ale člověk nemusí být zbožný, stačí být trochu filozof a logik, aby se díval s podezřením na vzorkový veletrh posvátna. Franco Volpi, vědec nihilismu, napsal, že ekvivalence hodnot vede k znehodnocení a nakonec lhostejnosti hodnot.

Není to náhoda, že v Umbrii bude také Zygmund Bauman, ideální sociolog pro obor náboženství tekutého až zkapalněného. Organizátoři, pokrytečtí věřící komunity svatého Egidia, definují v programu katolicismus výslovně jako „náboženskou tradici“, tedy veteš určenou k rozpuštění v novém univerzálním náboženství, ve kterém pro Krista není místo, jak se dohodli emíři, rabíni, pastoři, a muftí, zoroastriáni, buddhisté, jajinisté a šintoisté… . Až do středy bude Assisi hlavním městem světa synkretismu, indiferentismu, svatého čehokoliv. Kéž má víra přežije tváří v tvář podobném divadlu.

Camillo Langone Il Foglio