Na Gibraltaru jsou všichni očkováni, ale křivka nákazy stoupá a vláda zavádí nová sociální omezení. Gibraltar je příkladem, který ukazuje, do jaké slepé uličky se všechny země dostanou, pokud k této otázce nepřistoupí realisticky a přiměřeně.
Situace, která v posledních dnech nastala na Gibraltaru, je výmluvným příkladem nesmiřitelných rozporů, které jsou vlastní zdravotnickému emergencialismu, jenž se v reakci na epidemii Covid-19 prosadil ve velké části světa, a zejména na Západě.
V malé britské enklávě na samém jihu Pyrenejského poloostrova je procento očkovaných osob 118 %: to znamená, že 100 % dospělé populace bylo očkováno a značná menšina již dostala posilovací vakcínu. Nicméně od října diagnostikovaných případů covidu neustále přibývá, ačkoli tlak na nemocnice je minimální a úmrtí jsou sporadická, pokud zcela nechybí.
V této situaci se vláda rozhodla zavést nová omezení společenského života. Je třeba zdůraznit, že vzhledem k tomu, že Gibraltar je britský, i když středomořský kontext, nejedná se o závazná pravidla, ale o doporučení, a to prozatím poměrně mírná: omezení shromáždění, pozastavení masových akcí, nošení masek v uzavřených prostorách a podobná opatření. Přesto se stále setkáváme s opakovaným návratem logiky, podle níž je třeba proti viru bojovat omezováním a kontrolou života občanů a ekonomických aktivit. Logika, která byla ve větší či menší míře přijata téměř v celé Evropě, ale která je nyní, zejména v případě Gibraltaru, v příkrém rozporu s prakticky úplnou proočkovaností, jíž bylo v této malé zemi dosaženo a která byla dlouhé měsíce označována za ideální stav, za podmínku návratu k úplné normálnosti, za dosažení bájné „stádní imunity“. Obyvatelstvo je očkováno, nikdo nebo téměř nikdo neumírá na covid (nebo s ním), situace v nemocnicích je pod kontrolou, přesto se žádají další oběti a omezení a mohla by se zvýšit, pokud by případů dále přibývalo. Na co čekáte? Posilovací dávky pro všechny, třetí a čtvrtá dávka a rozšíření (bohužel) očkování na děti starší pěti let.
Do kdy? Dokud nebude diagnostikován jediný případ, hospitalizovaná osoba nebo úmrtí na covid? To však lze vyloučit díky vakcínám, které nezabraňují cirkulaci viru ani projevům nemoci, a to ani v závažnějších formách. Co tedy? Kolik bude posilovacích injekcí? A k čemu budou dobré? A mezitím se společenský život nikdy nevrátí do normálu? Budou muset lidé žít pod kontrolou donekonečna?
Gibraltar je zkrátka extrémním případem, který ukazuje slepou uličku, do níž směřují všechny země, pokud k této problematice nepřistoupí realisticky a přiměřeně, aby se nestala faktorem ochromujícím společnost, ekonomiku a svobody jednotlivce (v Evropě prakticky jen Švédsko).
Zastánci zdravotního nouzového stavu, ti, kteří stále tvrdí, že „jsme ve válce“ proti viru, si musí vybrat. Nemohou nadále podporovat dvě zcela neslučitelné teze. Pokud jsou vakcíny jediným a definitivním řešením problému, jak tvrdí, a „křehké“ části populace jsou jimi dostatečně chráněny, pak není ospravedlnitelné žádné uzavření, žádné omezení. Pokud se naopak stále odvolává na nutnost omezení z obavy z nárůstu případů, který lze v zimních měsících předvídat a který je vždy možný, pak je třeba výslovně přiznat, že vakcíny nejsou konečným řešením, ale pouze jedním z nástrojů, a proto není ospravedlnitelný žádný nátlak nebo vydírání občanů, aby se nechali očkovat, natož aby očkování bylo povinné. Jedna ze dvou věcí: nemůžete říct »A« a »non-A «zároveň.
V obou případech je však zcela nepochopitelná všeobecná kampaň na podporu očkování, která je vydávána za nový „svatý grál“, jehož je třeba dosáhnout. Pokud jsou vakcíny účinné, není zpravidla nutná žádná posilovací dávka, s výjimkou specifických případů křehkosti a oslabení imunity, které by měly být sledovány případ od případu. Na druhou stranu, pokud vakcíny nejsou účinné, nebo jsou účinné jen částečně, jaký má smysl opakovat očkování do omrzení, a to v přítomnosti viru, který se stále více liší od původní formy, pro kterou byly vakcíny původně navrženy? Jak může být v tomto případě důvěryhodný slib, že posilovací vakcíny zajistí trvalou imunizaci, když se tento slib v případě prvního očkování ukázal jako krajně nespolehlivý? A především, co se mezitím udělá? Jak dlouho může společnost zůstat v šachu, ve zkušební době, když se nezdá, že by na obzoru hrozil masakr nebo kolaps zdravotnictví?
Zde se dostáváme k jádru zásadního problému, který představuje způsob, jakým se většina světových vlád – a zejména západních – vypořádala s tímto zdravotním problémem a nechala ho nekontrolovatelně přerůst do politického a občanského života. Pokud se považuje za nezbytné vyhlásit všeobecnou nouzový stav v případě virové epidemie (která má navíc poměrně nízkou míru úmrtnosti), pak je nezbytné uvést jasná, nezpochybnitelná a veřejně ověřitelná kritéria, na jejichž základě lze nouzový stav vyhlásit za ukončený. Pokud taková kritéria neexistují, nebo pokud jsou ve vládní komunikaci neustále upravována, má výjimečný stav nevyhnutelně tendenci vyústit – jak neustále připomíná Massimo Cacciari – ve stav permanentní výjimky, v němž jsou nepřekročitelné hranice kladené na moc a základní práva občanů zcela zmařeny.
Zanedlouho se Gibraltar ocitne v aporii jako všechny západní státy, které vsadily všechny své karty na alternativu „vakcíny, nebo uzamčení“. A ještě více v zemi, jako je ta naše, v níž alarmistický tlak, donucovací vlezlost vlády a cenzura jakéhokoli kritického hlasu dosáhly až mezní úrovně: úrovně, jejímiž nejvýraznějšími aspekty jsou plošné přijetí zdravotního průkazu, vyhrožování těm, kdo se rozhodnou neočkovat, požadavek (který v žádné jiné liberálně-demokratické zemi neexistuje) povinného očkování ze zákona a rostoucí potlačování svobody demonstrovat.
La Nuova Bussola