Pater Claude Barthe, diecézní kněz, je spoluzakladatelem časopisu Catholica, kaplanem poutě Populus Summorum Pontificum a autorem děl jako Histoire du missel, La messe de Vatican II, La messe une forêt de symboles, Les romanciers et le catholicisme a Penser l’œcuménisme autrement.
Rozhovor v předvečer Pouti s P. Claude Barthe
Co pro vás znamená být generálním kaplanem pouti Summorum Pontificum?
Je to zodpovědnost, protože vzniká mnoho problémů. Vždycky se musíte vypořádat s různými nepředvídanými událostmi, a letos ještě více, ale je to také velká radost, která by se dala označit za radost duchovní. Věřím, že tato pouť je užitečná pro zviditelnění tradiční mše svaté, a tedy pro život církve.
Letos je to ještě důležitější kvůli omezením motu proprio Traditionis custodes.
To je jasné. Opět jsme vstoupili do obtížného období pro tridentskou liturgii. Důležitým svědectvím je příjezd a pokojná a pevná přítomnost zástupců kněží a věřících praktikujících tuto liturgii v Římě. Je pravda, že podmínky, které zdravotní krize klade na cestování, mohou některé poutníky odradit, jako se to stalo v loňském roce. Ale už samotný fakt, že se pouť koná, bude náboženským aktem velké hodnoty. Navíc to bude již desátá pouť. První se konala v roce 2012 a předsedal jí kardinál Cañizares, který byl tehdy prefektem Kongregace pro bohoslužbu.
Jakkoli je motu proprio Traditionis custodes nepříjemné, je zároveň paradoxním důkazem významu tridentské mše, protože ti, kterým se tato liturgická forma nelíbí, dobře pochopili, že je stále silnější, zejména mezi mladými duchovními.
Někdy se zdá, že není vždy snadné sladit lásku k tradiční mši a věrnost církevní hierarchii, zvláště když někteří preláti jsou silně proti?
Děti mají za určitých okolností povinnost vykonávat „synovskou nápravu“ vůči svým rodičům. Náš postoj liturgického odporu je tohoto řádu a věřím, že je oživován sensus fidelium. V relativně nedávné historii došlo k dalším situacím velkého napětí mezi věřícími a členy hierarchie: například ve Francii, když Lev XIII. chtěl katolíkům vnutit podporu politického režimu, který se zrodil z revoluce, nebo v Mexiku, když římská diplomacie a její biskupové opustili skupinu Cristeros.
Jaká je vaše hlavní funkce v rámci poutě?
Mám na starosti řídit, přímo či nepřímo, jako celek a v mnoha detailech, vše, co souvisí s obřady: být v kontaktu s celebranty, dohlížet na organizaci různých akcí, získávat nebo zařizovat získání povolení v různých posvátných budovách… To vše vyžaduje čas. Jakmile jedna pouť skončí, musíte začít plánovat další, protože víte, že na poslední chvíli mohou nastat nepředvídané události.
Pomáhat vám budou také 4 pomocní kněží. Jaké je jejich poslání?
Don Nuno Castello Branco, pozoruhodný polyglot, je jako tajemník naší malé církevní obce. Koordinátorem a ceremoniářem mše svaté v bazilice svatého Petra je kanovník Don Marco Cuneo z kléru v Albenze. Don Giorgio Lenzi z IBP má na starosti všechna administrativní povolení a organizaci slavnostních nešpor v bazilice Panny Marie Mučednice v Pantheonu. Kanovník Antoine Landais z ICRSS, rektor baziliky svatých Celsia a Juliána, bývalé „papežské kaple“, organizuje adoraci Nejsvětější svátosti a odchod našeho pochodu ke svatému Petru. Otec William Barker z FSSP se pod vedením faráře otce Brice Meissonniera stará o dění v kostele Nejsvětější Trojice poutníků, který je jakýmsi duchovním sídlem naší pouti a kde se každoročně slaví zakončení pouti mší svatou na neděli Krista Krále.
S jakým postojem by měl člověk přijít, aby tato pouť přinesla ovoce?
S postojem víry a zbožnosti. Pokud si myslíme a cítíme, že tridentská mše je nejdokonalejším vyjádřením eucharistické a obětní katolické víry, musíme tento smysl stále pěstovat, a toto slovo je třeba chápat v jeho nejsilnějším smyslu, tedy sensus Ecclesiae, který musíme pěstovat zejména tehdy, když se modlíme a slavíme v Římě.
Naše pouť se koná pod patronací svatého Filipa Neriho, světce, který se v období po Tridentském koncilu velmi zasloužil o duchovní a morální přijetí poutníků přicházejících do Říma. Naproti tomu kostel Nejsvětější Trojice poutníků byl postaven na konci 16. století pro stejnojmenné arcibratrstvo, které založil sám svatý Filip Neri a jehož posláním bylo přijímat a pomáhat poutníkům, kteří přicházeli do města.
Řekněte nám, jak je důležité přijmout a poradit věřícím, kteří jsou poněkud znepokojeni omezeními tradiční mše.
Jde o to, abychom si v nich zachovali to, co bych nazval bojovnou nadějí: církev na zemi je bojující uprostřed mnoha bolestí a těžkostí, i když tyto těžkosti přicházejí zevnitř, nebo dokonce shora. Reforma liturgie – nebo spíše deformace liturgie – dosáhla svého vrcholu, když byl v roce 1969, tedy před více než 50 lety, vydán nový misál. Vetus Ordo se však navzdory všemu udržel a nepřestal se šířit. Současná omezení jsou podle mého názoru závorkou, která bude, jak doufám, co nejdříve uzavřena. Ve změnách, které budou následovat po té současné, bude třeba dosáhnout toho, aby se Vetus Ordo mohl v budoucnu dále šířit.
Jde o to, abychom si zachovali to, co bych nazval bojovnou nadějí: církev na zemi je bojující uprostřed mnoha bolestí a těžkostí, i když tyto těžkosti přicházejí zevnitř, nebo dokonce shora. Reforma liturgie – nebo spíše deformace liturgie – dosáhla svého vrcholu, když byl v roce 1969, tedy před více než 50 lety, vydán nový misál. Vetus Ordo se však navzdory všemu udrželo a nepřestalo se šířit. Současná omezení jsou podle mého názoru závorkou, která bude, jak doufám, co nejdříve uzavřena. To, čeho bude třeba dosáhnout při změnách po současném pontifikátu, je čistá a prostá svoboda tradiční mše.
V církvi, která, jak se zdá, přinejmenším na Západě zaniká, je třeba upřednostňovat vše, co je živé, co je misionářské, co vytváří kněžská a řeholní povolání. Summorum Pontificum bylo ve svém kontextu úžasným kompromisem, ale nic víc než kompromis. Svoboda tradiční římské liturgie je součástí svobody církve a právě tato svoboda musí být obnovena.
Proč je důležité, aby se toto setkání v průběhu let konsolidovalo?
Protože toto setkání bylo od svého počátku organizováno jako poděkování za prostor, který Summorum Pontificum dalo tridentské mši, a jako svědectví v samotném Římě o věčném mládí této mše.
Corrispondenza Romana
10. jubilejní pouť Ad Petri Sedem
(Řím) O víkendu se v Římě konaly církevní události, které se od sebe těžko mohou lišit, a to ve všech ohledech. Zatímco americký prezident Joe Biden si šel do Apoštolského paláce papeže Františka pro „zelenou propustku“ pro vstup ke svatému přijímání (viz) a hned druhý den ji použil jako otevírací dveře, konala se 10. mezinárodní pouť ad Petri Sedem. Původně se jmenoval Populus Summorum Pontificum ad Petri Sedem, podle motu proprio Benedikta XVI. z roku 2007, které už vlastně neexistuje – František ho zrušil.
Neochvějné setrvání na pouti tradice ke hrobu svatého Petra, která se poprvé konala v roce 2012, bylo zároveň nejdůležitějším signálem pro »Svatou Martu« a biskupy: vytrvá se navzdory Traditionis custodes.
Poté, co musela být pouť loni zrušena kvůli restriktivním opatřením Coronaviru, chtěl ji organizační výbor Cœtus Internationalis Summorum Pontificum (CISP) po novém represivním motu proprio papeže Františka za každou cenu dodržet. Iniciátorem této iniciativy je duchovní asistent CISP, abbé Claude Barthe.
Navzdory nepříznivým okolnostem způsobeným vládami – Vatikán zavedl 1. října diskriminační „zelený pas“ EU – vyslaly komunity a věřící tradice spojené s Římem silný signál. V den, kdy se Biden setkal s Františkem, se v Pantheonu, starobylé velkolepé budově zasvěcené již 1400 let Panně Marii, Matce Boží, a všem svatým, konaly nešpory v tradičním rituálu.
Vstup do baziliky svatého Petra
Nicole Winfieldová z mezinárodní tiskové agentury AP sdělila světu, že pro věřící musely být připraveny „další řady židlí“.
„Lavice zaplnilo mnoho mladých rodin, párů a kněží, kteří přijeli ze Spojených států, Francie, Španělska a dalších zemí.“
Pedro d’Aquino z Brooklynu v New Yorku říká:
„Nezajímá nás ideologie ani polemika.“
Většina biskupů zatím žádné změny neprovedla. Rozšíření tradičního obřadu se však zdá být v nových podmínkách stěží představitelné. Diana Catalanová, 25letá zdravotní sestra z Pamplony, řekla Winfieldovi, že její biskup omezil mše v tradičním ritu na jednu týdně. Do Říma přijela, protože „se ráda setkala s dalšími lidmi z komunity, kteří se upínají ke staré mši“.
V sobotu vedl průvod ulicemi Říma do baziliky svatého Petra, kde pontifikálnímši svatou v tradičním obřadu sloužil P. Descourtieux. Obřad všech dob se tak na jeden den vrátil do chrámu svatého Petra, odkud byl od loňského března vyhnán. Pouť byla zakončena v neděli mší svatou na svátek Krista Krále v kostele Santissima Trinità dei Pellegrini, který slouží Bratrstvu sv. Petra.
Dvě homilie ze soboty a neděle připravila Monika Rheinschmittová, předsedkyně organizace Pro Missa Tridentina
http://www.pro-missa-tridentina.org/galerie/galerie-2218.htm