Svatý týden 2019: chrám hoří

                                                                                            17. 4. 2019

»Slyšel jsi jeho slova z prostředku ohně« (Dt 4,36) Proč požár katedrály Notre Dame vyvolal velké pozdvižení na celém světě? Protože Notre Dame mimo svou vnitřní hodnotu je také symbolem. Všichni psali: symbol křesťanství, symbol svědomí Západu, symbol kolektivního kulturního dědictví, symbol evropské identity, symbol národních dějin Francie.

Žijeme ve světě, který ztratil hodnotu logiky, ale síla symbolů zůstává mimořádná, protože symboly si posluhuje mediální systém k vyvolávání emocí, které často nahrazují roli rozumu. Jsou dvě cesty k dosažení pravdy, jedna skrze uvažování, druhá skrze symboly. Ale tyto dvě cesty jsou komplementární, nikoliv alternativní. Ježíš například ve svých podobenstvích si posluhuje řečí symbolů, ale používá také přísnou logiku.

Racionální mluva je založena na principu nekontradikce, zatímco mluva symbolická je založena na obrazech viditelných smysly, které odkazují na neviditelnou realitu. Symbol činí bezprostředně pochopitelné to, co je zjeveno očím rozumu. Logika pomáhá dešifrovat řeč symbolů. Všechno to, co vstupuje do našich smyslů, má svůj význam a vede nás k neviditelnému, jehož je odrazem a imitací.

V případě požáru Notre Dame si všichni uvědomili symbolickou hodnotu zraněné katedrály, ale málokdo se snažil pochopit význam symboliky toho, co se přihodilo. Notre Dame jako všechny katedrály představuje ve svém symbolickém architektonickém vzletu k nebi katolickou víru.

Jak nespatřovat v dýmu a plamenech, které ji 15. dubna zachvátily, dým a plameny, které dnes zachvátily Kristovu církev? Již v roce 1972 hovořil Pavel VI. o »Satanově dýmu«, který pronikl do Božího chrámu. Dnes je tento dým a požár rozšířený v církvi až ke špičkám. Nebude možné spatřovat v pádu gotické špice Notre Dame zhroucení vrcholů církve?

Ještě jiný symbolický obraz se pojí k tomuto momentu požáru: scéna papeže Františka, náměstka Kristova, který líbá nohy třem muslimským lídrům ze Súdánu a žádá od nich, aby navždy uhasl oheň války. To se přihodilo ve Vatikánu 11. dubna na závěr duchovního obřadu, který vymyslel schizmatický arcibiskup z Canterbury Justin Welby. Hned nato, v první den Svatého týdne, francouzskou katedrálu, po Svatém Petru v celém světě nejznámější, zachvátily plameny.

Ve světě tradičních věřících se vede velmi živá diskuze, zda ten či onen výrok papeže Františka může být označen jako heretický. Ale toto teologické a kanonické bádání riskuje, že zůstane abstraktní, a ignoruje řeč gest vyjadřující přímým způsobem realitu, jakou může snadno rozlišit každý pokřtěný, který si uchovává ve svém srdci sensus fidei.

Nuže málokdy byla církev tak ponížena jako tímto gestem papeže Františka – na kolenou u nohou politických lídrů a vyznavačů jiného náboženství. František je totiž zde na zemi náměstkem Krále králů, jemuž se všichni musí klanět. Nemůže být žádný pravý mír mimo pravdu zvěstovanou tím, kdo je jediným Vládcem pokoje, naším Pánem Ježíšem Kristem.

Jeho říše zahrnuje všechny lidi, připomíná Pius XI: v encyklice Quas primas z 11. prosince 1925, když uvádí slova svého předchůdce Lva XIII: Kristova vláda se nevztahuje pouze na katolické národy nebo na ty, kteří obrozeni z křestního pramene náležejí podle práva k církvi, i ty, které mylné názory od ní vzdalují nebo rozdílnost názorů je odlučuje od lásky; objímá také všechny ty, kteří postrádají křesťanskou víru, protože celý lidský rod spadá pod moc Ježíše Krista. (Enc. Annum Sacrum, z 25. května 1899).

»A jestliže Kristovo království, které právem zahrnuje všechny lidi – dodává Pius XI. – proč bychom měli pochybovat o míru, který pokojný Král přinesl na svět, onen Král o kterém říkáme, že přišel smířit všechny věci, a přišel nikoliv, aby si dal sloužit, ale aby sloužil druhým?«

Nyní 11. dubna byl Ježíš Kristus ponížen od svého náměstka aktem, který byl pak symbolizován požárem 15. dubna. V tragédii požáru nedovolila Boží Prozřetelnost, aby byla zničena svatá trnová Koruna, koupená za vysokou cenu králem Ludvíkem, který ji v roce 1239 přinesl do Paříže, v procesí, oděný jen do lněné tuniky a bos. Na ochranu této relikvie dal vladař zbudovat Sainte Chapelle, perlu gotického umění.

Musíme být vděčni kaplanovi pařížských hasičů P. Fournierovi, který navzdory nebezpečí stačil odnést a zachránit svaté eucharistické způsoby a trnovou korunu. Ježíš poté, co byl bičován, urážen a pokryt plivanci, byl nucen přijmout na sebe nachový plášť, na hlavu mu byla vložena trnová koruna, do pravé ruky místo žezla třtina na znamení, že jeho království je bláznovství. Pak před ním katani poklekali a vysmívali se mu: Buď zdráv, králi židovský (Mt 27, 28-29). Pilát ho představil lidu slovy: Ejhle, člověk! Prokurátor Pilát mluvil nevědomky pod vlivem Ducha Svatého: »Zdá se, že je člověkem, ale je to Boží Syn, Mesiáš slíbený zákonem, Král lidí i andělů, Vykupitel lidského pokolení«. Stejným způsobem v období Umučení, které právě prožíváme, zaznívají slova: »Hle, církev: Hle, Nevěsta Kristova, jediná správkyně prostředků spásy, Královna pokoje, Učitelka lidí v Království, jehož klíče byly svěřeny Petrovi. Hle Svatá Církev, posetá ranami, znetvořená, znečištěná«. Jak je možné, že se s ní jedná takovým způsobem?

Hnuti bolestí a rozhořčením klanějme se Církvi, zaměřme svou úctu ke klaněníhodné trnové koruně, abychom napravili urážky proti královské důstojnosti Krista, které se opět uskutečnily v minulých dnech. Ve středověkých katedrálách, jakou je Notre Dame, byli démoni představováni jako groteskní sochy na vnějších zdech chrámu, do kterého zlí duchové nemohou vstupovat.

Když uvnitř chrámu záblesky plamenů nahrazovaly nejčistší světlo ve vitrážích, jakoby tam proniklo peklo. »Ohnivé peklo v Notre Dame«, čteme na titulní stránce německého deníku Bild 16. dubna. Slova Ludvíka Marii Grigniona z Monfortu z výzvy v jeho Ohnivé modlitbě znějí jako prorocká: »Hoří! Hoří! Hoří! Pomoc! Pomoc! Pomoc! To hoří Boží dům! Je to požár v duších! Je to požár až ve svatyni!«

Také v našich srdcích zaznívá o velikonoční vigílii závěrečná invokace Svatého:»Vstaň, Pane, proč spíš?«

»Pane, povstaň. Proč děláš, Pane, že spíš? Povstaň se vší svou všemohoucností, milosrdenstvím a spravedlností. Sestav družinu vybraných strážců k ochraně našeho domu, k obraně své slávy a spáse duší, aby zde byl jeden ovčinec a jeden pastýř a všichni tě mohli oslavovat v tvém chrámě. A v jeho chrámu všichni volají slávu. Amen.«

Roberto de Mattei Corrispondenza Romana