Co se děje v katolické církvi? Jsme v předvečer zemětřesení? Mnoho znamení nás vede k tomu, abychom si to mysleli; to, co se včera objevilo na stránkách Repubblica – podepsáno Albertem Mellonim – je skutečně senzační, protože ukazuje tvrdý rozkol určitých katoprogresistických oblastí kolem papeže Bergoglia, které ho dříve nadšeně podporovaly.
Melloni – symbol „boloňské školy“ a „progresivního“ křídla církve – začíná svou obžalobu zdůrazněním, že německý kardinál Marx ve svém nedávném rezignačním dopisu „ve skutečnosti požádal o rezignaci papeže“.
Marx je vůdcem mocného a bohatého německého episkopátu, který se svou synodou zřejmě chce udělat revoluci. Němečtí biskupové jsou Bergogliovými historickými příznivci, ale jejich let vpřed nemá jeho podporu a jsou nyní zjevně zklamáni.
Melloni poté cituje další nedávné epizody, například papežský výnos, který omezuje „mandát hlav a orgánů církevních hnutí na deset let“. Tato norma – podle Melloniho – „potlačuje práva věřících“ a „zavádí likvidaci vůdců ve funkci ve jménu ideologicky definovaného dobra“.
Kromě toho se jedná o vůdce hnutí, kteří jsou všichni docela v linii Bergogliova pontifikátu a kteří v posledních letech prakticky povadli: jejich vitalitu již není vidět, ani jejich přítomnost na veřejnosti (Bergogliova vyhláška, podle mého názoru, má také svá vlastní pozitiva).
Poté Melloni kritizuje „exil Enza Bianchiho z jeho komunity“, který dokonce považuje za „poškození ekumenické důvěryhodnosti církve“.
Útočí také na inspekci, kterou nařídil Bergoglio v Kongregaci pro nauku víry, „gesto“ jak říká Melloni „bezprecedentní a zbytečné … což hovoří o drsnosti, s jakou jednal například s odcházejícím prefektem kardinálem Stellou – který papeži věrně sloužil“.
Mělo by se pamatovat na tuto kartu. Stella je považován za jednoho ze stratégů Bergogliovy volby v roce 2013, takže se jedná o další těžký zlom papeže v jeho vlastním světě. Stejná mellonská kritika patří „auditu římského vikariátu“, který nařídil Bergoglio, a kterému vyčítá, že dává na drby.
Dále Melloni mimořádně tvrdě mluví o celé aféře kard. Becciu. Podle něj pravděpodobně „systém obviňování je stále velmi vratký a je třeba se obávat, aby nebyl v mondovisi prezentován celému světu jako proces s ústředním vedením“.
Za těmito a dalšími epizodami, vysvětluje Melloni, „někteří vidí nadměrný vliv grubiánských poradců; jiní v tom spatřují projev autoritářského přístupu, jaký vyčítali jako mladému Bergogliovi v Tovaryšstvu“. Hromadění takových případů však podle progresivního intelektuála „připravuje bouři“.
Není to první „raketa“ mířící na Bergoglia z klerikální levice. Ale se projevuje nyní i jeho rostoucí izolace: stačí vzít v úvahu případy uvedené Mellonim (kard. Marxe a německé biskupy, církevní hnutí, Enzo Bianchiho, kard. Stellu, kard. Becciu, vikariát), abychom si uvědomili, že to všechno jsou osobnosti a světy, které byly jeho oporou.
Argentinský papež je složitá osobnost, někdy obtížně dešifrovatelná. Některé z jeho počátečních akcentů na Ježíše se dotýkaly hlubokých strun, jako je potřeba milosrdenství pro moderní lidi, ale evangelium říká, že dobrý pastýř je také vtělená Pravda, která vyžaduje obrácení.
Ve své současné samotě si papež musí hořce přiznat, že jeho pontifikát se již nějakou dobu řítí do bolestivého pádu.
Dokonce i historický vůdce komunity S. Egidio Andrea Riccardi, který je ve Vatikánu doma, vydal knihu „Církev hoří: krize a budoucnost křesťanství“, kde předvídá apokalyptický scénář: „konec katolicismu“ a „svět bez církve“.
Kdo si myslel, že rozchod s velkými pontifikáty, jak byl původě aklamován v církevním světě, má zajistit zářivou budoucnost, a snil o triumfálním „Bergogliovu efektu“, může nyní pochopit, jak palčivá je dnešní deziluze.
Církev – po těchto osmi letech – nerozkvetla, ale zdá se být zničena. Náboženský život je v komatickém stavu. Jeho ústřední vláda ve Vatikánu je ve neustálém chaosu. V celém církevním společenství zavládl zmatek, dokonce i naukový. Bilance nedělní liturgické praxe a nových povolání se ocitá ve volném pádu (mimo jiné i s rozpadem svátostných manželství). Zdá se, že kněží a biskupové jsou ve stavu hlubokého úpadku.
Ti, kdo si mysleli, že rozchod s velkými pontifikáty Jana Pavla II. a Benedikta XVI. zajistí zářivou budoucnost, jsou dnes usvědčeni z velkého omylu. A ten, kdo – stejně jako Bergoglio, možná s nejlepšími úmysly – žil v iluzi, že by církev nasáklá světem mohla znovu oživnout, je dnes svědkem historické porážky.
Na druhé straně sociologové náboženství – například Rodney Stark – na to poukazovali už léta (koneckonců evangelium říká, že pokud sůl ztratí svou chuť, stane se zbytečnou).
Hlas církve se dnes již neliší od hlasu OSN. Petrův hlas není v kontrastu k dominujícím laicistickým a levicovým ideologiím, naopak je s nimi často ve shodě a vyvolává – s touto politizací – zmatek věřících a nadšení dlouholetých nepřátel církve.
Kromě vzácných intervencí Benedikta XVI. již není slyšet katolický hlas, který by vedl věřící a všechny národy ke kontinuitě s trvalým učitelským úřadem církve. Církev nikdy nebyla ve světě tak konformní a tak irelevantní v otázkách, které mají pro dnešní lidstvo nesmírný význam.
Udělali poušť a nazvali ji „revolucí“. Ale každá revoluce pohlcuje své děti, a tak jsme nyní svědky roztržky mezi Bergogliem a jeho oporami.
Současná krize by mohla vést k demisím (nepravděpodobným), nebo směřovat zoufale vstříc očekávané „bouři“, kterou ohlásil Melloni.
A konečně existuje ještě třetí možnost: papež František by si mohl uvědomit, že pokus dát církvi budoucnost tím, že ji přizpůsobíme světské mentalitě, selhal a že správnou cestou je cesta Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Zdá se to nemožné, jako zázrak. Ale může se stát.
Samozřejmě dnes musíme mít velkou odvahu pokračovat v hrdinské cestě papeže Wojtyly a Ratzingera, protože to je doba pronásledování. Benedikt XVI. ve svém posledním projevu potvrdil, že „skutečná hrozba pro církev, a tudíž pro službu Petra, pochází z univerzální diktatury zjevně humanistických ideologií, což je v rozporu, a má za následek vyloučení ze základního konsensu společnosti“.
Ratzinger vyjmenoval dogmata těchto ideologií a zdůraznil, že „dnes jsou ti, kdo se proti nim postaví, sociálně exkomunikováni… Moderní společnost“, dodal, „má v úmyslu formulovat protikřesťanské vyznání: kdokoli je zpochybňuje, je potrestán sociální exkomunikací. Bát se této duchovní síly Antikrista je až příliš přirozené“.
Ale František (kromě Boha) má vedle sebe Benedikta XVI. A všechny věřící (zbývající) katolíky světa, kterých je mnoho. Církev by tak mohla skutečně pomoci svobodě národů.
(Antonio Socci, Straniero – 16. června 2021)
Nota bene překladatele: Závěrečná Socciho naděje je ovšem více než bláhová. chtěl by navázat na „marné naděje“ z roku 2016 (viz