Obligátní červnové pride v Kremoně

Starosta a biskup se distancují od rouhavých obrazů kremonské prid, ale všichni jsou zajedno s LGBT omertou a nikdo si nepřipouští, že gay pride je ontologicky koncipován právě jako křesťanofobní a jako takovému je třeba se proti němu postavit: zatímco falešné rozhořčení povede k přijetí „klerikálně korektních průvodů“, bez panenek a rouhavých maškar, v nichž však zvítězí zarputilá protikřesťanská ideologie. Zatímco se podle biskupa modlí za dialog a proti diskriminaci, před katedrálou se choulí 100 věřících a pouze tři kněží. (VIDEO)


Nemá smysl se distancovat od rouhání na gay pride. Právě hrdost homosexuálů je ze své podstaty a ontologicky protikřesťanská. Odsuzování „nahých madon“ a duhových Ježíšů, jako by stigmatizace excesu umožňovala akceptovat všechno ostatní, je příliš pohodlnou kličkou a dokonalou pomůckou k organizování budoucích „klerikálně korektních“ gay pride: sice bez rouhavých maškarád, ale v podstatě akceptovaných v jejich destruktivním protikřesťanském a protilidském rozsahu, a zaměření protože jsou proti kreacionismu.

Homosexuální lobby na nic jiného nečeká. Byla by to poslední chyba církve, která se nedokázala postavit homosexuálnímu býkovi čelem a chytit ho za rohy a říci, co je: ďábelský projev, v němž fasádní hrdost homosexuálů odhaluje nárok na nenávist vůči Bohu. Pýcha je nyní otázkou náboženské svobody, nikoliv ospravedlnění.

V Kremoně, kde se během sobotní Kremona pride promenádovaly rouhačské obrazy, se v podstatě stalo to, k čemu je každý gay pride určen: zranit do srdce církev, proti níž se homosexuální klany staví s nenávistí dobyvatele s cílem donutit církev, aby změnila pravdu o homosexuálních vztazích, i když se o to snaží stále vlivnější hnutí uvnitř církve tím, že ovlivňuje hierarchy a řídí jejich politiku.

V opačném případě, kdyby se jednalo o nehodu na cestě, nechtěné klopýtnutí, bychom měli zpěváky láska je láska jako první distancovat tváří v tvář urážce víry: by se Vladimiro Guadagno alias Luxuria postavil jako první na obranu náboženského cítění, které jeho spolubojovníci tak strašlivě očerňovali; Viděli bychom Alessandra Zana (poslance a organizátora zase podobných hrdostí), jak hřímá proti nenávisti a diskriminaci a ve svém hanebném návrhu zákona vyzývá k rozšíření represe i na tyto bojovníky za svobodu; slyšeli bychom osvícené a teologicky inkluzivní fanatky, jako je James Martin nebo Aristide Fumagalli, jak požadují uctivé zacházení s církví, zatímco oni prosazují „správnou agendu homoerotiky a Lgbt+ křesťanů“. Náboženské cítění by hájili skautští vedoucí Agesci, jejichž homosexualistické zaměření je stále zřetelnější. Četli jsme o liberálních poslancích a novinářích à la Gramellini nebo Selvaggia Lucarelli, kteří byli vždy připraveni strhnout ze sebe šaty za nadávky a hřímání.

Místo toho nic z toho není, všichni jsou patřičně omertuózní tváří v tvář těmto vystoupením, která stále více vymezují homosexuální jako protikřesťanskou ideologii, která fascinuje i tolik zpěváků otevřené církve a dialogu.

Kremonský biskup vskutku hovořil o dialogu a bolesti, ale v nedostatečném komuniké, které v podstatě přijímá premisy pride: „Vyjadřuji lítost nad přítomností urážlivých a zjevně rouhavých obrazů, které nemohou mít žádnou výchovnou ani komunikační hodnotu hodnot a práv,“ uvedl Antonio Napolioni v komuniké. Proč na druhé straně ostatní obrazy viděné v průvodech, nahá a zprofanovaná těla, politické nároky na pronájem dělohy, které doprovázejí pochody hrdosti, aniž by zmiňovaly církev, ale horlivě propagují své hodnoty? Hájí práva? Stačí tedy být přijatelný, nepřehánět a být trochu slušnější?

A musí to něco znamenat, když se starosta Kremony, který nadšeně poskytl záštitu průvodu tím, že se ho sám zúčastnil a označil se za nadšeného, omezí na odsouzení rouhání jako pouhého incidentu. „Za pozornost stojí spíše gesto významné, ale na růženci pokání, který se v neděli večer před katedrálou v Kremoně odříkával, byli se 100 laiků přítomni pouze tři kněží a modlitbu nevedl ani jeden z nich. Je to znamení, že laici si dobře uvědomují potřebu veřejně odčinit tento čin, a to mnohem více než duchovní, kteří by naopak měli vést svěřený lid. I to musí něco znamenat. Diecéze jsou však bohužel nyní v zajetí stabilních řádů, které přicházejí z příliš vysokých míst, než aby se jim mohly vyhnout. S prosazováním homosexuální agendy v církvi se biskup přizpůsobuje, jak nejlépe umí. Když Napolioni mluví o právech, dialogu a diskriminaci, je to v podstatě součást scénáře, škoda, že si neuvědomuje, že tou diskriminovánou je právě jeho církev.

A musí to něco znamenat, když se starosta Kremony, který nadšeně poskytl záštitu pride tím, že se jí sám zúčastnil a označil se za nadšeného, omezí na odsouzení rouhání jako pouhého incidentu. „Špatné, vulgární a hloupé gesto deseti necivilizovaných lidí je zajímavější než barvy a nadšení tisíců lidí,“ řekl Gianluca Galimberti, první občan s minulostí aktivisty Katolické akce. Ale ani jemu není pride lhostejná, a to natolik, že pouhých 24 hodin před akcí, kterou hrdě sponzoroval z peněz daňových poplatníků, řekl: „Těm, kteří se mě ptají, zda byla tato pride v Kremoně opravdu potřebná, odpovídám: Ano. Bylo to skutečně potřebné. Diecéze jsou však bohužel nyní v zajetí stabilních řádů, které přicházejí z příliš vysokých míst, než aby se jim mohly vyhnout. S prosazováním homosexuální agendy v církvi se biskup přizpůsobuje, jak nejlépe umí. Když Napolioni mluví o právech, dialogu a diskriminaci, je to v podstatě součást scénáře, škoda, že si neuvědomuje, že tou diskriminovanou je právě jeho církev.

Starosta a biskup si však nemohou připustit, že rouhání je pouze příznakem: zlem je samotná gay pride. Událost, která se mezitím zmocnila měsíce června, jenž je tradičně – nebo shodou okolností – zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a kterýá se ve všech svých projevech neopomene vysmívat křesťanské víře, zatímco její stoupenci křičí o diskriminaci nebo předstírají, že zavírají ústa libertinskými zákony těm, kterým se vysmívají.

Nuva Bussola Quotidiana