Papežská rada pro rodinu pod vedením kuriálního arcibiskupa Vincenzo Paglii organizovala v březnu třídenní mezinárodní seminář na téma: Rodina a církev. Nerozlučné spojení. (Takový titul má brožura, která nyní vyšla.) Za zavřenými dveřmi se jednalo o otázce znovusezdaných rozvedených. Mnoho teologů hájilo svátost manželství. Seminář měl vytvořit diskrétní cestu, zjemnělou variantu Kasperova návrhu.

Jednání se neúčastnili biskupové, ale pouze „experti“.

Levicový list La Repubblica, jediný, který papež denně čte, si vybral ty referáty, které mají nejblíže ke Kasperovu „novému milosrdenství“. Titulky zní: „Hojit rány“, „mírnit utrpení“ těch, kteří ztroskotali. To podle listu zcela odpovídá tomu, co František na závěr loňské synody požadoval: hledat konkrétní řešení mnoha těžkostí a nesčetných nároků, kterým musí rodiny čelit.

Návrhy Pagliova semináře „k ničemu nezavazují“, ale demonstrují vůli některých teologů, aby v pastorační rovině nic nezůstalo tak, jak je, jen aby byl umožněn nový začátek pro znovusezdané rozvedené.

Via discretionis – symbióza tezí Xaviera Lacroix a Paul De Clerca

Návrh předkládá zavedení Via discretionis. Jedná se o symbiózu podnětů z textů dvou teologů. Lacroix (Francie) požaduje povolení přijímání, nikoliv však uznání druhého sňatku. De Clerck (Belgie) se zastává obojího podle vzoru východní církve.

Via discretionis navrhuje, aby v každé diecézi byl jmenován kněz, který se bude starat výlučně o znovusezdané rozvedené. Nakolik to bude potřebné, má zkoumat spolu s týmem expertů úmysly a důvody, které vedou dvojici, aby požadovala povolení přijímání. Kněz má zkoumat nejdříve platnost sňatku podle církevního práva, protože, jak tvrdí téze, důvodem mnoha rozchodů je, že manželství je fakticky neplatné. Pokud cesta „nulity“ není možná, vede kněz dotyčný pár k tomu, aby nastoupil cestu pokání. Ta není krátká a skládá se z několika etap: „porozumět motivům, které vedly k ztroskotání manželství, uvědomit si, že přestoupili Boží přikázání, dosáhnout smíření za vlastní minulost.“ To je citát ze zápisu o třídenním jednání.

Tato cesta by mohla požadovat charakter veřejného pokání, jak uvádí jeden návrh, aby se projevilo všeobecné přesvědčení křesťanů, že smíření pro člověka, jehož manželství ztroskotalo, není projev lehkovážnosti církve ve výkladu přikázání a evangelia, nýbrž že je to vůle nově vyložit konkrétní aktuální poslušnost vůči předpisům. Konkrétní připuštění k Eucharistii by mohlo být úplné nebo částečné a mohlo by být omezeno na jedno přijímání v roce, a to o Velikonocích.

Všichni se shodli na tom, že svátost manželství zůstává „jednorázová“. Novému spojení by však mohla být přiznána „vysoká lidská a duchovní hodnota“. To je přesně to, co napsal Kasper: Tam, kde je přítomná víra, láska a pokání za provinění z prvního ztroskotaného svazku, stává se druhé manželství částí duchovní dimenze církevního života.

Jak uzavírá La Repubblica, poslední slovo bude mít synoda a pak papež. Uvnitř vatikánských zdí existují také jiná nová řešení ve smyslu „církve přijetí a milosrdenství“.

Katholisches.info