Druhý týden protestů v Íránu. Počet obětí stoupá na 41 podle úřadů nebo na 76 podle zdrojů blízkých disidentům. Zatčených jsou tisíce: ačkoli úřady nezveřejňují přesná čísla, jen v teheránských věznicích se hovoří o 3 000 internovaných. Policie a polovojenské jednotky používají tvrdou pěst. Vzpoura se však stále šíří a nyní se týká všech provincií a přibližně 80 měst.

Protest začal poté, co policie zabila Mahsu Aminiovou, etnickou Kurdku z Íránu, kterou mravnostní policie ubila k smrti, protože se provinila tím, že nenosila správně islámský závoj. Oficiální tezi, kterou šířily úřady (smrt zástavou srdce při výslechu), nikdo nevěřil. Očití svědci vypověděli, že policisté začali s bitím již v okamžiku zatčení na mobilní telefon. První demonstrace byly pokojné. Ženy si symbolicky sundaly závoje a spálily je. Další ženy všech věkových kategorií se natáčely při stříhání vlasů a videa pak šířily na sociálních sítích. Vzhledem k tomu, že prezident Raisi byl na cestě do New Yorku, policie zpočátku nepoužila příliš explicitně brutální metody. Každá žena, která byla identifikována jako příznivkyně protestu, ať už z fotografií nebo prostřednictvím sociálních sítí, byla zatčena.

Represe byly postupně stále tvrdší. V posledních dnech policie dokonce střílela do davu ostrými náboji z výšky očí, a to i z automatických zbraní. Aby zabránil šíření zpráv, snaží se teheránský režim cenzurovat web a sociální sítě. To, co víme, zejména v posledním týdnu, je pouze díky svědectvím a videím, která unikla přes cenzuru. Podnikatel Elon Musk zpřístupňuje satelitní konstelaci Starlink, aby Íránci mohli i nadále komunikovat.

Nejvíce zarážející je explicitní násilí, s nímž úřady nařizují represe. „Nesmíte mít s protestujícími slitování, střílejte je!“ říká íránský úředník na videu, které si prohlédla BBC. Podle svědectví, které získala britská státní televize, jedna ze zatčených žen uvedla: „Slyšela jsem, jak jejich velitelé říkají podřízeným, aby byli nemilosrdní. Ženy v uniformách jsou stejně násilné. Jeden z nich mi dal facku a obvinil mě, že jsem izraelský špion. Podle oficiální verze režimu jsou ve skutečnosti všechny protesty organizovány USA a Izraelem. Žena, s níž BBC poskytla rozhovor, byla právě propuštěna, ale zažila peklo: 60 žen v malé cele bez koupelny. „Řekli nám, že nemůžeme chodit na záchod, a pokud máme hlad, můžeme jíst stolici.“ Vězni byli v těchto podmínkách drženi celý den: „Křičeli na nás, že pokud nebudeme zticha, znásilní nás.“

Povstání nemá vůdce ani jasnou politickou linii. Velmi to připomíná protest žen proti zahalování v letech 2017-18, který však nebyl tak krvavý. Je to něco zcela jiného než vzpoura proti vysokým cenám pohonných hmot, která vypukla v roce 2019 a skončila krvavou lázní. V tomto roce úřady přiznaly smrt stovek lidí; podle zdrojů blízkých disentu jich bylo zabito nejméně 3000. V tomto případě se jednalo o lidové povstání, které vypuklo z ekonomických důvodů a nemělo politické ambice. Současné protesty by se neměly zaměňovat ani se „zelenou revolucí“ z roku 2009, která byla politickým fenoménem a celá se odehrávala uvnitř režimu. V tomto případě studenti a část vzdělanější a urbanizované občanské společnosti protestovali proti volebním podvodům při hlasování, které znovu potvrdilo prezidenta Ahmadínežáda proti reformističtějšímu Músávímu.

V tomto protestu, který vypukl po brutálním zákroku mravnostní policie, naopak první demonstrace žen směřovaly proti obsedantně restriktivním pravidlům koránského práva. Muži pak vyšli do ulic, aby je chránili před represemi a vzbouřili se proti islámskému systému. K protestu se připojili i někteří íránští prominenti, fotbalisté (Ali Karimi), herečky (Katayoun Riahi) a dokonce i dcera bývalého prezidenta Rafsanjaniho Faezeh Hashemi, která byla před dvěma dny zatčena. Na rozdíl od Zelené revoluce však v protestu není žádný vůdčí politik. je to vzpoura proti řádu islámské republiky.

Protestující křičí „smrt diktátorovi!“ a diktátorem myslím ajatolláha Alího Chameneího. Vykřikují hesla proti jeho možnému nástupci, jeho synovi Mojtabovi Chameneímu. Na mušce je také prezident Raísí, který je zodpovědný za masové popravy politických disidentů v roce 1988 a je známý jako „soudce smrti“. Stručně řečeno, je to vzpoura proti řádu islámské republiky. I proto jsou represe den ode dne bezohlednější: režim je přesvědčen, že bojuje o svou existenci proti vnitřnímu nepříteli.