Pohřeb Benedikta XVI. 5. 1. 2023
„A když si pomyslím, že když byl papežem, nezdálo se, že by ho lidé tak milovali,“ řekl nám taxikář po příjezdu do Říma, který překvapeně komentoval značný pohyb poutníků kolem Svatopetrského náměstí. Sílu médií, která po léta vykreslovala Benedikta XVI. jako chladného obhájce doktríny vzdálené lidu, až o tom přesvědčila i jeho spolubratry ve Vatikánu, které příliv věřících, daleko překračující očekávání, zcela zaskočil. Avšak účast desítek a desítek tisíc lidí, kteří přijeli do Říma, aby se poklonili ostatkům emeritního papeže před pohřbem slaveným ráno 5. ledna, toto líčení nejzřetelněji popírá.
Samozřejmě nemluvíme o oněch neuvěřitelných davech, které doslova ochromily Řím při úmrtí Jana Pavla II. 2. dubna 2005 až do dne jeho pohřbu 8. dubna následujícího roku. Okolnosti jsou však také velmi odlišné: Jan Pavel II. byl tehdy vládnoucím papežem, který ovládal světovou scénu téměř 27 let, a i následné zvolení kardinála Josepha Ratzingera, jeho nejbližšího spolupracovníka a přítele, papežem v těch dnech jako by dozrálo na vlně nadšení. Jedná se tu o emeritního papeže, který nejenže odešel na deset let do klášterního života, ale po němž nastoupil pontifikát, který se do značné míry vyznačoval snahou vymazat jeho odkaz.
Člověk by si mohl myslet, že Benedikt XVI. už je pro lidi zapomenutý. Naopak, dav, který v těchto dnech dorazil do Říma (asi 200 000 lidí snášelo břímě dlouhé fronty během třídenní výstavy k uctění Benediktova těla), účasttvořili lidé, v nichž Benediktovo poučení a svědectví již zapustilo kořeny: už ne semínko, ale alespoň sazenička, která bujně roste.
Ne náhodou nás zaujala přítomnost tolika mladých kněží, kteří zjevně dozráli ke svému povolání a kněžství během Benediktova pontifikátu, skutečné „Ratzingerovy generace“. A skutečně, právě z prostoru vyhrazeného pro kněze se na konci mše zvedl jeden z chórů „Santo subito“. Mezi poutníky, které jsme v posledních dnech viděli, bylo také mnoho mladých lidí. Složený, modlící se dav, který chtěl poděkovat tomu pokornému pastýři, který nám ukázal, co znamená prvenství modlitby v životě každého křesťana a církve. Lidé, kteří se naučili, že čelit životu ve společnosti Boha činí každou okolnost živou a činí člověka šťastným i v utrpení a únavě, jak sám dosvědčil ve svém duchovním testamentu.
Mnoho biskupů a kardinálů zde také chtělo být, přestože to nebylo „povinné“, protože nešlo o vládnoucího papeže. A pokud nelze vyloučit určité procento „politicky motivovaných“ účastníků, naprostá většina z nich tam byla z vděčnosti a přátelství. Začněme čínským „starým lvem“, emeritním hongkongským biskupem, kardinálem Josephem Zenem. Za několik dní mu bude 91 let, je na soudu v Hongkongu, ale požádal a získal pětidenní povolení, aby mohl přijet na pohřeb Benedikta XVI.; přijel brzy ráno 5. dne a hned se vydal na Svatopetrské náměstí na pohřeb. Před odjezdem z Hongkongu napsal dojemnou vzpomínku na emeritního papeže, v níž připomněl, kolik toho udělal pro církev v Číně a že dopis Číňanům z roku 2007 zůstává základem „veškerého úsilí o zlepšení situace církve v Číně“.
Navíc mluvíme o přítomnosti, která rozhodně nebyla podporována vzhledem k evidentní snaze o nenápadnost obřadu, k níž patřilo i jisté organizační sblížení, nemluvě o rozhodnutí nevyhlásit ve Vatikánu ani den smutku. V této souvislosti nelze zamlčet výslovnou nespokojenost a zklamání – které jsme sami zachytili – z liturgie, která byla při takové příležitosti příliš slavnostní a vyvrcholila homilií papeže Františka, která zanechala zmatek: pro svou stručnost, formálnost a absenci jakékoli osobní účasti Benedikta, jehož jméno zaznělo jen jednou na samém konci úvahy.
Pokud nás však smrt Benedikta XVI. a jeho pohřeb něčemu učí, pak tomu, že v tomto zbožném a modlitebním lidu je naděje církve: lid nepodléhající ideologiím a diatributu církevní politiky, který žije šťastně a s jistotou jasně naznačené cesty, a to i v době velkých turbulencí a zmatků; lid, který již řekl ano a je odhodlán žít onu hlubokou výzvu, která zazněla v Benediktově duchovním testamentu: „Zůstaňte pevní ve víře! Nenechte se zmást (…) Ježíš Kristus je skutečně cesta, pravda a život – a církev, i se všemi svými nedostatky, je skutečně jeho Tělo“.