8. 2. 2021

Na rozdíl od podrážděných reakcí některých teoložek při komentování Spiritus Domini, 400 žen ve Francii podepsalo manifest, který má opačnou logiku. Pod inspirací svaté Kateřiny Sienské a svaté Jany z Arku nepožadují kněžství ani špičkové role v církevní hierarchii, protože »naše mariánské privilegium nás volá, abychom svou energii a talenty věnovaly službě efektivní komplementárnosti muže a ženy.

Pokud si někdo myslel, že Svatý stolec s Motu Proprio Spiritus Domini významně přispěje k posílení žen v církvi, musí uznat, že se hrubě mýlil.

Feministická strana nikdy neměla ráda drobky a vyžaduje bochníky. Tak například Lucetta Scaraffia vyjádřila své zklamání (viz zde), podle jejího názoru by tímto činem papež ukončil diakonát žen: „Tímto způsobem je otázka diakonátu uzavřena: jediný skutečný požadavek, který vznesly ženy, protože diakonát byl umístěn do jiného sektoru spolu se svátostí svěcení». Pokud by Scaraffia znala logiku, která spojuje nižší svěcení s diakonátem (viz zde), pravděpodobně by změnila názor; je však lidsky pochopitelné, že pouhé uznání toho, co se již (bohužel) ve skutečnosti děje, vyvolalo hlubokou nespokojenost: „…lektorka a akolytka jsou dvě služby, jež ženy vykonávají od II. vatikánského koncilu, a existují i v papežových mších. Skutečnost, že dojde k oficiálnímu uznání této role, není tak nezbytná věc. […] Papež v nás vzbudil mnoho nadějí, ale především pro mě a pro ženy nedělá nic podstatného. Žádná žena si toto Motu Proprio neužije, je to skutečné zklamání».

Reakce teoložky Paoly Cavallari je ještě štiplavější: „Zdá se mi to jako leopardí tah: změnit něco tak, aby se nic nezměnilo. Proč se spokojit s takovými přívažky? Doufám, že ženy již nebudou potlačovány duchovní, misogynistickou a hierarchickou logikou, omezenou na pouhé vykonavatelky, ale na vyjadřování činů a slov rozšířených Duchem“!

Stručně řečeno, feministickému křídlu se to nelíbí. V rámci takové logiky, není se co divit. Kdyby byla svěcení v Církvi uznáním práce, kterou ženy vykonávají ve vazbě na předávání víry, pak nelze žádat méně než episkopát. Stejně tak, pokud by se jednalo o odstranění diskriminace mezi muži a ženami v přístupu k úřadům a funkcím, dotyčné Motu Proprio by očividně skončilo jako známá reakce francouzského panovníka tváří v tvář povstáním lidí: pár briožek na uklidnění hladu po chlebu.

Spiritus Domini také vzbudil reakci té ženské části, která nemá v úmyslu jít do diakonátu. Žádný polemický záměr, ale pouze touha poslat zprávu o skutečném znovuobjevení ženského povolání, daleko od jakéhokoli nároku, prostřednictvím manifestu, který k dnešnímu dni podepsalo více než čtyři sta signatářek z francouzské oblasti.

„Otázka přítomnosti žen ve svatyni a mezi některými zábranami sňatků kněží nebo ženského kněžství jsou podle našeho názoru příznaky závažné liturgické krize zakořeněné v ještě hlubší antropologické krizi komplementarity muže a ženy“. Nikdy v historii církve neměla žena přístup do církevní hierarchie nebo ke službě oltáře. Napadnout tuto trvalou tradici jako pouhé dědictví mužského šovinistického a patriarchálního pojetí minulých věků v zásadě znamená deklarovat totální selhání poslání Církve po celých dva tisíce let, protože Církev by nikdy nebyla schopna převést do praxe, aby v ní nebylo nic židovského ani řeckého; už není otrok ani svobodný; už není muž ani žena, protože všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (1 Kor. 11, 11-12). Síly podsvětí by zkrátka převládaly bezprostředně nad univerzální církví, bez výjimky, po dvě tisíciletí. Rozhodně trochu moc.

Naopak, nejhlubší důvod tradice, která spojuje Východ a Západ, je „vyloučení žen od oltáře“, „velmi starodávná a dalo by se říci, původní tradice, která spočívá v hluboké pravdě, že církev »jejíž hierarchie je muž, představuje se jako nevěsta a matka«. Žena je povolána, aby také liturgicky odrážela tuto pravdu, která má kořeny v mateřství a manželství Panny Marie, na kterém závisí spása všech. Žena, zakořeněná v mariánském fiat, „má v křesťanství svobodu projevu a jednání, která je jí vlastní“, jak svědčí velké ženy minulosti i současnosti, jako je svatá Kateřina Sienská nebo svatá Jana z Arku.

Nuže této svobody ve víře a lásce by si hierarchie měla vážit jako mimořádného Božího daru pro dobro církve. Místo tohoto trvalé naléhání posledních desetiletí nejprve na sekularizaci nižších svěcení v Motu Proprio Ministeria quaedam (1972) a poté, s jejich (zjevnou) dostupností i pro ženy, není nic jiného než forma, která bez obalu odkrývá administrativní mentalitu, která není nic jiného než umírající. Věřit, že přístup ke službám lektora a akolyty je uznáním a posílením ženské přítomnosti v církvi ve skutečnosti znamená myslet si, že služba u oltáře je jakousi zásluhou nebo akademickým titulem a žena, která není alespoň trochu účastna, neplatí v církvi za nic. Určitě to nechává člověka uvědomit si, že tento poslední kousek klerikalismu nastává právě během pontifikátu, který je, alespoň slovy, jeho neustálou pohromou.

Manifest má právě v úmyslu se od této logiky odtrhnout: »Katolické ženy, vědomy si svých mariánských privilegií, chtějí dát svou energii a talent do služeb účinné komplementarity muže a ženy. Věříme, že naše konkrétní povolání není odlišné od povolání muže a není třeba je povyšovat službou u oltáře«.

Bude tomu někdo ve Vatikánu naslouchat?

Luisella Scrolatti La Nova Bussola Quotidiana