Propaganda před nadcházejícím synodem o rodině a manželství (5. – 19. října) nabývá na rozsahu, nikoliv však na kvalitě argumentace.
Frankfurter Algemeine Zeitung uveřejnil hned tři velmi kritické 
a útočné komentáře Daniela Deckerse, které vyprovokoval biskup Johan Bonny z Antverp svým osobitým materiálem. Autor pokládá biskupovo vystoupení za přímo epochální událost: „Něco takového se v dějinách církve dosud nestalo: úřadují biskup se bez hany a bázně staví proti učitelskému úřadu církve a papežským směrnicím ve věci rodiny a manželství.“ To zní panu Deckersovi opravdu velice slibně.
Když si přečteme pozorněji 30stránkový biskupův dokument, najdeme tam dvě jednoduché, nikoliv však nové téze: jednou z nich je „dědičný hřích“ ve vývoji pokoncilní nauky o manželství, rodině a sexuální morálce v „ojedinělém“ rozhodnutí papeže Pavla VI. v otázce použití antikoncepčních prostředků, při čemž Humanae vitae údajně nabourala na koncilu tak bezvadně fungující princip kolegiality; druhou tézí biskupa z Amsterodamu je velké podceňování pokoncilní nauky Pavla VI. a jeho nástupců až po Benedikta XVI., pokud jde o „během staletí rostoucí pohled na důstojnost svědomí“ ( touto důstojností se rozumí jeho naprostá nezávislost).
Přirozeně i holandský biskup se staví za připuštění rozvedených a civilně sezdaných k přijímání, a tím fakticky za odbourání katolické sexuální morálky. „Kultura egoistického sebesoucitu“ se tiše, ale bohatě rozšířila v celé západní společnosti a častým až k slzám dojímajícím líčením chce vyvolávat pitvorný obraz nemilosrdné církve. K tomuto líčení přispěl také jmenovaný biskup dlouhou pasáží:
Jako všichni biskupové přicházím do mnoha farností, abych zde uděloval svátost biřmování. Většina biřmovanců v mé diecézi jsou dvanáctileté děti. Mnoho z nich pochází z druhého manželství nebo z nově sestavené rodiny. Sedí přede mnou pokaždé velké společenství dětí, rodičů a prarodičů a dalších členů rodiny. Já přirozeně vím, že většina z nich se jen zcela ojediněle účastní slavení Eucharistie. Přesto nechtějí z této svátosti rezignovat. Dítě, které bude biřmováno, sceluje celou rodinu. Ostatně tato svátost má velký význam pro náboženské spojení po sobě následujících generací v rodině. Kromě toho představuje tato slavnost v některých rodinách ojedinělý ‚stav míru‘, ve kterém na krátkou dobu ustupují do pozadí frustrace a konflikty. Při rozdělování přijímání přichází většina rodinných příslušníků spontánně dopředu, aby přijali přijímání. Neumím si představit, co by to znamenalo pro děti a jejich další spojení s církevním společenstvím, kdybych v tomto okamžiku odmítl podat přijímání rodičům, prarodičům nebo dalším členům rodiny, kteří nežijí v „řádné“ rodinné situaci. Bylo by to něco zničujícího pro liturgickou slavnost, pro vztahy této rodiny k církevnímu společenství a zvláště pro další rozvoj víry postižených dětí. Za těchto okolností přicházejí nesporně v úvahu jiné teologické a pastorační motivy než jen ty ze svátostného manželství. Tyto situace vyvolávají nutnost dalšího zamyšlení nad naukou a praxí církve.
To je jistě pozoruhodná logika: biřmujeme mladé lidi, kteří zpravidla nevedou vůbec žádný náboženský život; k této slavnosti přicházejí lidé různých generací, kteří s vírou a morálkou církve mají málo společného; protože tato divoká tlupa se mezi sebou stále šarpá, rozdáme všem velkodušně Tělo Páně, protože toho se oni nechtějí zříct, a ubozí mladí lidé by jistě utrpěli velkou škodu na duši, kdyby zlý pan biskup jim uložil, aby si příště přede dveřmi své duše udělali trochu pořádek. To je jistě samo o sobě pozoruhodné, protože mládež se měla vlastně při přípravě na biřmování dovědět také něco o vztahu mezi pokáním a svatým přijímáním.
Ale teď zcela vážně: popisovaná církevní služba a ceremonie, o jejímž smyslu a odpovědnosti je nutno vážně pochybovat, se má podle pana biskupa stát normativním modelem církevní morálky a nauky o Eucharistii. Odůvodněním této zvrácené logiky je zvrácený pojem milosrdenství, který se zcela vymyká ze svého vlastního křesťanského kontextu. Ježíšovo milosrdenství není uspokojování lidských nároků, které neberou v úvahu Boha ani platný řád, nýbrž je to láskyplné a oHoladský katechismussvobozující přijetí toho, kdo je ochoten vyznat se Pánu ze svých vin a přijmout jeho pokyn: „Jdi a více už nehřeš“.
Michael Schäfer
kath_net 5. 9. 2014
Poznámka: V diecézi Amsterodam klesl počet diecézních kněží mezi léty 1955 -2010 o 99,č%. Počet věřících s 1 návštěvou kostela za měsíc v letech 1982 – 2013 o 82%
Viz také: Holandský katechismus a Katastrofální stav církve v Holandsku
Bonnie and Clyde viz