(Amsterdam) Biskup Rob Mutsaerts, pomocný biskup v nizozemském Herzogenbuschu, na svém blogu odsuzuje synodální proces, který papež František vnutil univerzální církvi po vzoru německé synodální cesty. Podle Msgre Mutaertse Duch svatý, který je často zmiňován, s tím nemá nic společného. Spíše se zdá, že on je tím velkým vyloučeným.

Ve čtvrtek 27. října představil sekretariát biskupské synody v Římě pracovní dokument „Pro synodální církev: communio, participatio, missio“ pro tzv. kontinentální fázi synodálního procesu biskupské synody o synodalitě. Prohlášení zaznělo na tiskové konferenci, kterou v Tiskovém středisku Svatého stolce vedl kardinál Grech, generální sekretář biskupské synody. Na základě všech závěrečných dokumentů ze setkání na různých kontinentech připraví sekretariát biskupské synody Instrumentum laboris, pracovní dokument pro vlastní biskupskou synodu v letech 2023 a 2024.

Biskup Mutsaerts k tomu píše:

„Mantra tohoto procesu zní: Naslouchejte. Komu? Všem.“

Dále se pomocný biskup z Herzogenbuschu odvolává na pochybné citace v předloženém pracovním dokumentu:

„Tyto citáty byly vybrány proto, že zvláště silně, krásně nebo přesně vyjadřují pocity, které jsou v mnoha zprávách vyjádřeny obecněji. Synodální zkušenost lze chápat jako formu uznání pro ty, kteří se v církvi cítí nedostatečně uznáni.“

 V závěru uvádí:

„Obrysy synodálního procesu jsou stále jasnější. Je mluvčím nenáboženských názorů. Dokument naznačuje, kam by měla synodální cesta nakonec vést: „Znamená to církev, která se nasloucháním učí obnovovat své evangelizační poslání ve světle znamení doby, aby i nadále nabízela lidstvu způsob bytí a života, v němž se všichni mohou cítit zahrnuti jako protagonisté“.

Kdo jsou ti, kteří se cítí vyloučeni? Odstavec 39:

„Mezi těmi, kdo volají po smysluplnějším dialogu a vstřícnějším prostoru, najdeme také ty, kteří z různých důvodů pociťují napětí mezi svou příslušností k církvi a vlastními milostnými vztahy, jako jsou rozvedení manželé, svobodní rodiče, lidé v polygamních manželstvích, LGBTQ atd.

Zkrátka ti, kteří nesouhlasí s učením katolické církve. Zdá se, že diskusní dokument navrhuje, abychom vytvořili seznam stížností a poté o nich diskutovali. Poslání církve je jiné. Nejde o to, aby se zkoumaly všechny názory a pak se dospělo k dohodě. Ježíš nám dal něco jiného: hlásat pravdu, protože právě ona vás „osvobodí“. Zvláště zajímavá je poznámka, že církev nevěnuje mnohoženství žádnou pozornost. Dokument navíc nevěnuje žádnou pozornost tradicionalistům. I oni se cítí vyloučeni. Papež František je za ně dokonce doslova považuje (Traditionis Custodes). Je zřejmé, že pro tuto skupinu neexistuje žádná empatie.“

Biskup Mutaerts se pak vyjadřuje jasněji:

„Zatím se zdá, že synodální proces je spíše sociologickým experimentem a že má jen málo společného s Duchem svatým, který údajně zaznívá přes všechen ten hluk. To by se dalo nazvat téměř rouháním. Je stále zřejmější, že synodální proces je využíván ke změně řady církevních postojů, přičemž Duch svatý je pak do hry zapojován i jako obhájce, ačkoli Duch svatý v průběhu staletí skutečně dýchal něčím opačným. Hlavní věc, která z naslouchání vyplývá, je víra, která se vypařila, která se již nepraktikuje a která nepřijímá postoje církve. Lidé si stěžují, že církev nepřijímá jejich názory. To mimochodem není tak docela pravda. Vlámští a němečtí biskupové jdou ještě dál, což je vlastně mnohem tragičtější. Hřích už nechtějí nazývat hříchem. O obrácení a pokání se tedy už nemluví.“

K požadavkům na přijetí žen ke kněžství, které jsou v pracovním dokumentu reprodukovány takto: „aktivní roli žen v řídících strukturách církevních institucí, možnost řádně vyškolených žen kázat ve farnostech a ženský diakonát a kněžství“, píše Msgre Mutaerts:

„Nesmyslná snaha, protože poslední tři pontifikáty výslovně prohlásily, že je to nemožné. V politice je vše otevřené diskusi a debatě. V církvi tomu tak není. Existuje učení církve, které není závislé na čase a místě. Zdá se však, že pracovní dokument skutečně zpochybňuje vše. V 60. odstavci tak čteme: „Výzva k obrácení kultury církve pro spásu světa je konkrétně spojena s možností vytvořit novou kulturu s novými postupy a strukturami. A dále se v něm píše: „Biskupové jsou žádáni, aby hledali vhodné prostředky ke splnění svého úkolu potvrdit a přijmout závěrečný dokument a aby byl výsledkem autentické synodální cesty, která respektuje proběhlý proces a je věrná různým hlasům Božího lidu na jednotlivých kontinentech. Úřad biskupa se zjevně omezuje na to, aby prostě realizoval to, co je nakonec největším společným jmenovatelem jako výsledek hlasování názorů. Případná závěrečná fáze synodního procesu může probíhat pouze jako polský sněm. Všichni, kdo se nedomohou svého, budou samozřejmě tvrdit, že jsou vyloučeni. Předem je to recept na katastrofu. Pokud bude po jejich, což není možné, katastrofa je dokonána. Pak církev popřela sama sebe a prohrála svou identitu.“

Při prezentaci pracovního dokumentu kardinál Grech jasně řekl, že úkolem církve je působit jako zesilovač všech zvuků, které přicházejí zevnitř církve, i když jsou v rozporu s tím, co církev vždy hlásala. Biskup se vyjádřil:

„Dříve to bylo jinak. V době protireformace církev neponechávala nic náhodě, pokud jde o jasnost svých názorů. Přesvědčujete lidi tím, že argumentačně a s plným přesvědčením obhajujete katolickou víru. Nikoho nepřesvědčíte, když budete jen poslouchat a necháte to být. Nepříjemné je, že biskupové byli pověřeni, aby naslouchali a pak dokumentovali, co bylo řečeno. Tyto zprávy se pak shromažďovaly na církevní a provinční úrovni a bylypředávaly se do Říma: Zprávy obsahují nevyhnutelně hereze s podpisem biskupské konference. Nemohli jsme jinak, ale vůbec mě to netěší. Mimochodem, tento tón nasadil i nejeden kardinál v Římě a znovu se ptal, co to vlastně synodalita je. Nebyla na to jasná odpověď.“

Během Františkova pontifikátu si člověk musel „zvyknout“ na nedostatek odpovědí. Z tohoto odmítnutí vysvětlení vyvozuje pomocný biskup z Herzogenbuschu:

„Ježíš zvolil jiný přístup. Naslouchal dvěma zklamaným učedníkům na cestě do Emauz. V určitém okamžiku si však vzal slovo a dal jim jasně najevo, že sešli z cesty. To je přimělo k pokání a návratu do Jeruzaléma. Pokud se neotočíme, skončíme v Emauzích a budeme ještě dál od domova, než už jsme.

Jedno je mi jasné. Bůh se na tomto destruktivním synodálním procesu nepodílí. Duch svatý s tím nemá vůbec nic společného. Mezi protagonisty tohoto procesu patří podle mého názoru příliš mnoho zastánců manželství osob stejného pohlaví, lidí, kteří si ve skutečnosti nemyslí, že potraty jsou problém, a kteří se nikdy neprojevují jako obhájci bohaté církevní víry, protože se chtějí líbit především svému sekulárnímu okolí. Jak nepastorální, jak nelaskavé. Lidé chtějí upřímné odpovědi. Nechtějí jít domů s dalšími otázkami. Brání lidem ve spasení. Od té doby jsem ze synodálního procesu odstoupil.

 +Rob Mutsaerts