Nebylo by snadné dokázat, že František je heretik nebo že se snažit využít své neomylné papežské autority (pokud by byl papežem) k hlásání heretického učení. Jedná se o řadu důkazů, kterým musí katolíci dobře rozumět a sami je používat, aby přivedli ostatní k pravé katolické víře a správnému postoji v této veledůležité věci. Máme však také řadu mimořádně pozoruhodných Františkových výroků z apoštolské exhortace Evangelii gaudium.

Katolická církev učí následující pravdy:

1.) Pokřtěné osoby, které nesouhlasí s autoritativním učením katolické církve, se stávají heretiky. Takovým nesouhlasem se heretici automaticky vylučují z církve. V důsledku automatického vyloučení z církve nemohou heretici zastávat církevní úřady, včetně úřadu papeže – protože nejsou členy církve.

2) Autoritativní učení magisteria katolické církve je neomylné. Magisterium proto nemůže autoritativně hlásat nebo schvalovat falešné učení.

Vzhledem k současné situaci církve z těchto dvou pravd vyplývají tyto závěry:

1.) protože František, kterého v současnosti mnozí považují za katolického papeže, jasně odmítá řadu katolických nauk a prosazuje náboženský indiferentismus, je heretik a nemůže zastávat papežský úřad, protože není členem katolické církve; a

2.) protože František stojí v čele organizace (proticírkve), která se drží falešného učení II. vatikánského koncilu a považuje toto falešné učení za směrodatné, nemůže vykonávat neomylný učitelský úřad katolické církve. Není tedy papežem a Petrův stolec je neobsazený.

Obě pravdy – tj. 1.) církevní učení o hereticích a 2.) církevní učení o neomylnosti papežského magisteria – dokazují, že František není papežem, ale heretickým, nekatolickým antipapežem. Oba argumenty jsou definitivní a nezpochybnitelné. Podrobně a s bohatou dokumentací jsme je již prokázali v jiných videích a článcích.

Existuje však i jiný, třetí argument, který vede ke stejnému závěru, možná ještě jednodušeji a přímočařeji, a to aniž by se musel pouštět do diskuse o teologických principech, faktech nebo argumentech, které dokazují, že František je heretik a musí být za něj považován, a/nebo že proticírkev posledních časů, kterou lze také výstižně nazvat „sektou II. vatikánského koncilu“, heretikem není. II. vatikánského koncilu“, by k vydání svých falešných nauk použil autoritu, která by byla neomylná (kdyby její vládci byli platnými katolickými papeži a mohli vydávat neomylné nauky).

Tento třetí argument, který vede ke stejnému výsledku bez výše uvedených argumentačních kroků, spočívá v prostém uznání učení katolické církve o vyznání pravé víry na jedné straně a v prostém zvážení obsahu Františkovy víry na straně druhé.

Papež Pius XII, Mystici Corporis Christi (č. 22), 29. června 1943: „K členům církve se však vpravdě počítají jen ti lidé, kteří přijali koupel znovuzrození a vyznávají pravou víru.“

Katolická církev učí, že za členy katolické církve lze považovat pouze ty, kteří přijali koupel znovuzrození (tj. křest vodou, tj. svátost křtu) a vyznávají pravou víru. Velmi pečlivě to zvažte. Pokud někdo nevyznává pravou víru, nemůže být považován za člena katolické církve. V latinském textu Mystici Corporis č. 22 je slovo „vyznat“ profitentur. Profitentur je třetí osoba množného čísla slovesa profiteor, které znamená vyznávat, veřejně prohlašovat, otevřeně vyznávat. Sloveso označuje to, co se veřejně prohlašuje, ukazuje nebo uznává. Aby byl člověk považován za součást církve, musí veřejně vyznávat, veřejně ukazovat a veřejně hlásat pravou víru. V latinském textu Mystici Corporis se „pravá víra“ řekne „veramque fidem“.

Otázka tedy zní: Vyznává a učí František pravou víru? Při odpovědi na tuto otázku mějte na paměti, že pouhé označení sebe (nebo jiných) za „katolíka“ nestačí k tomu, abyste byli považováni za člena církve, ačkoli vyznáváte nebo učíte falešnou víru. Existuje řada schizmatických společenství, která si nárokují název „katolická“. Takže to, jak se člověk nazývá, není pro tuto konkrétní otázku relevantní. Důležité je, že víra, kterou vyznáváte, musí být pravou vírou (veram fidem), abyste mohli být považováni za součást církve. Než tedy odpovíte na otázku, zda František vyznává a učí pravou víru, všimněte si, že stejné latinské sloveso „profiteor“, které použil papež Pius XII. v Mystici Corporis, použil také papež Eugenius IV. a Florentský koncil. Ve slavnostní dogmatické bule Cantate Domino z roku 1441 papež Eugenius IV. prohlásil:

Papež Eugenius IV., Florentský koncil, 1441, ex cathedra:

„Ona [Svatá římská církev] pevně věří, vyznává [profitetur] a hlásá, že nikdo, kdo je mimo katolickou církev, nejen pohané, ale ani židé či heretici a schizmatici, nemůže mít účast na věčném životě, ale že vejde do věčného ohně připraveného pro ďábla a jeho anděly, pokud se do konce života nepřipojí k církvi, a že jednota s tělem církve je tak důležitá, že jen ti, kdo v ní vytrvají, jsou spaseni svátostmi církve a půst, almužna a další skutky zbožnosti a cvičení křesťanského boje přinášejí věčnou odměnu. A nikdo, i kdyby dával sebevíc almužen a proléval krev pro Kristovo jméno, nemůže být spasen, pokud nezůstane v lůně a jednotě katolické církve…“

Při definování tohoto bodu pravé víry koncil použil profitetur (vyznává), třetí osobu jednotného čísla stejného slovesa profiteor, které použil Pius XII. Vyznání pravé víry ke spáse je tedy následující: 1.) Všichni, kdo zemřou mimo katolickou církev, nedosáhnou spásy; 2.) Je tak nutné patřit ke katolické církvi, že i skutky zbožnosti jsou spásné pouze pro členy katolické církve; a 3.) Všichni, kdo zemřou mimo katolickou církev, nedosáhnou spásy. ) Příslušnost ke katolické církvi je tak nutná, že i když někdo prolije svou krev ve jménu Krista, nedosáhne spásy, pokud předtím nepatřil ke katolické církvi a nezůstal v ní až do konce života. Pokud někdo vyznává, učí nebo obhajuje postoj, který je v rozporu s tímto pravým učením o spasení, nevyznává pravou víru. Vyznává falešnou, nekatolickou víru. Právě z tohoto důvodu papež Lev XIII. v encyklice Satis Cognitum (č. 13) z 29. června 1896 prohlásil: „Nemůžete být považováni za katolíky, pokud neučíte, že římská víra je nezbytná.“

Florentský koncil navíc definoval dogma, že následování judaismu nebo Mojžíšova zákona po zvěstování evangelia je smrtelný hřích. Koncil přitom opět použil stejné slovo profitetur (vyznávat) od téhož slovesa profiteor (vyznávat). Vyznávat pravou víru ve vztahu k judaismu tedy znamená vyznávat, hlásat a ukazovat, že následování judaismu nebo Mojžíšova zákona je odsouzeníhodné, smrtelný hřích a neslučitelné se spásou. Pokud se někdo staví k Židům a jejich náboženským praktikám jinak, nevyznává pravou víru. Vyznává falešnou, nekatolickou víru.

Papež Eugenius IV., Florentský koncil, 1441, ex cathedra:

„Ona [Svatá římská církev] pevně věří, vyznává a učí, že zvyky Starého zákona neboli Mojžíšova zákona, které se dělí na obřady, svaté oběti a svátosti, protože byly ustanoveny, aby ukazovaly na toho, který měl přijít, byly v té době skutečně vhodné k bohoslužbě, ale příchodem našeho Pána Ježíše Krista, na kterého ukazovaly, přestaly a začaly svátosti Nového zákona. Každý, kdo i po Kristově umučení vkládá naději do zákonných zvyklostí a podřizuje se jim jakoby nutným pro spásu, jako by víra v Krista bez nich nemohla spasit, smrtelně zhřešil. Nepopírá však, že od Kristova umučení až do hlásání evangelia mohly být zachovány, pokud nebyly považovány ani v nejmenším za nezbytné pro spásu; po hlásání evangelia však prohlašuje, že nemohou být zachovány bez ztráty věčné spásy. Naznačuje tedy, že všichni, kdo dodržují obřízku, sobotu a ostatní zvyky Zákona po tomto čase, jsou vyloučeni z víry v Krista a v žádném případě nemohou mít podíl na věčném spasení….“.

Otázka tedy zní: vyznává František pravou víru? Jako každý upřímný člověk, který zná naše materiály, ví, odpověď je samozřejmě jasné a jednoznačné ne. František již za necelý rok asi desetkrát veřejně odmítl potřebu nekatolíků obracet se na katolickou víru. (V době pořizování německého překladu tohoto videa již stokrát.) František tak důrazně učinil třikrát v projevu 7. srpna 2013, když položil otázku: „Měl bys přesvědčovat ostatní lidi, aby se stali katolíky?“. „Ne, ne, ne!“ odpověděl na svou otázku. Je tedy nesporné, že František nevyznává pravou víru. Naopak, vyznává, učí a hlásá falešnou, nekatolickou víru. V rozhovoru s Eugeniem Scalfarim František opakovaně odsoudil konverzi nekatolíků ke katolické víře. Výslovně prohlásil, že nemá v úmyslu obracet ateisty na víru. Svého dobrého přítele, Žida Abrahama Skorku, ujistil, že „katolická církev“ se nemůže podílet na evangelizaci Židů ani nikoho jiného. V rozhovoru s Antoniem Spadarou František vysvětlil, že cestou k jednotě s „pravoslavnými“ není jejich konverze, ale to, že zůstanou nekatolíky. V rozhovoru pro La Stampa 14. prosince 2013 František učil, že údajně existují nekatoličtí svatí a mučedníci, a dokonce prosazoval myšlenku, že by mohl být ke „kanonizaci“ navržen zemřelý luteránský duchovní. František učí, že ateisté a další lidé bez katolické víry mohou být spaseni, pokud se budou řídit tím, co sami považují za dobré. Ve své šokující „apoštolské exhortaci“ Evangelii gaudium – kterou mimochodem František adresoval „univerzální církvi“ a pod č. 51 ji nazval dokumentem „univerzálního magisteria“ – v č. 247 vyznává, že Židy považuje za lidi v platné smlouvě s Bohem – tedy v příkrém rozporu s učením katolické církve. František v čl. 252 vyznává, že je „obdivuhodné“, když se muslimové účastní každodenních islámských modliteb a bohoslužeb (č. 252). V č. 254 vyznává, že nekřesťané jsou „ospravedlněni Boží milostí“, což je v přímém rozporu s katolickým vyznáním víry a katolickým dogmatem, že ospravedlněni mohou být pouze křesťané, tj. katolíci. V č. 254 tohoto dokumentu František také hovoří o nekřesťanských obřadech, znameních a projevech (jinými slovy o falešných vírách a zlých praktikách nekřesťanských a pohanských náboženství) jako o „božském působení“ a jako o věcech, které „vytváří Duch svatý“. To je samozřejmě v přímém rozporu s vyznáním katolické víry, že falešná a nekřesťanská náboženství jsou výplodem zlých duchů. V č. 255 František vyznává, že náboženská svoboda, podle níž by každý měl právo propagovat a veřejně šířit jakýkoli náboženský názor, by měla být považována za „základní lidské právo“, což je samozřejmě v přímém rozporu s katolickým vyznáním víry.

Výsledek: František nevyznává pravou víru. Vyznává falešnou, nekatolickou víru. Bylo by možné uvést mnoho dalších příkladů, a to jak před jeho „zvolením papežem“, tak po něm.

Svatý Tomáš Akvinský, Summa teologie: „Člověk může vyznávat své vnitřní vyznání víry jak skutky, tak slovy; a při obou vyznáních, pokud učiní nepravdivé prohlášení, smrtelně hřeší.“ (část I-II, ot. 103, A. 4).

Pokud jde o Františkovo vyznání, František se v rozporu s katolickým účastní odsouzených židovských i nekatolických bohoslužeb. Dokonce využívá svém svou „autority“ k organizování košer stravování a dalších aspektů odsouzené židovské bohoslužby, aby Židé mohli dodržovat Mojžíšův zákon, což je v příkrém rozporu s vyznáním pravé víry. Při jednom takovém setkání v lednu 2014 František hostil argentinské židovské duchovní na košer obědě a společné modlitbě ve Vatikánu. František a židovští představitelé společně zazpívali žalm 133 v hebrejštině, který říká: „Jak je dobré a příjemné, když Boží lid žije společně v jednotě.“ František tak slovy i skutky vyznává, že Židé, kteří popírají Ježíše Krista, jednorozeného Božího Syna, by neměli jednotu s Bohem Otcem. Vyznání pravé víry je ovšem přesně opačné: nikdo, kdo popírá Syna, nemá spásu ani jednotu s Otcem.

1 Jan 2,23- „Každý, kdo zapírá Syna, nemá ani Otce; kdo vyznává Syna, má i Otce.“

1 Jan 5,12- „…kdo nemá Božího Syna, nemá život.“

Odpověď na naši otázku, zda František vyznává pravou víru, tedy nemůže být jasnější a zřetelnější. Je skutečností, že František nevyznává, neprojevuje, neučí a nehlásá pravou víru, ale víru falešnou, nekatolickou. Podle katolického učení ho tedy nelze počítat mezi členy církve, protože za členy církve lze považovat pouze ty, kdo jsou pokřtěni a vyznávají pravou víru, jak jsme již vysvětlili výše.

Význam a síla tohoto argumentu by měly být zřejmé. Dokazuje, že Františka nelze považovat za člena katolické církve, aniž bychom se zapojili do diskuse o tom, zda se František osobně provinil herezí. Tento argument nemusíme uvádět, i když ho můžeme uvést docela účinně, pokud chceme. Naopak, na základě prostého poznání a zvážení obsahu jeho vnějšího vyznání víry můžeme jednoduše dokázat, že František nemůže být považován za člena katolické církve.

To, že František nevyznává pravou víru, ale víru falešnou, samozřejmě souvisí s tím, že je heretik. Důvodem, proč nevyznává pravou víru, je to, že je heretik a odpadlík. To je skutečnost, kterou lze nade vší pochybnost prokázat a která byla prokázána, ale smyslem tohoto videa je, že tento důkaz není povinný. Jinými slovy, není nutné se zabývat tím, zda je František osobně heretik, abychom dokázali, že ho nelze považovat za člena katolické církve. Ke stejnému závěru dojdeme i pouhým porovnáním obsahu jeho vnějšího vyznání víry s obsahem pravého katolického vyznání víry.

Ve skutečnosti tak činí mnoho předstíraných nebo falešných katolických tradicionalistů, kteří právem kritizují nové náboženství a jeho nové učení, ale přesto přijímají Františka jako „papeže“. Správně poznamenávají, že v otázkách víry existuje rozpor mezi náboženstvím před Druhým vatikánským koncilem a po něm. Srovnáváte nové učení o věcech víry s dřívějším učením a stěžujete si na rozpory. Nedospějí však ke správnému závěru, který je podle katolického učení povinný, když jsou na vnějším fóru konfrontovány rozpory mezi dvěma vyznáními.

Ten, kdo vyznává falešnou víru, nemůže být považován za člena téže církve jako ti, kdo vyznávají pravou víru. Považovat někoho, kdo vyznává falešnou víru v jedinou pravou církev, za jednoho z těch, kdo vyznávají pravou víru, je hereze. Tím popírá dogma o jednotě církve – jednotě, která je dokonce základní charakteristikou církve a která jí byla přislíbena samotným Ježíšem Kristem a slouží jako nadpřirozená ochrana.

Tvrzením, že někdo, kdo vyznává falešnou víru (jako František), patří k pravé církvi, totiž buď popírá dogma, že všichni v církvi mají stejnou víru, nebo ztotožňuje vyznávání pravé víry (např. že pro spásu je nutné, aby nekatolíci vstoupili do katolické církve) s vyznáváním falešné víry. Jinými slovy, v tomto scénáři by se Františkovo vyznání, že nekatolíci údajně nemusí vstoupit do katolické církve, ztotožňovalo s vyznáním katolické víry.

A jakmile je jasné, že Františka nelze považovat za člena církve, debata o tom, zda je papežem, skončí. Vše totiž závisí na tom, zda má být považován za člena katolické církve. V rozporu s tím, co se lze dočíst v typicky zavádějících a nečestných publikacích falešných tradicionalistů, totiž otázka, zda někdo, kdo stojí mimo církev (např. heretik), může zastávat úřad papeže, není otevřená. Je to vyřešená otázka. Jak totiž neomylně učil papež Lev XIII. v Satis Cognitum: „Nikdo se tedy nemůže podílet na Petrově autoritě bez společenství s Petrem, protože je absurdní si představovat, že ten, kdo je mimo církev, může v církvi poroučet.“ Je tedy absurdní tvrdit, že někdo mimo církev může v církvi poroučet. Je tedy jisté, že papežem nemůže být ten, kdo stojí mimo katolickou církev, neboť papežský úřad je úřad, který podle Božího zákona zahrnuje moc rozkazovat. Skutečnost, že papežem nemůže být někdo mimo církev (heretici atd.), potvrzuje i dogma, že papež je viditelnou hlavou církve a že hlavou církve nemůže být ten, kdo není jejím členem.

Falešní tradicionalisté, kteří vytrvale tvrdí, že někdo mimo církev (heretik nebo jiný nečlen) může být považován za papeže, prosazují absurdní, odsouzeníhodné a to, co je v rozporu s výslovným učením Magisteria. Proto už samotné konstatování, že František vyznává falešnou víru, ukončuje debatu o tom, zda by měl být považován za papeže: papežem rozhodně není. Tento postřeh se samozřejmě vztahuje i na dřívější antipapeže „církve II. vatikánského koncilu“. I oni vyznávali falešnou víru a stejně tak je lze považovat za nekatolíky.

Tento závěr platí pro každého, kdo obhajuje a propaguje falešný ekumenismus, jako jsou všichni „biskupové“ Novus Ordo, kteří jsou ve společenství s antipapežem Františkem. Jak učí papež Pius XI. v Mortalium Animos, podporovat falešný ekumenismus znamená podporovat falešnou víru. Proto nikdo, kdo propaguje falešný ekumenismus, nemůže být považován za člena církve, protože takový člověk nevyznává pravou víru.

Důsledky těchto skutečností jsou hluboké. Dokazují, že uznání Františka za „papeže“ se rovná také uznání Františkovy víry za pravou víru. Velmi pečlivě to zvažte. Ačkoli si falešní tradicionalisté mohou na tento závěr stěžovat, není z něj úniku. Typická taktika falešných tradicionalistů, že Františka uznávají, ale ignorují nebo se odchylují od jeho vyznání, nemůže fungovat. František se totiž nedopouští pouze teologických omylů, zatímco vyznává pravou víru. Ne, otevřeně vyznává falešnou víru, která je v rozporu s katolickým učením a základním vyznáním pravé katolické víry. Samotné uznání Františka za „papeže“ je tedy rovnocenným uznáním toho, že víra, kterou vyznává, bude pravdivá.

To znamená, že všichni, kdo tvrdošíjně věří, že František je „papežem“, navzdory faktům nutně hlásají- následující:

Vyznávají, že odmítání obrácení nekatolíků, odmítání obrácení Židů, odmítání obrácení ateistů a odmítání obrácení heretiků a schizmatiků je správné. Vyznávají, že odmítání obrácení nekatolíků, odmítání obrácení Židů, odmítání obrácení ateistů a odmítání obrácení heretiků a schizmatiků je pravá víra.

Vyznávají, že propagace falešného ekumenismu je pravou vírou.

Vyznávají, že učení o tom, že protestanti a schismatici, kteří odmítají papežství a další katolická dogmata, jsou v Kristově církvi, je pravá víra.

Vyznávají, že uznávání nekatolíků za „svaté a mučedníky“ je pravá víra.

Vyznávají, že povýšení luterána na „kanovníka“ je pravá víra.

Vyznávají, že veřejné prosazování náboženské svobody jako „základního lidského práva“, kdy se falešným náboženstvím nesmí bránit ve veřejném praktikování falešné víry, je pravou vírou.

Vyznávají, že učení, že „nekřesťané jsou ospravedlněni Boží milostí i bez katolické víry“, je pravá víra.

Vyznávají, že propagace islámských modliteb a bohoslužeb je „obdivuhodná“, je to pravá víra.

Vyznávají, že považovat obřady a víru nekřesťanských náboženství za „dílo Ducha svatého“ je pravá víra.

Vyznávají, že učení, podle něhož „Židé mohou mít Otce“, zatímco Syna popírají, je pravá víra.

vaticancatholic. com

Tento závěr nelze obejít, protože pokud falešní tradicionalisté tvrdí, že víra, kterou František vyznává, je falešná, znamená to, že jsou falešní věřící i oni.