Gianni Valente

Pater Felice Cappello – zpovědník Říma

O radosti ze svátosti smíření

Byl to známý profesor na Gregoriáně. Po skončení přednášek trávil dlouhé hodiny ve zpovědnici v chrámu svatého Ignáce. Lidé stáli v dlouhých řadách, aby se mohli vyzpovídat u tohoto nenápadného kněze z Dolomit, známého jako „zpovědník Říma“.

Sant‘Ignazio je od římské univerzity Gregoriány co by kamenem dohodil. První je chrám zasvěcený zakladateli Tovaryšstva Ježíšova a pak je tu druhá papežská univerzita, kde ještě dnes studují kněží a řeholníci z celého světa v plné důvěře ve zkušenosti synů sv. Ignáce z Loyoly. Zde v barokním srdci Říma, ve spleti uliček a malých náměstí se to hemží poslanci a obchodními sekretáři mezi budovou parlamentu a jinými paláci.

I Felice Cappello se zde jednou ocitl. S typickým rázným krokem v černém plášti přes svou nenápadnou postavu. Hubený nenápadný muž, kterému nikdo nevěnoval pozornost. A přece přicházely statisíce lidí, mužů i žen, bohatých i chudých křesťanů tohoto města Říma, plného tvůrčího úsilí i plného útrap v obtížných letech druhé světové války, ze všech částí Věčného města i z celé Itálie, aby právě u něho hledali pokoj a odpuštění. U tohoto muže, kterého všichni znali jako „zpovědníka Říma“. Nedali mu pokoj, pronásledovali ho na každém kroku. V posledních letech života se jeden z jeho přátel, bývalý carabiniere, rozhodl, že mu bude dělat osobní stráž, aby ho chránil alespoň před nejdotěrnějšímu prosebníky.

Ale co vlastně chtěli po něm tito lidé? Pater Cappello jim nemohl nabídnout nic zvláštního! Nevynalezl žádnou originální metodu, aby tyto lidi svedl na svou dráhu. Tento známý profesor z Gregoriány nedělal nic jiného, než že po přednáškách trávil celé hodiny ve zpovědnici u Sant‘Ignazio v blízkosti sakristie. Zpovědnici opouštěl teprve večer se štólou kolem krku a s růžencem v ruce, unavený a vyčerpaný po všech těch hodinách, ve kterých lidem obtíženým hříchy rozdával útěchu a odpuštění. Odtud šel nejkratší cestou do své malé světničky na gregoriánské univerzitě. Každý den stejná gesta, nejobyčejnější gesta, která století po století činí každý kněz. A přece u něho nacházeli nesčetní lidé nevyčerpatelný zdroj nového života. Všichni byli jeden po druhém ve svém srdci hluboce dojati. Stačilo docela málo slov, stále stejných: „Nedělejte si už žádné starosti“, „nechte minulost minulosti“, „mysli na to, že Pán se raduje z tvé duše“, „jdi v pokoji.“ A tak poznávala i zestárlá a otupělá srdce, že mohou začít opět znovu. Jeho zpovědnice byla pramenem čisté vody pro žíznivé.

Z nepříliš vzdálené země

Svěží a bublavé byly také horské potoky tam, kde se Felice Cappello 9. října 1879 narodil. Caviola v údolí Bois byla tehdy malá osada s několika domky, které patřily k obci Falcade v italské provincii Belluno. (Jen několik kilometrů odtud se narodil Jan Pavel I.)

Byl posledním z 10 dětí, z nichž mnohé zemřely již v dětském věku. Otec Antonín, barvič, a matka Bortola viděli vyrůstat své poslední dítě jako všechna ostatní. Jeho dny byly poznamenány katechismem. Večery trávila rodina pospolu a vyprávěla si příběhy z hor. Každý rok slavení neděle a procesí, kterých se všichni i účastnili, jako Boží Tělo, slavnost Panny Marie Růžencové, představovaly duchovní vrcholy. Do školy v malé vsi Marmolada bylo daleko, cesta byla obtížná za slunečního jasu i za deště – každé dítě muselo přinést v ruce kus dřeva do kamen, aby se třída vytopila.

Malý Felice již v předškolním věku ministroval v kostelíku Panny Marie „della Salute“.

Byl tak malý, že neusnesl misál. Když matka viděla, s jakou horlivostí ministruje a ve škole je malým géniem, zdálo se být logické, že jeho cesta směřuje k oltáři. Rozhodující bylo jeho setkání s Donem Antonínem Della Lucia, fascinujícím kazatelem, který usiloval o vytvoření mlékařského družstva, aby horským malozemědělcům a dělníkům usnadnil život. Na jeho faře, která voněla více sýrem než kadidlem, strávil Felice a jeho bratr první gymna-ziální léta. V malém semináři ve Feltre a pak v kněžském semináři v Belluno zazářily jeho mimořádné duševní schopnosti. 20. dubna 1902 byl vysvěcen na jáhna a za další čtyři léta skočil studium teologie, filozofie a obojího práva na Akademii svatého Tomáše v Římě.

Jako mladý teolog bojoval bez obalu s modernisty, neúprosně kritizoval Garibaldiho a popudil proti sobě italské vlastence. K jeho spisu o vztahu katolíků k volbám v nové proticírkevní republice se přihlásil Svatý stolec s tím, že vyjadřuje jeho myšlenky a postoje.

Cappello se stal profesorem církevního práva v semináři v Belluno. V letech 1910–1913 složil přijímací zkoušky na asistenta Kongregace pro posvátné oficium. Ačkoliv obstál na výbornou, nebyl přijat, protože v Římě měli obavy, že přichází z „hnízda modernistů“. Ačkoliv proti nim tolik bojoval, římská kurie tíhla k tomu házet všechny do jednoho pytle.

Noc v Lurdech

Pro kněze, který byl tak věrný a oddaný učitelské autoritě Církve, to byla těžká rána. Rozhodl se, že vylije své srdce Matce Boží a vypravil se do Lurd.

V tom roce nenacházeli italští antiklerikálové na „lurdském krámu“ dobrý ani vlas. Jistý Podrecca, hlavní redaktor listu L‘Asino – Osel, pořádal po celé Itálii své přednášky plné hanobení Matky Boží. Pater Cappello setrval celou noc v Bernadettině jeskyni na modlitbách. Za ranního úsvitu spěchal na telegrafní úřad a poslal telegram P. Ottaviovi Turchimu, provinciálovi jezuitů: prosil o přijetí do jezuitského řádu.

Bylo mu tehdy 34 a byl již 11 let knězem. Na cestu řádu sv. Ignáce ho přitahovalo jeho přátelství s P. Enricem Rosou a celým kruhem pracovníků kolem Civiltà Cattolica. Ale bylo zde i přání, jak dodal v pozdějších letech, účastnit se dobrodružství v řádu, který byl tehdy nejvíce pronásledovaný.

Noviciát absolvoval mezi mladšími kolegy ve Villa Torlonia nedaleko Castel Gandolfa. Jeho jméno tehdy již nebylo neznámé. Jeho spisy hodnotily pozitivně nejznámější italské i zahraniční časopisy. Jeho poslušnost a pokora, s jakou se podřizoval nejpřísnější kázni, na něm o to více udivovaly. Prožíval společný život, poznamenaný takřka úplným zřeknutím se svobody, až nesnesitelně monotónní, s typickými formami ustavičného odříkání. Pro něho bylo na příklad téměř nesnesitelné, že po celou dobu dvouletého noviciátu nesměl číst žádné časopisy, ani Civiltà Cattolica (!).

Curriculum vitae kanonisty Felice Cappella mluví také o tom, že to byl velký profesor s mezinárodní pověstí. Byl studnicí moudrosti a intelektuální jasnosti jako nejlepší vzory velké jezuitské tradice. Z jeho znalostí čerpaly celé generace studentů na Collegio Leoniano v Anagni, pak na Gregoriáně. Zástupy monsignorů z kurie a z kongregací, titíž, kteří mu kdysi zavřeli dveře, protože přicházel z „modernistických“ Dolomit, hledali u něho odpovědi na otázky a rady při řešení problémů. Přicházeli i biskupové, kněží i prostí věřící. Nikomu neřekl ne. Byl jako citron, který je možno věčně mačkat. Spolupracoval s Civiltà Cattolica, napsal několik klasických děl kanonického práva (De censuris, Summa iuris canonici, 3 svazky) a pět svazkůo svátostném právu, přičemž jeho hlavní starostí bylo, aby byl původní a ukazoval nové horizonty, nikoliv jako jiní, kteří opisovali to, co již druzí napsali. Cappello měl nadání pronikat k samému jádru zákonů. Chápal takřka instinktivně souvislosti a rozlišoval, co je podstatné a co druhořadé, a dokázal uzpůsobit normy různým okolnostem a nezbytnostem.

Ani jeho duchovní život nespočíval na nějakých velkých teo-riích. Když kázal, říkal ty nejprostší věci. Jeho modlitby byly po celý život prosté a jednoduché – modlitby dítěte z Cavioly, kde se modlil k Santa Maria della Salute. V jeho poznámce o duchovním předsevzetí z roku 1939 čteme: „Chci usilovat během dne o spojení s Bohem a vyslovit nejméně dvě stě až tři sta střelných modliteb a alespoň pětkrát navštívit Nejsvětější Svátost.“ Uveřejnil úvahu o knížečce sv. Alfonse z Liguori o návštěvách Nejsvětější Svátosti: „… o vzácném díle sv. Alfonse, který živil plamen lásky k svátostnému Ježíši a k svaté Panně tak, že ji učinil každodenním pokrmem mnoha svatých duší.“

Jeho veliká mírnost

Kdyby byl jen zbožným profesorem, nebylo by na jeho životním příběhu nic zvláštního. Jeho monumentální díla by skočila v zaprášených regálech knihoven.

Ale Pater Cappello věděl navíc velmi dobře: To, co přijal jako dítě ve víře svého otce, své matky, Dona della Lucia a jiných, které potkával, to se nedá předávat jako ideje a koncepce, kterých jsou plné knihy. Když přišel Ježíš, vyvinul svůj vlastní prostředek, aby v Církvi mohlo účinně pokračovat jeho dílo spásy od pokolení k pokolení až do konce časů. Gesty jeho vzácné a účinné přítomnosti jsou svátosti. Kněz nemůže dělat nic většího a plodnějšího, než křtít, odpouštět hříchy a rozdávat Eucharistii in persona Christi.

Když navštěvoval římské farnosti, naplňovalo ho velkou trpkostí, když viděl stát opuštěné zpovědnice jako neužitečné kusy nábytku a mnoho kněží, kteří se těšili z toho, že nemusejí vykonávat tento obtížný úřad a vyhýbali se tomu, aby žádali o tehdy nezbytné povolení ke zpovídání. On sám naopak již jako mladík poznal, že zpovědnice může rozhodovat o osudu mnoha srdcí. Že to malé zamřížované okénko je hraniční čára mezi životem milosti a životem zatracení.

Již jako mladý kněz se věnoval službě ve zpovědnici tělem i duší. Celé hodiny, celé dny věnoval tomuto mlčenlivému dílu v pološeru chrámu sv. Ignáce, v kapli na Gregoriáně, v malých kostelech v Dolomitech a o letních prázdninách v Agordu, v mnoha klášterech a noviciátech, které mu důvěřovaly.

Právě on, velký znalec pevné nauky a neotřesitelných zásad, svěřoval ve zpovědnici všechno působení Boží milosti. Nedělal žádný rozdíl mezi nevinnými dušemi a skalními hříšníky. Byl vždy ochoten uložit co nejmenší pokání, ukázat únikovou cestu, slabé místo v krunýři, kudy může proniknout milost i do nejzatvrzelejšího srdce a obměkčit je. Čím více někdo pochybil, tím větší bylo milosrdenství, kterému dal zavládnout. Jednomu jezuitovi, který právě skončil studium, řekl: „Nebuďte nikdy přísný při svém posuzování a rozhodování. Pán to nechce. Najděte vždy řešení, které vytváří duším prostor, aby mohly dýchat.“

Pokání, které ukládal, bylo co nejmenší. Chtěl, aby i vyznání bylo co nejkratší. Jednou zpovídal ve věznici. Zeptal se jednoho vězně: „Jak dlouho jste nebyl u zpovědi?“ „Chceš to vědět, fářo? Víc než 60 let!“ „Dobrá – vsaďme se, že to vyřídíme za pět minut!“ Ještě neuplynul sázkou vymezený čas a trestanec se dal do pláče. Marně se snažil své slzy skrýt, aby to nebylo poznat. Jeho kamarádí se mu smáli: „Dostals pořádný výprask, co?“ „Ale kdeže! Všechno jsem vyplivl, prostě všechno!“ A pak řekl otci Cappellovi: „Pane farář, ve věznici tam vpředu je taky moje žena. Řekni jí, co jsem udělal, a řekni jí, že bych byl hrozně rád, kdybys ji taky vyzpovídal. Uděláš mi tu radost, no ne?“

Na téma zpovědí Dona Cappella začala debata mezi rigoristy. Na Posvátné oficium přicházely stížnosti, ve kterých byl Cappello pro svou mírnost označován za nebezpečí pro Církev. Vytýkali mu rozpor mezi přísností jeho knih a jeho „nedbalou“ praxí. Jeho odpověď zněla: „Když se jedná o přímé a bezprostřední blaho duše, je lepší řídit se tím, co řekli a udělali svatí, než tím, co napsali učenci.“ Jeho povolnost ve zpovědnici nebyla nic nového. Patřila k Církví věrně střeženému pokladu. Tak např. sv. Alfons Maria Liguori napsal v příručce pro zpovědníky, že „tato svátost byla stanovena nikoliv pro zbožné duše, nýbrž pro hříšníky“, i dobří zpovědníci „jak soudí Apoštol, čím více je duše (kajícníka) pokryta hříchy, tím více musejí dát prostor lásce, aby ji přitáhli k Bohu“, aby se „vůle hříšníka změnila silou Boží milosti, která někdy zapůsobí v jediném okamžiku“, a že „Bůh pomáhá spíše těm, kteří mají špatné zvyky, a proto můžeme doufat v jeho očištění spíše skrze svátostnou milost, která ho více posilní než udělení absoluce, (…) a že ve skutečnosti sv. Filip Neri často sahal u tvrdošíjných hříšníků po tomto prostředku zpovědi.“

„Vrací se zbloudilá duše“

Cappellův styl se nelíbil zamračeným cenzorům mezi klérem. Ale pro slabé a nedůsledné lidi byl darem z nebe. Šlo to od úst k ústům: u Sant‘ Ignazio je kněz, který vyprahlým a zraněným duším vrací pokoj. U něho je cítit, jak sám říkal, že „naše ubohost má své hranice a naše zloba konec, zatímco Boží smilování je nekonečné.“ Měsíc po měsíci, rok po roku přicházeli za ním lidé, aby vyhledali jeho pomoc: zbloudilí kněží, opuštěné manželky, kardinálové a biskupové, nezaměstnaní, seminaristé, kteří hledali duchovního otce, duševně narušené a hysterické ženy, které prostě potřebovaly jen někoho, kdo by je vyslechl. A mnoho normálních lidí, kteří přicházeli se stejnými nadějemi a stejným zoufalstvím. Všem dopřál sluchu. Vrátní u Gregoriány nevěděli, co s tím. U Sant‘ Ignazio se rozdávaly pořadové lístky, aby se předešlo návalům. A všem, kteří si stěžovali na návaly u jeho zpovědnice, říkal: „Je třeba mít trpělivost. Každý týden se stává, že se vrátí nějaká zbloudilá duše.“

Jednoho večera, když se vracel ze zpovědnice, ho potkal Paolo Dezza, tehdejší rektor na Gregoriáně. Na P. Felicem bylo vidět, že je vyčerpaný, a Dezza mu řekl káravě, že už to tak dále nemůže dělat. Cappello mu odpověděl: „Pokaždé, když přijdu do Sant‘ Ignazio, najdu zde lidi, kteří se už 20, 30 let nezpovídali a chtěli by se u mě vyzpovídat. Chcete mi to zakázat?“

Pro Patera Cappella nebylo nikdy pozdě. Proto neměl žádné předsudky, když spěchal k lůžku umírajících, aby mohli prostým úkonem lítosti jako dobrý lotr urvat ještě kousek nebe. Dověděl se, že Curzio Malaparte, toskánský spisovatel, který po celý život byl stále daleko od Církve, umírá v nemocnici. Někdejší „divoký“ fašista první hodiny pak u režimu upadl v nemilost a během války kolaboroval s nepřítelem. Pater Cappello ho začal navštěvovat. Jednoho dne po rozmluvě, která trvala déle než obvykle, zavolal nemocniční sestru a požádal ji o sklenici vody pro Malaparteho, jak řekl. Když pak tento jezuita opustil pokoj, přiznal spisovatel nemocniční sestře: „Dal jsem se od Patera Cappella pokřtít.“ Po jeho smrti zasáhl dokonce parlament a žádal, aby „umírající byli chráněni před profesionálními lovci duší“.

Kněz druhé kategorie

Dlouhý namáhavý život P. Cappella byl obohacen mnoha přátelstvími. Když přijel na krátké prázdniny do Trentina, měl vždy to potěšení navštívit v Padově kapucína Leopolda Mandiče, svatého zpovědníka, který byl za jásotů věřících 1983 povýšen k úctě oltáře. I Cappello klekával často, aby se vyzpovídal u tohoto malého mnicha bosenského původu a jako kajícník zakusil Boží milosrdenství, které sám v Římě tak neúnavně rozdával. Setkával se také s Donem Orione, který se na něho obrátil, aby se ho zeptal na právnické otázky spojené s jeho dílem. Znal dobře Patera Pia z Pietrelciny. „Proč chodíte za mnou? Máte svého Patera Cappella v Římě,“ řekl jednou chudý mnich Římanům, kteří za ním přišli do San Giovanni Rotondo. Když se tato věta objevila v novinách, vyvolala invazi na Gregoriánu. Pater Dezza musel volat policii, aby zajistila pořádek.

To, co svaté rutině tohoto prostého jezuity přivodilo konec, nebyl ani jeho věk, ani jaterní potíže, o které se ostatně nikdy nestaral, nýbrž opravdová záplava úkolů, které dopadaly na jeho bedra. Na svůj úřad zpovědníka nechtěl v žádném případě rezignovat. Z Vatikánu stále přicházely dotazy a žádosti o radu starého, nyní již penzionovaného profesora. Nejednou pracoval celičkou noc. „Kolik lidí těžilo z pokorného jezuity na úkor jeho přetížených sil!“ V posledních letech se věnoval i práci synodu, který chystal II. vatikánský koncil.

22. března naposled projel P. Cappello Římem v autobuse, aby zpovídal v jednom ženském klášteře v Tor de‘Cenci. Příští den byly jaterní bolesti nesnesitelné a krevní oběh selhal. Po svaté zpovědi mu P. Dezza udělil pomazání nemocných.
Zemřel 25. března 1962, jednu hodinu po půlnoci, když vyslovil své poslední střelné modlitby.

Celá desetiletí se lidé tlačili kolem jeho zpovědnice. Kolik to nadějí, kolik hříchů skutečného života tisíců lidí, kteří přišli sami od sebe. Dnes se v Církvi vymýšlejí strategie pro „evangelizaci opodál stojících“, a zpovědnice jsou opuštěnější než kdykoliv před tím.

Na jeho pohřbu bylo 20 000 lidí. Během pohřebního průvodu ke kapli jezuitů ve Veranu se zvedla z lidu jeho penitentů naléhavá prosba: „Chceme Patera Cappella v Sant‘Ignazio!“

U svatého Ignáce po něm dnes zůstal jeho hrob, opatřený obrazem, a náhrobek. V roce 1984 ho přenesli do jeho kostela. I jeho osvětlená zpovědnice se stala relikvií. Je zde možno vidět jeho štólu, různé části oděvu a třicet ex voto za obdržené milosti. Proces blahořečení, zahájený v roce 1990, se vzhledem k byrokratickým problémům vleče hlemýždím tempem.

Zcela vedle najdeme otce Giuseppa, který je „mlád“ 87 let. Je téměř stále v polostínu zpovědnice P. Cappella. Vzpomíná si, jaké tu stávaly fronty. A dodnes vyslovují někteří lidé politování, že „zpovědník Říma“ už tu není a musí se spokojit s ním. Před rokem P. Giuseppa na Piazza Venezia porazil malý náklaďák a málem zemřel. Ale po několika měsících byl opět na nohou. „Snad je to proto, že ostatní kněží mají na starosti, důležitější věci‘. A pro zpovědnici potřebuje Pán své kněze druhé kategorie jako jsem já“, říká P. Giuseppe a šelmovsky přitom zamrká…

Z 30giorni 6/7/2002
přeložil -lš-

(kráceno)