Bratr Bogumił Marian Adamczyk

Mojí specialitou je výroba a rozdávání růženců. Když jsem jako kajícník putoval Polskem, ustavičně jsem se modlil růženec. Byla to moje neporazitelná zbraň, vytrhla mě z mnoha tísní, když se zdálo, že mě už nic nezachrání z rukou „strážců práva“.

Narodil jsem se ještě před válkou 9. října 1931, a i když už jsem starší než 73 let, cítím se stále jako mladík. V mládí jsem snil o kněžství, bohužel ze zdravotních důvodů mě nepřipustili k vyššímu kněžskému svěcení, proto jsem se přihlásil do kláštera Neposkvrněné. V roce 1956 jsem vykonal noviciát. Měl jsem to štěstí, že jsem se seznámil se všemi spisy a spiritualitou svatého Maximiliána. A odtamtud na radu duchovního vůdce a v duchu slov Panny Marie fatimské jsem se přestěhoval z Krakova ke kamaldulským. Tam jsem našel příhodné místo k pokání. S radostí vzpomínám na dvě léta noviciátu, ale nakonec jsem si zvolil zcela netypický způsob života.

V kajícím rouchu

Ubytoval jsem se u poustevníka v Kalvárii Zebrzydowské a oblékl jsem kající roucho. Vpředu jsem umístil nápis: „Čiňte pokání!“ a na záda jsem dal slova Matky Boží v Lurdech: „Pokání, pokání, pokání!“ A tak s růžencem na krku a s Písmem svatým jsem prošel Polsko křížem krážem od Baltu až po velehorské štíty. Uskutečnil jsem tisíce setkání s Poláky. Měl jsem též co do činění s tehdejší policií: Někdy jsem byl během jednoho dne třikrát zadržen a předveden na strážnici. Mnohokrát jsem seděl ve vězení 48 hodin, strhávali ze mne kající roucho. To byly doby vrcholného boje státu proti Církvi, kdy ztěžovali všechnu její činnost. Byl jsem tehdy jako živý plakát, který se přemisťoval po Polsku.

Díky svému putování jsem se dostal i do míst, kam se nedostali kněží, např. do věznic i na velitelství milicí. Když se milicionáři shromáždili a zasypávali mě otázkami, každý mi naslouchal a myslel si, že má co do činění s raritou.

Plodem tohoto putování je knížka Listy z trasy pokání. Tvoří ji dopisy, které jsem psal přátelům, známým a především svému duchovnímu vůdci P. Viktorinovi Swajdovi z Kalvárie.

V roce 1970 jsem dostal povolení kázat duchovní obnovu v lubelské arcidiecézi jako mimořádný pomocník podávání svatého přijímání. Vyhlásil jsem desítky duchovních obnov a jsem vděčen všem farářům, kteří mě ochotně zvali. Ostatně rekolekce vyhlašuji dodnes.

Cesta do Svaté země

V roce1980 jsem se ocitl v Římě a velice jsem toužil dostat se do Svaté země. Během čekání na potřebná razítka v Římě – trvalo to rok – jsem bydlel u trapistů, nakonec jsem v říjnu 1981 vyrazil do Svaté země. Ještě předtím jsem prožil v Římě tragický atentát na Svatého otce. Já sám jsem byl tehdy těžce nemocen. Když Svatý otec opouštěl nemocnici, mě tam sanitka přivážela. Hrozila mi smrt, ale nakonec všechno dobře dopadlo.

V Izraeli mě v Polském domě přijaly velice srdečně sestry alžbětinky. Myslel jsem si – chvíli tu pobudu, navštívím svatá místa a vrátím se domů. Ale v Polsku byl vyhlášen výjimečný stav. Rozhodl jsem se, že zde zůstanu. Pomáhal jsem sestrám s různými pracemi. Když se výjimečný stav protahoval, abych neztrácel čas, zapsal jsem se do kursu hebrejského jazyka. Studoval jsem 5 měsíců. Když moje vízum vypršelo, vrátil jsem se do Polska (abych je prodloužil, mohl jsem studovat, přednášet nebo přestoupit k judaismu – všechny možnosti padly).

Vrátil jsem se do Svaté země v jiném postavení, jako průvodce. Měl jsem volnou jízdenku, celkem 11x jsem byl v Izraeli. Plodem těchto cest je moje životní dílo Pán Ježíš, které potom vydali misionáři Svaté Rodiny z Klášterní Hory.

Když jsem byl v Izraeli naposled, vypukly boje mezi Palestinci a Židy. Došlo ke střelbě a spolu s celou skupinou Poláků jsem prožil mnoho napětí v atmosféře války. Od té doby jsem v Izraeli nebyl.

V jeskyni poustevníka

V poustevně v Kalvárii jsem bydlel do roku 1963, pak jsem se přemístil do Ojcowského národního parku. Místo jsem našel díky prostřednictví štědrých osob. Dodnes mám jeskyni, ve které mám chatrč poustevníka, a tam jsem přihlášen k trvalému pobytu. V zimě mám jinou poustevnu na pokraji vesnice Bílý Kostel.

Vstávám ve 3.30 hodin. Ještě přede mší svatou mám čas na rozjímání, na ranní modlitbu a na celý růženec. Po návratu z kostela a po snídani zbytek času pracuji. V malé dílně vyrábím růžencová zrnka.

 Nápad vyrábět růžence

Vyrábět růžence mě naučil poustevník Stanislav v Kalvárii. Prováděl svou práci dobře a vyráběl velmi pevné růžence. Když mi vláda vyčítala, že nepoužívám peněz, ale žebrám anebo kradu, vzal jsem ranec s nářadím a řekl: „V každém polském domě je růženec na opravu. Opravuji je a za vykonanou práci dostávám najíst.“

Nápad rozdávat růžence vznikl během rekolekcí na varšavské Choszczówce. Jedna paní prosila, abych jí ukázal někoho, kdo by vyrobil růženec s dvaceti desátky, protože by chtěla takový růženec mít. Neznal jsem nikoho, ale řekl jsem jí, že mohu splnit její přání. Když se mě později ptala na cenu, protože nevěděla, že peníze nepoužívám, řekl jsem: „Dejte sloužit mši svatou na tento úmysl: Za rychlý triumf Neposkvrněného Srdce Panny Marie v duši objednávajícího, v rodině, ve farnosti, v Polsku a na celém světě.“ Když jsem poslal pět růženců, dostal jsem pět potvrzení o odsloužených mších svatých. A tak to začalo.

Slib Matky Boží

Proč takový úmysl? Jsem pod dojmem velkých zjevení Panny Marie ve Fatimě. Svatý otec byl v její den zachráněn před smrtí. Matka Boží, když předpověděla pohromy, jaké čekají na lidstvo za neodčiněné hříchy, řekla: „Moje Neposkvrněné Srdce zvítězí!“ Obdrželi jsme tedy slib, že nezvítězí zlo ani satan, ale Neposkvrněné Srdce, a zde se jedná o to, vyprosit na Nejsvětější Trojici, aby pro zásluhy zmrtvýchvstalého Krista dovolila Nepo skvrněné přijít co nejdříve se svým vítězstvím nad satanem. Tento úmysl vlastně provází moji výrobu růženců, které jsou už rozesílány v tisících. Nedělám to pochopitelně sám. Mám, díky Bohu, pomocníky, zvláště poustevníky, kteří je s radostí vyrábějí, jen když jim dodám materiál… Svou práci pokládají za modlitbu. Dva poustevníci vyrobí za den 30 celých růženců. Je to jakési znamení Matky Boží. Růženec není velký ani těžký, i když má 224 zrnek. „Zdrávasy“ jsou poměrně malé, „Otčenáše“ třikrát větší. Mezi korálky není mezera, jednotlivé desátky jsou odděleny velkými zrny. Do toho jsou zapleteny medailky: Neposkvrněné Početí z Niepokalanova, škapulíř a medailka „Ježíši, důvěřuji Ti!“ Zrnka jsou lakovaná.

 Za ruku s Marií

Když se ráno modlím růženec, pověsím si ho na krk a mám dojem, že mě Matka Boží zahrnuje svým duchem. I když se stává, že někdy je třeba bojovat, abych se růženec modlil správně. Doma se modlím na velkém růženci. Když jdu do kostela, mám na krku celý růženec a v kapse desátek a na něm se modlím. Když cestuji, beru si růženec na prst. Cítím to, jako by mě Maria vedla za ruku.

Když růženec vyrábím, modlím se: „Nejsvětější Matko, je-li to tvoje vůle, abych ještě propagoval růženec, přidej mi sil a dnů.“ A Bohu díky, cítím sílu, i když jsem silně spjat s Apoštolátem dobré smrti. Slova: „…pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen“ opakujeme v růženci 203 krát. Proto všichni, kdo se modlí růženec, jsou členy apoštolátu dobré smrti a modlí se o dobrou smrt.

Růženec, který posílám těm, kdo o něho žádají, není úplata za zadání mešní intence, je to jen dárek od Matky Boží. Mám na stole nádhernou sošku Panny Marie, která mě mnohokrát zachránila od smrti. V poslední etapě výroby růžence kladu jí každý růženec k nohám a říkám: „Pro tebe, Matičko!“ a pak už to není můj růženec.

Vyprávění zapsala Hana Krapová Z Różaniec 3/2005 přeložil -lš- (kráceno)