Věřte, věřte, věřte. A vždy se usmívejte.

Ježíš je zde, věřte tomu!

Ryzí milovnice pravdy, vždy usměvavá, ohromující.. skutečná energetická bomba. Líza Rossiová je naprosto netradiční holčička, kterou si Ježíš vybral, aby nám umožnil trochu lépe poznat svou tvář. Tvář „velmi dobrého“ Otce, který „nepropase ani minutu“ a který chce za každou cenu dát svým dětem štěstí, tedy Spásu. Lízino tajemství? Věřte, věřte, věřte. A vždy se usmívejte.

Není náhodou, že se k nám tento zvláštní příběh o svatosti dostává právě na prahu adventu, tedy v době, která nás dělí od Ježíšova příchodu.

Stejně jako Jan Křtitel svými bičujícími slovy a přísnými posty učil lidi a připravoval cestu pro příchod Pána, tak i dnes se tento zdánlivě prázdný Boží čas hemží proroky, kteří ohlašují příchod Spasitele.

Jedním z těchto proroků, kteří jsou až neuvěřitelně dětští, je Líza Rossiová. Líza místo velbloudí srsti nosí pestrobarevné úbory na uměleckou gymnastiku a místo divokých kobylek miluje pizzu. Malá Líza však v této moderní poušti hlasitě křičí a vykřikuje svou víru. Výkřik, který vás rozesměje a vnitřně obrátí.

NEDODRŽUJI PROTOKOL!

„Já se neřídím protokolem!“, říkávala Líza a citovala přitom samotnou Popelku. Tato její věta, pronesená s takovou radostí a ironií, nám pomáhá pochopit některé věci o této malé dívce, kterou si Bůh vybral pro zvláštní poslání.

Za prvé, ode dne, kdy v pouhých třech letech onemocněla jedním z nejdivočejších nádorů, Líza ani jednou nedodržela lékařský protokol, a to do té míry, že vedoucí onko-hematologického oddělení nemocnice Salesi v Anconě, kde se léčila, řekl: „Dělám tuhle práci už 30 let a nikdy jsem nic takového neviděl! Líza jde svou vlastní cestou.“ Vysvětlil, že se potýkal s jakousi „přerušovanou nemocí“, kdy se zdálo, že Líza je ta, která rozhoduje o době pauzy a progrese, tedy ta, která ovládá samotnou nemoc.

Stačí říci, že vyšetření kostní dřeně ukázalo mutaci nemocných buněk, které byly prohlášeny za abnormální, tj. nikdy předtím nevídané, a to nejen v Salesi, ale také u Gasliniho v Janově, ve Švýcarsku… Ukázalo se, že je nezná ani velký čínský lékař, kterého konzultoval jako vzor Líziny nemoci. Zkrátka, „Líziny podivné buňky“ nechávaly největší onkology s otevřenou pusou a nikdo je nikdy nedokázal identifikovat.

Nebyl to však jen lékařský protokol, který toto malé Boží dítě narušilo. To, co všechny, kdo se s Lisou během její asi pětileté nemoci setkali, ohromilo, byla její radost, energie, životní síla a především úsměv, který nikdy nezmizel, ačkoli se jednalo o cokoli.

Líza byla zamilovaná do sportovní gymnastiky až do vyčerpání a pokaždé, když byla hospitalizována, proměnila svůj pokoj v opravdovou tělocvičnu s nejrůznějším nářadím, na kterém cvičila. Nezáleželo na tom, že měla na ruce připevněnou chemoterapii a další hadičky všech možných tvarů a barev, Líza s nevysvětlitelnou energií a vitalitou radostně skákala z postele na chodbu. A jednoho krásného dne přinutila svého lékařku, bezúhonnou vědkyni, aby zvolala: „Nemůžu tomu uvěřit… Lízo, nemáš ve své cévě chemoterapii, máš tam svěcenou vodu!

Lízina matka Federica vypráví, že za ní často přicházeli pacienti nebo příbuzní hospitalizovaných dětí a říkali: „Přišla jsem do nemocnice smutná,m ale když jsem viděla vaši dceru pobíhat po oddělení, měla jsem chuť znovu žít a bojovat!

Taková byla Líza, bojovala jako bojovnice až do konce a všem opakovala jedno slovo: „Usmívejte se!“. Její motto znělo: „Nevšímejte si nemoci a vždy se usmívejte! Protože když se usmějete, máte vyhráno a nemoc jako byste neměli!

JEŽÍŠ PŘICHÁZÍ, JEŽÍŠ JE ZDE

Radost, odhodlání a život, které Líza den za dnem s rostoucí silou projevovala, měly velmi přesný původ, který dítě vůbec neskrývalo. Jednou z vět, která z Líziných úst zaznívala nejčastěji, ve dne i v noci, bylo: „Děkuji ti, Ježíši! Ježíši, postarej se o to!“

Ale kdo byl Ježíš pro Lízu? Kdo byl tento Ježíš pro malou holčičku, která v necelých devíti letech odletěla do nebe a která strávila větší část svého života s rakovinou než bez ní?

Může se to zdát nemístné, protože Líza byla přece jenom dítě, ale při pohledu na ni by se dalo říct, že Ježíš byl pro Lízu skutečně jejím snoubencem. Ženich, který je do ní bláznivě zamilovaný, nesmírně starostlivý a vždy, vždy přítomný. Vztah mezi Lízou a Ježíšem byl takřka fyzický, že ho Líza bez rozpaků zval k tanci: „Neboj se, Ježíš všechno zařídí! Ježíš dělá všechno!“

Kniha, kterou Federica, Lízina matka, po silném nutkání napsala, jakmile se její holčička narodila do nebe, je plná konkrétních příkladů, které ukazují tento živý a velmi zvláštní vztah. Jednou například Líza, které bylo teprve sedm let, požádala o tužku a papír, aby mohla napsat dopis babičce, která odjížděla do Svaté země. Na ten dopis věnovaný Ježíši Líza kromě nekonečné řady „Děkuji!“, které psala po celý život, napsala velkými písmeny tuto větu: „Tahle nemoc NENÍ K SMRTI, ALE K BOŽÍ SLÁVĚ!“.

Maminka s tatínkem oněměli, protože si vůbec nedokázali představit, kdo mohl Líze něco takového říct: „Nemyslete si, že tyhle dezorientující věty, které nám řekla mezi jedním a druhým kolem, pocházely od nás rodičů,“ vysvětloval tatínek Enrico, „protože jsme za ní vždycky stáli ve víře, jako ve všem. Vždy jsme za ní stáli a stále ji sledujeme.“

Další příklad, který pomáhá pochopit vztah mezi Lízou a jejím Ježíšem, je následující. Jednoho dne jí kněz, rodinný přítel, když viděl Lízu tak upřímnou a přímou, řekl: „Lízo, když se obracíš k Pánu, musíš mít úctu, musíš prosit… musíš říkat prosím… prosím… jen když Ty chceš, Pane…“. Líza poslouchá a kroutí hlavou, když položí telefon, otočí se na matku a řekne: „Mami! Ale nic není pravda. Když potřebuješ Boha, musíš říct: „Udělej to!“ a musíš si být naprosto jistá, že to udělá!“

A znovu. Několik dní před odchodem do nebe požádala Líza o přijetí eucharistie a o to, aby mohla zůstat sama ve svém pokoji: „Chci mluvit sama s Ježíšem!“! Po chvíli vydala hlasitý výkřik, takže k ní maminka Federika přispěchala. Líza se třese jako osika, je rudá dojetím a ruce má složené na prsou: „Mami! Věř mi, Ježíš tu byl se mnou… svou velkou rukou mě hladil od hlavy až po záda a teď jsem vyléčená! Maminka má tak velké ruce, Ježíši, že mi dal dvě nebo tři taková pohlazení!“. A matce, která se jí zeptala, jak se modlila k Ježíši, jednoduše vysvětlila, že neustále opakovala jediné slovo: „Talita Kum!“.

NESMÍTE DOUFAT, MUSÍTE VĚŘIT!

Krátké epizody vyprávěné v tomto článku jsou jen malým zábleskem příběhu Lásky, který vám z mnoha důvodů vyrazí dech, především proto, že vnímáte, jak neuvěřitelně krásný a vzrušující je život, když jste stále ve společnosti Pána.

Nejkrásnější na tom je, že nás Líza nenechává v nevědomosti, ale odhaluje nám trik tolika krás, které se podle ní dají shrnout do jediného slova: „Věř!“. Víra v Boha, víra v jeho slovo, víra v zaslíbení Spásy, které dal každému z nás osobně, bez výjimky: Věřte.

Stejně jako Maria, která tváří v tvář andělovým slovům nejen doufala, že jsou pravdivá, ale uvěřila jim, a když uvěřila, počala s Duchem svatým a porodila v sobě Ježíše.

Líza tedy ani na okamžik v životě nepřestala věřit a tváří v tvář největším těžkostem, místo aby se vzdala, věřila ještě víc. „Jednoho dne,“ vypráví maminka Federica, „se to opakovalo už poněkolikáté a Líza s naprostou vírou řekla: ‚Ježíši, postarej se o to!¨‘ Tehdy jsem se velmi rozzlobila a řekla jí: „Lízo, to stačí! Dost bylo toho: „Ježíši, ty se o to postarej“, copak nevidíš, že na to nemyslí? To už stačí, tvoje máma se o to postará!“. Podívala se na mě, rozplakala se a pak s tvrdou tváří řekla: „Už se nikdy neodvažuj něco takového říct. Ježíš je ke mně velmi dobrý. Nevynechá jediný úder!“. A pak se na mě jako vždy usmála.

Jednoho rána se Líza probudila v slzách, chvěla se silným dojetím a vyprávěla rodičům o velmi zvláštním „snu“, v němž měla vidění dítěte s hnědými kudrnami, které ji vedlo k tomu, aby řekla: „Každý viděl Boha, protože Bůh je světlo… kdo vidí světlo, vidí Boha! Viděla jsem to dítě, viděla jsem ho, opravdu jsem ho viděla! Uvěřila jsem a nyní jsem uzdravena!“ 22. listopadu 2020 byla Líza vítězně přivítána v nebi. A šla tam s úsměvem.

Nuova Bussola Quotidiana