Apoštolský učitel

Narodil se v Brindisi 22. července 1559 jako syn Guglielma Russa a Elisabetty Masellové. O jeho dětství toho víme velmi málo, prožil ho v rodném městě, kde dostal základní vzdělání. Poté, co přišel o otce, byl přijat brindiskými františkány, kam také chodil do školy. Když zemřela i jeho matka, už jako dospívající mladý muž se přestěhoval do Benátek ke svému strýci, který byl knězem, a u něj si prohloubil svůj kulturní i duchovní rozhled. Právě v Benátkách se mohl seznámit s kapucíny a stýkat se s nimi. Přebývali tam v chudém klášteře u kostelíka Panny Marie Andělské na ostrově Giudecca. Jejich chudý a přísný život jej začal přitahovat, a tak záhy požádal o to, aby mohl vstoupit do Řádu. Kapucínský hábit přijal ve Veroně dne 19. února 1575 a jako bratr Vavřinec velmi horlivě prožil roční noviciát, skutečnou školu askeze a svatosti, a mohl tak 24. března 1576 složit řeholní sliby. Později, nejprve v Padově a pak v Benátkách, začal studovat filozofii a teologii a velmi záhy se projevil jeho výjimečně pronikavý intelekt a jeho touha po vědění. Zvláštní význam přiklídal Písmu svatému, které se celé naučil zpaměti a zdokonalil se velmi i v biblických jazycích. Především se však snažil přibližovat k řeholní dokonalosti podle duchovní školy svatého Bonaventury, která zdůrazňovala horlivost vůle a postup ducha.

Po kněžském svěcení, které mu bylo uděleno benátským patriarchou Giovannim Trevisanem 18. prosince 1582, se začal věnovat především kázání. Už jako jáhen kázal během celé doby postní v benátském kostele Svatého Jan Nového, nyní jako kněz procházel celou Itálií a hlásal slovo Boží. Pro tento úkol byl nadán fyzicky, intelektuálně i duchovně, takže mohl působit jako opravdový řečník, jehož kázání bylo v nejlepších tradicích františkánské školy zakořeněno v Písmu, hlásaném jasně a výrazně. Příběhy o obrácení díky jeho přítomnosti a působení se těžko dají spočítat, stalo se tak například v Římě v letech 1592–1594, když z pověření kurie působil mezi židovským obyvatelstvem.

Velmi záhy byl Vavřinec povolán také k zodpovědnosti ve vedení řádu. V letech 1583–1586 zastával úřad lektora, 1586–1589 byl kvardiánem a novicmistrem. Roku 1590 byl zvolen představeným toskánské provincie, v letech 1594–1597 působil jako provinciál v Benátkách a v roce 1598 byl povolán ke stejnému úřadu v provincii švýcarské. To už byl dva roky generálním definitorem řádu.

Velmi důležitá byla činnost Vavřince z Brindisi, která směřovala k rozšíření kapucínského řádu ve střední Evropě. V roce 1593 byl založen konvent v Innsbrucku a o něco později se měl postarat o místo nové fundace v Salcburku, založené nakonec až v roce 1596. Na území Svaté říše římské byl založen roku 1597 také klášter v Tridentu. Na žádost pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé rozhodla generální kapitula roku 1599 o založení kláštera v Praze. Do hlavního města Čech byl vyslán Vavřinec z Brindisi v čele skupinky dvanácti kapucínských bratří. Jejich příchod do Prahy v listopadu 1599 byl poznamenán mnohými obtížemi ze strany nekatolického obyvatelstva. Silná apoštolská činnost, zaměřená především na kázání a otevřený dialog, však brzy přinesla své plody: byl založen klášter na Hradčanech, ke katolické víře se obrátil větší počet Pražanů, získaných nejen přesvědčivou argumentací italského kapucína, ale především jeho osobní svatostí. Proto je v Čechách Vavřinec z Brindisi uctíván jako zakladatel, první představený a spolupatron české provincie kapucínů. V roce 1600 byly Vavřincem založeny dva nové kláštery ve Vídni a ve Štýrském Hradci. Velmi důležitým okamžikem jeho života je jeho účast na tažení proti Turkům. I přes to, že armádní velení nebylo příliš schopné, díky duchovní podpoře a povzbuzení brindiského kapucína dosáhlo císařské vojsko v říjnu 1601 důležitého vítězství u Stoličného Bělehradu (Székésfehérvár) v Uhrách.

Na generální kapitule byl dne 24. května 1602 Vavřinec zvolen generálním představeným řádu, což pro něj znamenalo především navštívit a vizitovat všechny kláštery řádu. V této době byl řád rozdělen do třiceti provincií a jeho členy bylo přibližně devět tisíc bratří v celé Evropě. Generální představený měl vizitovat každou provincii, setkávat se s řeholníky, povzbuzovat je a dodávat jim odvahu. Nový generál prošel Itálií z Říma na sever, navštívil Švýcarsko, prošel Franche Comté a Lotrinsko. V polovině září už byl v Nizozemí a v zimě vizitoval francouzské provincie v Paříži, Lyonu, Marseille a Toulouse. Na začátku roku 1603 přešel do Španělska, odkud se přeplavil do italského Janova. V Itálii navštívil také Sicílii a jižní část poloostrova. I přes velmi náročné pochody a cestování vždy dodržoval přísná řádová pravidla do poslední čárky, dlouho se postil a praktikoval přísnou askezi.

Po třech letech generalátu byl papežem Pavlem V. vyslán do Bavorska a do Polska. Kromě činnosti apoštolské působil i jako diplomat: v jednáních mezi bavorským vévodou Maxmiliánem Wittelsbachem a císařským dvorem měl roli prostředníka, který výrazně přispěl k vytvoření katolické Ligy, jež se postavila proti Evangelické jednotě – spojenectví luteránů s kalvínsky orientovanými protestanty, které mělo rozdělit katolické státy a způsobit tak jejich územní ztráty. Proto Vavřinec cestoval mezi Mnichovem a Prahou a musel se vydat až do Španělska, kde se mu podařilo přesvědčit Filipa III., aby ligu zejména finančně podpořil. V letech 1610–1613 působil v Mnichově jako představitel Apoštolského stolce. Na generální kapitule v roce 1613 byl již po třetí zvolen generálním definitorem a byl poslán jako vizitátor do janovské provincie, kde byl ovšem také zvolen provinciálem. Až v roce 1616 se mohl navrátit do své benátské provincie a dopřát si klidnější období v ústraní, zasvěcené modlitbě a rozjímání. Osobitými charakteristikami jeho typicky františkánské kristocentrické spirituality byly především eucharistická úcta a mariánská zbožnost. Mši svatou sloužíval velmi horlivě a trvala dlouho, hodinu, dvě nebo tři, a papež Pavel V. mu dokonce povolil prodloužit celebraci až na třináct hodin. Panně Marii připisoval každý Boží dar a každou milost, nic mu nemohlo zabránit v šíření úcty k ní.

I přes to, že chtěl žít v rozjímavém ústraní, často se z něj musel vzdalovat. Papež jej vysílal na diplomatické mise, jejichž cílem byl mír a svornost. Tak v roce 1614 vyjednal kapitulaci piemontských, obležených v Oneglii, roku 1616 se pokusil o dohodu mezi Španěly a Piemonťany v Candii Lomellině. Roku 1618 se mu podařilo usmířit milánského guvernéra dona Pedra z Toleda a savojského velkovévodu Karla Emanuela I. Na podzim roku 1618 byl znovu zapojen do pokusu nastolit pokoj a mír v neapolském království, kde mocný místokrál don Pedro Téllez Girón, vévoda z Osuny, vládl tyransky pomocí násilí a útlaku. Představitelé šlechty i lidu se obrátili na kapucínského světce, který ještě jednou musel vykonat dlouhou cestu na madridský dvůr. Když se jednání začalo blížit k dobrému konci, Vavřinec velmi těžce onemocněl. Stráven únavou a bolestí, i přes to, že královští lékaři mu věnovali tu nejlepší péči, zemřel dne 22. července 1619 ve věku 60 let. Jeho tělo bylo přeneseno do klášterního kostela bosých františkánek v městečku Villafranca del Bierzo, který se nachází v kraji Galicia na severu Španělska.

I přes obtížné úkoly ve vedení řádu a intenzivní diplomatické působení mohl Vavřinec z Brindisi také napsat celý soubor spisů, které byly v letech 1928–1956 vydány v souboru jeho Opera omnia. Můžeme je rozdělit do čtyř skupin:

1. Spisy homiletické: díla, zaměřená na kázání, kterých je většina a představují soubory kázání adventních, postních, nedělních, na svátky svatých (Sanktorál); díl zvaný Mariale je opravdovým traktátem mariologie, v němž jsou představovány všechny prerogativy Matky Boží  a její role v dějinách spásy, s připojenými výklady Salve Regina, Magnificat, Zdrávas Maria;
2. Spisy exegetické, které se zabývají výklady Písma svatého, z nichž je třeba vyjmenovat Explanatio in Genesim, bohatý komentář prvních jedenácti kapitol první knihy Písma svatého, a spis De numeris amorosis, dílko o mystickém a kabalistickém významu hebrejského jména Božího;
3. Kontroverzní spisy, věnující se náboženské polemice zejména s protestantskou reformou, z nichž jmenujeme především Lutheranismi hypotyposis, napsanou v letech 1607–1609 a původně zaměřenou proti tezím reformovaného kazatele Polykarpa Laisera. Tento spis představuje důkladnou a podrobnou kritiku luterského učení a jeho odmítnutí;
4. Spisy autobiografické, které mají osobní a životopisný charakter. Jde především o De rebus Austriae et Bohemiae, napsané na příkaz představených, jež vypráví o událostech prožitých světcem ve střední Evropě v letech 1599–1612.

Již čtyři roky po smrti Vavřince z Brindisi byl generálem řádu Klimentem z Noty zahájen kanonizační proces. Proces se ovšem protahoval, jednak díky třicetileté válce, která v té době zuřila v Evropě, jednak kvůli zpřísnění a změně předpisů o kanonizaci, jež nastala díky breve Coelestis Hierusalem, vydanému papežem Urbanem VIII. roku 1634. Vavřinec byl prohlášen za blahoslaveného až papežem Piem VI. dne 23. května 1783 a za dalších sto let, 8. prosince 1881 byl papežem Lvem XII. zapsán do seznamu svatých. Po podrobném prozkoumání spisů byl brindiský světec prohlášen papežem Janem XXIII. dne 19. března 1959 za učitele církve.

Jeho ikonografie je nejčastěji inspirována jeho slavením mše. Bývá také zobrazován, jak píše své spisy, ale i během bitvy u Stoličného Bělehradu proti Turkům.

Vincenzo Criscuolo

Pramen www.kapucini.cz