Slavení svátku sv. Josefa 19. března (jako první byli benediktini 1003, za nimi servité 1324 a františkáni 1399; nakonec bylo po podpoře Pia V. zavedeno jako závazné 1621 Řehořem XV.) znamená vzdávat liturgickou úctu patronu univerzální církve a obhájci rodiny. Dnes více než kdy jindy je třeba vzývat jeho přímluvu jak pro jednu tak pro druhou skutečnost. Panně Marii se prokazuje kult hyperdulia (nade všechny svaté) a sv. Josefovi protodulia (prvnímu mezi všemi svatými).

Sv. Terezie z Avily svěřovala sv. Josefovi řešení všech svých problémů a starostí a nikdy nebyla zklamána. Tato španělská mystička napsala: Jiným světcům, jak se zdá, Bůh dopřává, aby nám pomáhali v té či oné záležitosti, zatímco u svatého Josefa rozšiřuje jeho pomoc na všechno. Tím nás Pán chce upozornit na onen způsob, jakým byl vybaven zde na zemi, kde jako domnělý otec mu mohl přikazovat, tak také v nebi udělá všechno, oč ho sv. Josef požádá. Proto ať žádáme sv. Josefa o jakoukoliv milost, bude mu zcela jistě udělena, kdo nechce věřit, ať to zkusí a přesvědčí se, neboť jsem jasně poznala, že jeho pomoc byla vždy větší, než jsem mohla doufat. (Vita VI, 5-8).

Jak ho prosit v potřebách? Církev nás vybízí, abychom ho prosili zvláště tím, že praktikujeme úctu  k svatému Plášti sv. Josefa (úcta pochází z 22. srpna 1882, kdy arcibiskup v Lancianu, mons. Francesco Petrarca schválil modlitby, které se máme modlit po 30 po sobě jdoucích dnů na památku 30 let, kdy sv. Josef žil jako čistý snoubenec po boku Panny Marie a byl Ježíšovým pěstounem. Touto pobožností můžeme mnoho obdržet v roce stého výročí Naší Paní ve Fatimě, protože právě ve Fatimě se zjevil také svatý Josef. Bylo to 13. října 1917, při posledním zjevení v Cova da Iria.

Pršelo, jen se lilo. Sestra Lucie vypráví: … »u dubu z vnitřního vnuknutí jsem požádala lid, aby zavřel a složil deštníky a modlil se růženec. Krátce nato jsme spatřili záblesk světla a na dubu se zjevila Panna Maria. »Co ode mne žádáš? »Chci ti říci, aby zde postavili kapli k mé úctě; protože jsem růžencovou Madonou; aby se modlili růženec po všechny dny. (Paměti IV.)

V tu chvíli se Lucie zeptala, zda by nemohla uzdravit nemocné, obrátit hříšníky a Madona řekla, že ne všichni milost obdrží. Musí se polepšit. Ať žádají odpuštění svých hříchů. Ať už neurážejí Našeho Pána, kterého tak velice uráželi. Pak Madona roztáhla ruce, ze kterých vyzařovalo světlo a zamířila je na slunce. Lucie vykřikla, ať se všichni podívají na nebe. Zatímco Madona se vznášela a loučila, paprsky z jejích rukou se ustavičně promítaly na slunce. A vedle slunce se vizionářům zjevili: sv. Josef, Dítě Ježíš a Maria, oděná do bílých šatů a modrého pláště. Sv. Josef a Ježíšek žehnali světu. Svatá rodina se představila ve své nebeské záři, aby zajistila ochranu této zemi.

Pak se Maria stala Pannou bolestnou, podobná Madoně Karmelské. A začal zázrak tančícího slunce…

Starostlivý a pečlivý otec sv. Josef na rozdíl od pojetí v modernistické literatuře byl silný a odvážný (uvažme, že přijal za snoubenku Marii bez ohledu na veřejné mínění svého okolí, Pannu, která čekala Ježíše; stejně tak byl statečný při útěku do Egypta). A byl to také muž mystický, kterému se při těchto příležitostech dostalo milosti poznávat vůli Boží z andělova zjevení. Svatý Josef měl velkou důstojnost a vysokou odpovědnost: jako hlava Svaté rodiny chránil svou snoubenku a Božího Syna. Když ho vzývají věřící, hlavně pokud mají čisté srdce a jsou v milosti Boží, nepřenechá Nevěstu Kristovu hříchům a bludům naší doby, ať už jde o klérus nebo laiky. Utíkat se k němu znamená svěřit se spravedlivému nebeskému ochránci.

Bl. Pius IX. 8. prosince 1870 prohlašoval sv. Josefa za Ochránce univerzální církve a řekl: Podobným způsobem, jak učinil pánem celé země v Egyptě onoho Josefa, syna patriarchy Jakuba, aby zásobil obilím národ, tak když přišla plnost času, když chtěl poslat na zem svého Syna, jednorozeného Spasitele, vybral jiného Josefa, jehož byl onen první typem a postavou, že se stal pánem a hlavou svého domu a svého majetku a vybral ho za strážce svých nejhlavnějších pokladů.

Stejným způsobem Lev XIII. v encyklice Quamquam pluries z 15. srpna 1889 napsal: … je potvrzen názor mnoha církevních Otců v souladu s touto svatou liturgií, že onen starozákonní Josef narozený z patriarchy Jakuba byl předobrazem osoby a osudů tohoto našeho Josefa a představil ho ve slávě a velikosti budoucího ochránce Svaté rodiny.

Stejný výklad vyjádřil Pius XII., když ustanovil svátek sv. Josefa Dělníka v roce 1955. Kéž otcovský potomek krále Davida vlije odpovědným za pozemskou církev a rodičům něco ze své mužné odvahy vycházející z jeho nezlomné víry.

Modlitba papeže Lva XIII. k pečlivému strážci Svaté Rodiny nabyla mimořádné aktuálnosti. Obdivuhodná role sv. Josefa při záchraně svaté Rodiny, smrtelně ohrožené ukrutným králem, stává se více než aktuální za současné situace, kdy se Církev Ježíše Krista ocitá ve svrchovaném ohrožení, jaké v jejích dvoutisíciletých dějinách nemá obdoby. Mnohokrát byla byla ve smrtelném nebezpečí, ale nikdy dosud nebyla ohrožována tak podlým a dlouho připravovaným spiknutím nepřátel, jejichž agenti pronikli v hojném počtu dovnitř a zrádně zaujali ta nejvyšší místa přímo v jejím vrcholném vedení. Za pět let svého úřadování prokázala falešná hlava církve nejen své své systematické zhoubné plány na její úplné rozvrácení, ale současně také až neuvěřitelnou sebejistotu, kterou čerpá od mocných vnějších nepřátel, kterým církev zaprodal a kterým dnes už zcela nepokrytě a veřejně slouží. Kardinálský a biskupský sbor omámený stále hustšími modernistickými výpary přihlíží k jeho dezolátní činnosti s rostoucí bezradností a nemohoucností a pasivitou. V bezprecedentní a absurdní situaci, kdy se zbytek Ježíši Kristu věrné církve stává stále více ohrožovaným exulantem ve svém vlastním lůně, ukazuje se, jak prozíravá byla iniciativa Pia IX, když prohlásil sv, Josefa za patrona a ochránce ohrožené Svaté Rodiny. Není v lidských silách zvrátit vývoj, který nepřátelé dvě staletí pečlivě chystali, ke kterému dal 2 vatikánský koncil svůj slavnostní oficiální souhlas a který současný „pontifikát“ s tak neuvěřitelným zdarem a chvatem plánovitě realizuje.

Obraťme se proto ve své tísni k pečlivému strážci Svaté Rodiny, který ji na samém začátku zachránil ze svrchovaného nebezpečí, aby se opět ujal záchranných operací v této rozhodující hodině tmy, bludu a nemravnosti.

-vu-

Cristina Siccardi Corrispondenza Romana