Mariánská úcta sv. Ignáce z Loyoly
Když člověk pomyslí na svatého Ignáce z Loyoly, okamžitě se mu vybaví jeho Duchovní cvičení. Málo známá je však jeho úcta k Panně Marii. Přesto „mariánských stop“ najdeme nemálo: stejně jako v jeho životě, tak i v jeho spisech.

Když člověk pomyslí na svatého Ignáce z Loyoly, okamžitě se mu vybaví jeho Duchovní cvičení, nevyčerpatelný zdroj meditace, text-symbol jeho pozemského dobrodružství. A výraz „dobrodružství“ skutečně nejlépe odpovídá jeho životopisu: Ignác, španělský voják, který – později – najde v Bohu jediného skutečného vůdce nejen svých bitev, ale celé své existence. Odvážný a inteligentní zakladatel jezuitů, jehož liturgická památka připadá na 31.7., je jedním z nejznámějších světců, které církev uctívá. Bylo o něm napsáno tolik knih, tolik stránek vypráví o tom, jak se z vojáka z lidu stal jeden z nejdůležitějších „vojáků Páně“.
Málo známá je však jeho úcta k Panně Marii. Přesto „mariánských stop“ nacházíme nemálo: stejně jako v jeho životě, tak i v jeho spisech. Ve skutečnosti se v Duchovních cvičeních nejčastěji objevuje výraz Madre y Señora nuestra (Naše Matka a Paní), který má bohatý teologický obsah a zároveň velký citový náboj, dalo by se říci „synovskou náklonnost“.
A Ignác cítil zvláštní oddanost k nebeské Matce, k Panně Marii: právě k ní se cítil vázán od oné slavné bitvy v Pamploně, která definitivně změnila jeho život. Bylo to v roce 1521. Tehdy se zakladatel jezuitů ještě nejmenoval Ignác, ale Iňigo, a nebylo mu ještě ani třicet let. Během bitvy byl těžce zasažen do nohy, ale nezranil se smrtelně. Začalo pro něj dlouhé a strastiplné období rekonvalescence. Tak se zrodila jeho vášeň pro dvě četby, které měly změnit jeho existenci: Vita Christi kartuziánského mnicha Ludolfa Saského a Životy svatých janovského biskupa a dominikánského mnicha Jacopa da Varagina. A právě z tohoto období se v jeho Autobiografii nachází příběh, v němž je hlavní postavou Panna Maria: svatý Ignác „jasně viděl obraz Panny Marie se svatým dítětem Ježíšem [a] mohl o něm dlouho rozjímat s pocitem velké útěchy“. Toto vidění mělo za následek hlubokou „proměnu, která se odehrála v jeho duši“. Po dlouhých měsících čtení a studia se uskutečnila pouť do benediktinského kláštera „de Montserrat“: zde došlo k setkání s Pannou Marií, přesněji řečeno s „Morenetou“, dřevěnou sochou (13. století) zobrazující Pannu Marii. Říká se, že před touto podobiznou Iñigo odloží svůj válečný meč a vezme do rukou Kříž lásky. Minulost se uzavírá, aby mu otevřela dveře pro novou cestu: cestu k Bohu, k lásce, do ráje. Panna ho nyní přitáhla k sobě a z Iñiga se stal Ignác.
Přítomnost Matky Boží bude v jeho životě stálá, protože i v Římě, zásadním městě pro Ignácovu osobní cestu i cestu Společnosti, kterou založil, se setkal s dalším obrazem, který mu zůstal vryt do srdce: byla to Panna Maria z cesty, která se nacházela v kostele, který se tehdy jmenoval Santa Maria degli Astalli a později přijal jméno Panna Maria z cesty.
Annus Domini 1641. Na Petrově stolci vládl papež Pavel III., tentýž papež, který rok předtím schválil Tovaryšstvo Ježíšovo; Svatý otec předal kostel, zbořený a znovu postavený v roce 1569, svatému Ignáci z Loyoly. Před tímto zázračným obrazem se prý – mimo jiné – zastavilo v modlitbě mnoho světců: od Pierra Favra po Karla Borromea, a dokonce i Filip Neri. Jaký příběh se však skrývá za touto jemnou, něžnou a sladkou freskou? Její příběh se prolíná s příběhem Božího bojovníka Ignáce: obraz tam byl vlastně vždycky, ještě před jeho příchodem do Říma; podobizna Madony s dítětem v náručí stála v rohu kostela Santa Maria della Strada a španělský světec na fresku narazil při své první cestě do Věčného města v roce 1540. Nejstarší zmínka o sakrální stavbě, v níž byl freskami vymalován obraz Madony della Strada, pochází z roku 1192, kdy se objevuje první zmínka o kostele jménem Santa Maria de Astariis, který se objevuje i v katalogu římských kostelů sepsaném kolem roku 1230. V kodexu z roku 1320, který se dochoval v Národní knihovně v Turíně, se uvádí, že tento kostelík spravoval jediný kněz a že v něm byli pohřbeni členové římského rodu Astalliů.
V pozdějších dokumentech se však název sakrální stavby změnil na „Santa Maria de scinda“ a „Santa Maria de stara“ a poté se opět změnil na „Santa Maria della Strada“. Je však důležité upřesnit, že oblast, kde tento kostel stál, zabírala malou část území vymezeného ulicemi, které jsou dnes Via degli Astalli, Via del Plebiscito a Piazza del Gesù. Za to, co vidíme dnes, vděčíme rozhodnutí kardinála Alessandra Farnese postavit v roce 1568 Chiesa del Gesù. Teprve v roce 1575 byla freska umístěna v kapli nového kostela, kde jezuité skládali své sliby.
Kdo dnes vstoupí do kostela Gesù, nemůže se ubránit dojmu z obrazu Madony della Strada: je fascinován jejím půvabem, její tajemnou krásou. Panna Maria je zobrazena v polopostoji s Dítětem v levé ruce, pravou ruku má otevřenou, obrácenou k věřícím. Její korunovaná hlava je obklopena nimbem, její pohled je čelní a celá postava je zahalena do zlatého pláště. Dítě má také světelnou svatozář a zaujímá postoj Pantokratora; jeho pohled upřený dopředu vlévá věřícím přísný klid; v levé ruce drží knihu a pravou zvedá v gestu požehnání. Celkově se zdá, že mariánská podobizna evokuje typologii Matky prostřednice milosti; navíc se zdá, že svým pohledem pronikajícím do srdce každého věřícího skutečně vybízí k důvěře ve svého Syna.
Významným mezníkem v historii tohoto obrazu se stal rok 2006, kdy proběhlo jeho restaurování, které ukázalo novou, zcela nevídanou tvář: ukázalo se, že obraz je ve skutečnosti o více než dvě století starší, než se dosud předpokládalo. Restaurátorské práce odstranily z povrchu obrazu staleté nečistoty, minerální usazeniny, laky a přemalby, a tak začaly prosvítat zářivé barvy, které daly vyniknout nové Madonně della Strada. Odborníci, kteří dohlíželi na restaurátorské práce, se nakonec shodli na dataci do 13. nebo 14. století.
Madonna della Strada, nic nemůže být aktuálnější. Právě dnes, kdy se zdá, že mnozí ztratili cestu, znamená pohled na tuto podobiznu nejen vstoupit do ignaciánské spirituality, ale také prosit Pannu Marii o správný směr. Zdá se, že Ignác z Loyoly nám po staletích díky svým spisům, svědectvím, nabízí téměř „google mapu“ k nalezení Božího nekonečna. A slova modlitby věnované Panně Marii na cestě nám nabízejí možnost přehodnotit svou vlastní cestu a pohlédnout k nebi, stejně jako to udělal onen Boží bojovník jménem Ignác z Loyoly:
„Ó, Maria, Panno Maria na cestě, provázej nás po cestách světa, ty, která jsi kráčela na judských horách, kde nesl Ježíše a jeho radost; na cestě z Nazareta do Betléma, kde se narodil Ježíš, náš Vykupitel; na cestě vyhnanství, aby chránil Syna Nejvyššího; na cestě Kalvárie, aby přijal mateřství Církve. Modleme se, abys nás všechny nadále provázel na cestách světa, abychom mohli žít a vydávat svědectví o evangeliu spásy. Chraňte zejména ty, pro které je cesta místem práce, závazků, cestování a poutí a kteří hledají největší dobra pro důstojný a požehnaný život.“
Nuova Bussola Quotidiana