Svatý Eusebius z Vercelli

Guido Pettinati SSP

  Zastavme se tentokrát u světce od jehož smrti uplynulo již více než jedno apůl tisíciletí. To nám umožní nahlédnout rovněž do církevního dávnověku apoznáme, že naše církev to již krátce po konstantinovském převratu neměla nijak snadné. Na místo vnějšího nepřítele nastoupil rychle nepřítel vnitřní aprojevil se jako ještě nebezpečnější než ten první. Svatý Eusebius zVercelli je dodnes velmi populární vitalském Piemontu, ato do té míry, že ho papež Jan XXIII. prohlásil za patrona této oblasti severní Itálie.

Narodil se na Sardinii na přelomu třetího a čtvrtého století. O jeho rodičích nic nevíme, ale pravděpodobně byli velmi zámožní. Již jako mladý mnoho cestoval a poměrně brzy se z důvodů blíže neznámých usadil nakonec v Římě. Zřejmě již jako dospělý přijal křest a za pontifikátu papeže Julia I. přijal nižší kněžská svěcení a stal se lektorem. Spřátelil se s budoucím papežem Liberiem, provázel ho při bohoslužbách a vykonával přitom funkci lektora. Seznámil se také se svatým Atanášem, biskupem v egyptské Alexandrii, pronásledovaným bludařskými ariány, které podporoval císař Východu Konstanc.

 V oblasti Piemontu existovala tehdy řada křesťanských obcí, které byly izolovány uprostřed pohanského obyvatelstva na venkově a v horách. Církevní legáti zkoumali možnost založení biskupství. Svatý Protasius, biskup v Miláně, a církevní legáti navrhli císaři, aby založil ve Vercelli nové biskupství, a Julius sem poslal také lektora Eusebia v naději, že by mohl být vybrán na nový stolec jako příkladný pastýř věrný pravé víře.

 Ačkoliv byl v této oblasti cizincem, přijali ho ve Vercelli velmi dobře a dali mu přednost před domácími kandidáty. Eusebia vysvětil na biskupa v Římě sám papež. Jeho nová diecéze sahala od Alp k Milánu a dále až k Pavii. Převládal zde ještě kult starých Keltů spolu s magií, astrologií a římským polyteismem. Keltové zde uctívali ženská božstva zvaná matrony, kterým byly zasvěceny obrovské bludné balvany nazývané „barmy“. Primitivní lid jim přisuzoval zvláštní sílu pro plodnost lidí i zvířat. Císař Konstantin se do záležitosti církve v Piemontu nevměšoval a nový horlivý pastýř se mohl věnovat výstavbě církevní organizace na území nové diecéze. Budoval kostely spravované kvalifikovanými duchovními, kteří měli za úkol misijní činnost mezi pohany. Eusebius si počínal podobně jako svatý Martin Tourský nebo svatý Maxim v Turíně: boural pohanské chrámy a modly, ničil předměty sloužící pověrám a hojně vysílal kazatele z řad mnichů i světského kléru. Eusebius sám se věnoval horlivě kazatelské činnosti. Svatý Maxim Turínský o něm napsal: „Svými andělskými ústy vracel duchovní zrak zaslepeným bloudícím, sluch těm, kteří nebyli schopni slyšet Pána, a život těm, kteří byli pro hřích mrtví na duchu. Ze srdcí zachvácených nepravostí vyháněl rozmařilost, potlačoval hněv a hasil závist. Pěstoval a zušlechťoval svědomí s takovou neúnavností a vytrvalostí, že o něm nebylo možno mluvit jinak než pochvalně.“ K vymýcení pohanství nestačily jeho vlastní síly. Proto si od počátku vychovával četné spolupracovníky. Založil cenobium, zvláštní druh semináře, kde se mladí alumni připravovali na kněžský stav studiem, chórovou modlitbou a praktikováním křesťanské askeze. V cenobiu bydlel i biskup a cizí kněží vždy připravení pomáhat věřícím jak ve městě, tak v dalším diecézním terénu ve shodě se statuty, které světec vypracoval a které se bohužel ztratily. Tak měl Eusebius to potěšení, že se viděl stále obklopen horlivými a schopnými příslušníky kléru. Do jejich komunity uváděli aspiranty kanovníci, kteří ctili Eusebia spolu s Augustinem jako zakladatele tohoto institutu. Světec založil také ženský klášter s přísnou klauzurou, kde byla první představenou jeho sestra.

Nový biskup však musel bojovat nejen s pohanstvím, ale po nástupu papeže Liberia také s bludy kněze Aria, který učil, že Slovo, které se stalo tělem, je pouze Boží tvor a nikoliv druhá osoba Trojice rovná Otci a Duchu Svatému. Proti tomuto bludu bojoval také svatý Atanáš. Když zemřel Konstantin Veliký (337), jeho synové Konstant a Konstanc přijali ariánský blud. Když se pak po smrti svého bratra stal Konstanc hlavou celé říše, chtěl násilím vnutit arianismus také její západní polovině. Na sněmu v Arles (353) ve Francii všichni biskupové s výjimkou Trevíru, a dokonce i papežští legáti ze strachu před císařovým hněvem podepsali dekret, který odsuzoval sv. Atanáše. Papež Liberius zklamaný tímto výsledkem prosil Eusebia, aby uplatnil svůj dobrý vliv a svolal nový koncil, který by sporné otázky rozhodl s větší svobodou a pravověrností.

Koncil v Miláně začal r. 355. Eusebius se obával, že se bude opakovat historie z Arles a na koncil jít nechtěl, i když ho zvali papežští legáti a vedoucí hlavy koncilu. Až na císařův příkaz souhlasil, že poslechne, ale že udělá jen to, co je správné a co se líbí Pánu. V Miláně mu předložili k podpisu dekret odsuzující sv. Atanáše. Eusebius slíbil, že udělá, co bude vedení koncilu požadovat, ale jen pod podmínkou, že všichni přítomní biskupové podepíšou nicejské vyznání víry. Ariáni se postavili ostře proti, došlo k pozdvižení a pohoršení věřící sněm rozehnali. Když se biskupové vrátili, dostali příkaz, aby se odebrali do královského paláce, kde se ujal předsednictví sám císař. Delegáti měli na vybranou, buďto odsoudit Atanáše, nebo odejít do vyhnanství. Jeden po druhém sklonili hlavu a podrobili se s výjimkou Eusebia z Vercelli, Dionisa z Milána a Lucifera z Cagliari a dvou papežských legátů, kteří byli ihned posláni do vyhnanství.

Eusebius a někteří jeho žáci z cenobia byli posláni do Scitopole v Palestině, sídla biskupa Patrofila, jednoho z předních a zarytých ariánů. Eusebius našel pohostinství u židovského konvertity Josefa, kterému Konstantin udělil hraběcí titul. Když se vrátil Patrofilos, nařídil mu, aby si hledal jiný dům. Jeho žalářník ho všemožně přemlouval, aby přijal blud. Když selhaly i hrozby, uvěznil ho v kobce a několik dnů mu neposkytl ani stravu, ani nápoj. Jeho kati ho vyvlekli ven, zbili ho do krve a nechali ho ležet polomrtvého. K tělesnému utrpení se přidalo utrpení ducha. Dlouho totiž neměl zpráv o svém stádu, které musel opustit, než přišli do Scitopole jáhen Siro a exorcista Vittorino a ujistili ho, že na jeho místo nenastoupil žádný ariánský biskup a že mu klérus zůstává věrný. Před návratem Sira napsal Eusebius kléru a lidu ve Vercelli, Navaře, Ivreji a Tortoně povzbuzující list, aby vytrvali na své cestě.

Kolem roku 360, asi po smrti Patrofila, byl neohrožený obránce víry přemístěn do nejmenovaného města v Kapadocii v Malé Asii. Brzy nato musel odejít do Tebaide a pak do Egypta. Odtud napsal list biskupovi Řehoři v Elvíře ve Španělsku a blahopřál mu k jeho pevnému postoji proti bludu: „Toužíme vytrvat v utrpení, abychom byli oslaveni v nebeském království.“ Ale jeho vyhnanství již brzy skončilo, protože v listopadu 361 Konstanc zemřel a jeho nástupce Julián Apostata z politických důvodů dovolil vyhnaným biskupům, aby se vrátili do svých sídel.

Atanáš ihned využil situace a svolal sněm do Alexandrie, aby tak uzdravil rány církve. Kromě egyptských biskupů pozval i některé další, vyznavače pravé víry, kteří byli na zpáteční cestě domů. Eusebius spolu s Atanášem a Asteriem z Perky představovali hlavní bojovníky o potvrzení nicejské víry. Bludaři byli postiženi církevními tresty. Eusebius se pak vrátil do Itálie a zveřejnil rozhodnutí koncilu, pracoval na obnově míru a křesťanské víry.

Svatý Jeroným napsal: „Po návratu Eusebia Itálie odložila smuteční šat.“ Setkání s papežem Liberiem v Římě bylo dojemné pro obě strany. Eusebius informoval hlavu církve o průběhu koncilu v Alexandrii a o úpadku hereze na Východě. Ve Vercelli ho triumfálně přivítali (r. 363). Lid mu šel s pláčem naproti a volal: „Buď požehnán náš Pán, který tě vrátil naší církvi! Ujišťujeme tě, že jsme zachovali dědictví víry neporušené, jak nás to učil tvůj živý hlas i listy z vyhnanství.“ Ujal se znovu vlády v nejrozsáhlejší diecézi a pokračoval v potírání posledních zbytků arianismu. Po několika letech se spojil se sv. Hilariem z Poitiers v boji proti Ausenciovi, ariánskému biskupovi v Miláně. Jelikož měl podporu císaře Valentiniána, který sám byl pravověrný, kladl odpor až do své smrti, po které ho vystřídal sv. Ambrož. Podle tradice Eusebius přinesl z Východu s sebou Černou Madonu z Oropy, která představuje tajemství Očišťování Panny Marie a představení Ježíše v chrámě. Aby potřel v tomto údolí zbytky pohanství a nahradil pohanský kult bohyň, postavil sochu pod jedny z oněch balvanů, které nesou název „Roc della vita“ a které dodnes nesou datum r. 369 a mnoho křížů vytesaných poutníky. Pak umístil sochu definitivně do kapličky 3,3 × 3m. K ochraně kaple, kam se často uchyloval do samoty a k modlitbě i k vzdělávání poutníků, pastýřů a pocestných ustanovil několik učedníků. Vznikly zde dvě poustevnické rezidence, které v 15. století zanikly. Svatyni svěřil Pius II. kanovníkům chrámu.

Svatý Eusebius zemřel 1. srpna 371. Latinská církev ho uctívá jako mučedníka pro množství utrpení, které musel snášet od ariánů. Jeho svátek jsme si připomněli 16. prosince

 V nynější bazilice Oropa se přechovává umělecký relikviář s ostatky svatého Eusebia, který poutníci uctívali políbením při tradičních poutích v květnu a v září. V roce 1730 posvětil vercellský biskup kardinál Vincenzo Ferrero oltář v kapli Oropa a uložil tam relikvie sv. Eusebia a sv. Štěpána, prvomučedníka. V srpnu 1960 posvětil biskup z Biella Mons. Carlo Rossi slavnostně nový chrám nad starou svatyní a zapečetil do oltářní desky největší relikvii sv. Eusebia, kterou poskytla katedrála ve Vercelli, ve které jsou ostatky světce uctívány.

Z www.paginecattoliche.it

Překlad -lš-