Největší z německých scholastiků, myslitel, z jehož díla duchovně vychází sv. Tomáš Akvinský, jeden z největších učenců Církve. * 1193 (okolo 1207) v Laningenu (Lauingen) na Dunaji v Bavorsku. Byl synem švábského rytíře, vojáka, dříve omylem považován za syna hraběte z Bollstädtu. V rodině na zámku dostal skvělou výchovu. Studoval v Bologni a od 1223 (svobodná umění, přírodovědu, medicínu a Aristotelovu filozofii, tehdy ještě neuznávanou církví) v Padově, kde vstoupil pod vlivem řádového generála, německého hraběte bl. Jordana Saského (muže, který se svým charismatem a schopnostmi zasloužil o vznik stovek dominikánských konventů po celé Evropě a získal do řádu tisíce mladých adeptů), do řádu dominikánů. V Bologni se důkladně věnoval teologii. 1248 povolán zpět do Kolína, kde se stal univerzitním profesorem a založil řádovou školu, kterou vedl a kde byl jeho žákem sv. Tomáš Akvinský. Svým přístupem k výuce se přitom vyznamenal natolik, že byl poslán do Paříže (ta byla v té době středem křesťanské učenosti) na Sorbonnu, kde byly jeho přednášky natolik oblíbené, že musel často přednášet pod širým nebem, protože žádná budova nepojmula všechny posluchače. 1245 zde získal doktorát. V dalších letech působil v Řezně, Freiburgu, Štrasburku a Hildesheimu – všude přitom byla jeho úkolem organizace vědecké výuky na řádových (dominikánských) školách. 1254 – 57 (48 – 54) byl provinciálem řádu, hájil řád před papežem v Itálii, a procházel pěšky svěřené kláštery (ve snaze o jejich rozvoj a podporu klášterní kázně). 1256 bránil v Anagni u papeže žebravé řády a byl svědkem toho, jak papež Kliment IV. odsoudil dílo od Viléma ze Saint-Amour, zapáleného odpůrce žebravých řádů. Pak se znovu ujal vyučování v Kolíně a spolu s bratry, mezi nimiž byl Tomáš Akvinský, vydal „Rozvrh dominikánského vzdělávání“. Byl i vícekrát prostředníkem ve sporech mezi knížaty a městem či mezi biskupy a kláštery. Od 1260 se stal (na výslovné přání papežovo) biskupem Řezna, které bylo duchovně rozvráceno. Když uspořádal náboženský život v diecézi, zřekl se po třech letech z pokory a skromnosti úřadu. Požádal o to přímo nového papeže v Římě a ten nakonec souhlasil (Albert pobýval na papežském dvoře, stal se důvěrníkem papeže Řehoře X. a císaře Rudolfa Habsburského), s tím, že poslal Alberta do Německa hlásat myšlenku křížových výprav (ten se při úspěšném plnění této úlohy setkal z velkým kazatelem Bertoldem z Řezna). Účastnil se koncilu v Lyonu (1274) a 1276 – 7 bránil v Paříži aristotelismus a učení sv. Tomáše Akvinského. Jako vysokoškolský učitel pak působil ve Würzburgu, Štrasburku 1269/70, vrátil se do Kolína a věnoval se v ústraní bohovědě. Ve svých spisech dokazoval soulad rozumového poznání se zjevenou pravdou, zajímal se a ovládal filosofii, metafyziku, fyziku, chemii, biologii, astronomii, geografii, matematiku  a etiku, teologii a biblistiku, očistil spisy Aristotela od arabských deformací, nezakládal své učení na autoritativní víře, ve své době byl nazýván „doctor universalis“ = všeobecný učitel. Jedna z nejvýznamnějších osobností a polyhistor své doby. (Nebyl to žádný suchopárný vědec zalezlý v šeru studovny, razil zásadu poznávat zkoumané na vlastní kůži. Trval na tom, že z konkrétní zkušenosti s věcmi se dá vycházet kdykoli, že je zdrojem veškerého poznání, že je víc než názor uznávané autority, což bylo v té době naprosté novum. To, o čem píše, měl osobně odpozorované. Když jako provinciál bratří kazatelů projížděl celou Evropou, hledá odpovědi na své otázky u prostých rybářů či ptáčníků a sám vše též zkoumá. On může napsat, že míza stromů je nejhořší v kořeni a že v zadečku včely se nachází průhledný váček medové chuti, protože to sám ochutnal. Rozlišuje mezi trny a ostny, mezi pavouky lovícími do sítí a lovci skokany. Do přírodovědeckého argumentování nevpouštěl teologické argumenty.) Už za svého života byl ctěn jako světec, na prvních zobrazeních byl znázorněn se svatozáří. + 15. 11. 1280 v Kolíně n. R. Blahořečen 1662 a svatořečen 1931, kdy byl i prohlášen učitelem církve. Stal se patronem teologů, vědců, studentů přírodních věd. Bývá zobrazován v dominikánském rouchu, popřípadě s berlou a mitrou nebo jako biskup v pontifikáliích. V obou případech je dalším atributem i kniha, někde i psací náčiní. Jeho teologické spisy patří dodnes k nejdůležitějším pokladům církve. Dílo Alberta z Bollstädtu je rozsáhlé (souborně vydáno v Lyonu 1651 v jedenadvaceti velkých svazcích) – jeho velkou část přitom tvoří komentáře k dílům Aristotelovým. Sv. Albert je prvním středověkým myslitelem, který svým současníkům odkrývá všechny části aristotelovské filozofie, včetně jejích arabských a židovských komentářů – jeho vlastní komentáře ale nejsou jen pouhým výkladem Aristotelových textů, Albert se tam, kde se domnívá, že Aristoteles chybuje nebo se vyjadřuje nepřesně, pokouší jeho myšlenky doplnit myšlenkami vlastními i myšlenkami dalších filosofů a badatelů. Velmi aktivním je i v oblasti přírodních věd – zvláště vyniká v botanice, zoologii a chemii, lidová víra mu pro jeho přírodovědné znalosti připisuje dokonce nadpřirozené schopnosti … Během badatelské práce nashromáždil a uspořádal obrovské množství materiálu, který chtěl kriticky zhodnotit a zformovat v jednotný systém ve své „Sumě teologické“ (Summa theologiae) – tu však on sám již nedokončil, to dokázal až jeho velký žák, tvůrce největšího naukového systému středověku, sv. Tomáš Akvinský, jehož dílo je bez průkopnické Albertovy práce stěží myslitelné. Jeho ostatky uchovávány v pozdně románské bazilice sv. Ondřeje v Kolíně n. R., v římském sarkofágu v náhrobní kapli, navazující na nově odkrytou kryptu původní stavby kostela. Lebka je uložena v Lauingenu a lopatka v Regensburgu.

Pramen: Němečtí světci středověku