Svátek Panny Marie Bolestné

Sedm bolestí Nejsvětější Panny Marie

Soucit Panny Marie


Stabat Mater dolorósa
iuxta crucem lacrimósa,
dum pendébat Fílius


Zbožnost poslední doby zasvětila tento den zvláštním způsobem památce bolestí, které Maria prožívala u paty kříže svého božského Syna. Následující týden je celý věnován slavení tajemství Spasitelova utrpení, a i když vzpomínka na Marii trpící spolu s Ježíšem je často přítomna v srdci věřících, kteří zbožně sledují všechny úkony tohoto dramatu, přesto bolesti Vykupitele a pohled na Boží spravedlnost, která se spojuje s milosrdenstvím, aby přinesla naši spásu, příliš obtěžují mysl, než aby bylo možné neuctít tajemství Mariina soucitu s Ježíšovým utrpením, jak si zaslouží. Který den v roce je vhodnější než pátek tohoto týdne, který je sám o sobě zcela zasvěcen uctívání umučení Božího Syna?


Historie tohoto svátku

Již v 15. století, v roce 1423, zavedl tento svátek ve svém kostele kolínský arcibiskup Thierry de Meurs synodálním dekretem [1]. Následně se s tolerancí Apoštolského stolce rozšířil pod různými názvy v katolických oblastech, až jej papež Benedikt XIII. dekretem z 22. srpna 1727 slavnostně zařadil do kalendáře univerzální církve pod názvem Svátek sedmi bolestí Panny Marie. V tento den chce tedy církev uctít Marii v zármutku u paty kříže. Dokud papež nerozšířil svátek na celé křesťanstvo pod výše uvedeným názvem, byl označován různými jmény: Panna Maria Slitovná, Panna Maria Bolestná, Panna Maria Křehká; jedním slovem, tento svátek byl prožíván zbožností lidí již dříve, než byl církví posvěcen.

Maria Spoluvykupitelka

Abychom pochopili smysl tohoto svátku a lépe plnili v tento den povinnosti, které máme vůči Matce Boha a lidstva, musíme si uvědomit, že Bůh chtěl v záměrech své svrchované Moudrosti spojit Marii v každém ohledu s obnovou lidského rodu. Toto tajemství nám ukazuje aplikaci zákona, který odhaluje celou velikost Božího plánu, a opět nám ukazuje Pána, který poráží Satanovu pýchu slabou rukou ženy. V díle spásy vidíme tři Mariiny zásahy, tři okolnosti, za kterých je povolána, aby se spojila s působením Božím.

První ve Vtělení Slova, které v ní přijalo tělo až poté, co získalo její souhlas oním slavnostním FIAT, které spasilo svět; druhá v Oběti Ježíše Krista na Kalvárii, kde je přítomna, aby se podílela na smírné oběti; třetí v den Letnic, kdy přijímá Ducha svatého jako apoštolové, aby mohla účinně spolupůsobit při zakládání církve. Na svátek Zvěstování Páně si představíme roli, kterou Panna z Nazareta sehrála v největším činu, který se Bohu zalíbilo vykonat pro svou slávu a pro vykoupení a posvěcení lidského rodu. Dnes musíme popsat Mariinu účast na tajemství Ježíšova utrpení, vysvětlit bolesti, které snášela na kříži, a nové tituly, které získala z naší synovské vděčnosti.

Simeonova předpověď

Čtyřicátý den po Ježíšově narození přišla Panna Maria představit svého Syna do chrámu. Na toto dítě čekal stařec, který ho prohlásil za „světlo národů a slávu Izraele“. Obrátil se však k jeho matce a řekl jí: „(Toto dítě) bylo postaveno ke zkáze a vzkříšení mnohých v Izraeli a jako znamení rozporu; meč pronikne i tvou duší“ (Lk 2,34-35). Oznámení smutku Ježíšově matce nám dává pochopit, že radosti Vánoc skončily a pro syna i matku nastal čas hořkosti. Vždyť od útěku do Egypta až do dnešních dnů, kdy židovská zloba spřádá nejtěžší zločiny, v jakém stavu byl syn, ponížený, nepochopený, pronásledovaný a naplněný nevděkem? Jaké následky mělo neustálé trápení a úzkost v srdci nejcitlivější z matek? Dnes, předvídajíce vývoj událostí, uděláme krok vpřed a přejdeme rovnou k ránu Velkého pátku.

Maria a Velký pátek

Maria ví, že právě této noci byl její syn zrazen jedním z jeho učedníků, tím, kterého si Ježíš vybral za svého důvěrníka a kterému ona sama nejednou projevila svou mateřskou laskavost. Po krutých mukách byl spoután jako zločinec a vojáci ho odvedli ke Kaifášovi, jeho úhlavnímu nepříteli. Odtud ho odvedli k římskému místodržiteli, jehož spoluúčast potřebovali velekněží a učitelé Zákona, aby mohli podle svého přání prolít nevinnou krev. Maria je též v Jeruzalémě, s Máří Magdalenou a dalšími následovníky svého Syna, ale ti nedokážou zabránit tomu, aby k ní dolehl křik lidu. A kdo by dokázal zmírnit předtuchy v srdci takové matky? Netrvalo dlouho a po městě se roznesla zpráva, že Ježíš Nazaretský byl vydán místodržiteli, aby ho ukřižoval. Bude Maria stát stranou v této chvíli, kdy celý národ povstal, aby doprovodil svými urážkami na Kalvárii Božího Syna, kterého nosila ve svém lůně a živila svým mlékem? Zdaleka nebyla tak zbabělá, vstala a vydala se na cestu, až našla průchod k Ježíši.

Vzduch se naplnil křikem a rouháním. Zástup, který oběť předcházel a následoval, byli divocí nebo necitliví lidé; jen malá skupinka žen vyslyšela její bolestné volání a díky tomuto soucitu si zasloužila připoutat Ježíšův zrak. Mohla být Marie tváří v tvář osudu svého syna méně citlivá než tyto ženy, které k němu poutal jen obdiv nebo vděčnost? Na tomto bodě trváme, abychom ukázali, jak velice se nám hnusí pokrytecký racionalismus, který se na Východě i na Západě pokouší zpochybnit pravdivost zastavení Via Dolorosa, které označuje místo setkání Syna a Matky, a pošlapává tím všechny city srdce a tradice katolické zbožnosti. Tato sekta, která se odvažuje popírat Mariinu přítomnost u paty kříže, protože evangelium je v tomto ohledu příliš stručné, místo aby vzdala hold nejoddanější mateřské lásce, jaká kdy existovala, raději vytváří dojem, že zatímco dcery z Jeruzaléma se nebojácně vydaly kolem Ježíše, Maria šla na Kalvárii jinou cestou.

Pohled Ježíše a Marie

Naše dětská srdce se budou k silné ženě par excellence chovat spravedlivěji. Kdo by mohl vyslovit bolesti a lásku, které se jí zračily v očích, když se setkaly s očima jejího syna nesoucího kříž? A s jakou něhou a odevzdaností Ježíš odpovídal na pozdrav své matky? A s jakou láskou Magdaléna a ostatní svaté ženy svými pohledy objímaly toho, který měl ještě vystoupit na Kalvárii! Dlouhá cesta Via Dolorosa od čtvrtého k desátému zastavení byla potřísněna krví Vykupitele a také smáčena slzami jeho Matky.

Ukřižování

Ježíš s Marií dorazili na vrchol kopce, který bude sloužit jako oltář pro nejvznešenější oběť, ale božský výnos zatím nedovoluje Matce, aby se přiblížila ke svému Synu; teprve až bude oběť připravena, bude moci přistoupit i ona, aby ji spolu přinesla. Zatímco čeká na tento slavnostní okamžik, jakým otřesem je pro Pannu je každý úder kladiv, které přibíjejí křehké údy jejího Ježíše na dřevo kříže! A až jí bude konečně dovoleno, aby se k němu přiblížila se svým milovaným Janem, Marií Magdalenou a jejími společnicemi, jaká nevýslovná muka pocítí srdce této matky, když pozvedne oči a s pláčem uvidí rozervané tělo svého syna, násilně natažené na kříž, s tváří pokrytou krví a potřísněnou plivanci, s hlavou korunovanou trnovým diadémem!

Hle, král Izraele, jehož velikost jí anděl předpověděl, hle, syn jejího panenství, kterého milovala jako svého Boha a zároveň jako požehnaný plod svého života! Pro lidstvo, více než pro sebe, ho počala, zplodila, živila; a lidé ji přivedli do tohoto stavu! Ach, kdyby se mu díky jednomu z těch zázraků, které jsou v moci nebeského Otce, mohla vrátit láska jeho matky a kdyby spravedlnost, které se uvolil zaplatit všechny naše dluhy, byla uspokojena tím, co vytrpěl! Ale ne, musí zemřít a vydechnout svého ducha uprostřed nejkrutější agónie.

Mariino mučednictví

Maria je tedy u paty kříže, aby se rozloučila se svým synem; za několik okamžiků zůstane z jejího milovaného syna jen neživé tělo pokryté ranami. Zde však dáváme slovo svatému Bernardovi, jehož jazyk dnes církev používá v mattutinu: „Ó, Matko,“ volá, „vzhledem k nejkrutější bolesti, která pronikla tvou duši, tě prohlašujeme za více než mučednici, protože soucit, který jsi cítila se svým synem, převyšuje všechno utrpení, které může snést lidské tělo. Nebylo to slovo: „Ženo, hle, tvůj syn“, pronikavější než meč? Krutá výměna! Místo Ježíše dostáváš Jana, místo Pána služebníka, místo Mistra učedníka, místo Božího syna Zebedeova syna, zkrátka člověka místo Boha! Jak by tvá duše, tak něžná, mohla zůstat nezraněna, když naše srdce, naše srdce ze železa a bronzu, se cítí rozervána pouhou vzpomínkou na to, co tvoje srdce tehdy muselo vytrpět? Proto se nedivte, moji bratři, když uslyšíte, že Maria byla ve své duši mučednicí. Nemusíme se divit ničemu, jen tomu, kdo zapomněl na to, co svatý Pavel řadí mezi nejtěžší zločiny pohanů, totiž že je nemilován. Ale taková vada je daleko od Mariina srdce; ať je daleko i od srdcí těch, kdo ji ctí!“ (Rozprava o dvanácti hvězdách).

Uprostřed křiku a urážek, které se vznášejí na adresu Syna povýšeného na kříži, slyší Maria slovo, které k ní sestupuje shůry a varuje ji, že od nynějška nebude mít na zemi jiného syna než toho adoptivního. Mateřská radost z Betléma a Nazareta, radost tak čistá a tak často narušovaná úzkostí, se v jejím srdci stlačuje a mění v hořkost. Byla matkou Boha a jejího syna jí lidé odňali! Naposledy pozvedá oči ke svému drahému Synu a vidí ho v zajetí nejpalčivější žízně, kterou mu nemůže uhasit; rozjímá o jeho vyhaslých očích, o jeho hlavě skloněné na prsou: vše je dokonáno!

Rána kopím

Maria se neodchýlí od stromu bolesti, v jehož stínu ji dosud držela mateřská láska, ale jaké kruté pocity ji ještě čekají! Před jejíma očima se blíží voják, aby probodl bok jejího syna, který právě zemřel. „Ach,“ říká svatý Bernard, „tvé srdce, matko, je probodeno železem toho kopí mnohem více než srdce tvého syna, který již vydechl naposledy. Jeho duše už tu není, ale je tu duše tvoje, kterou od něj nelze oddělit.“ (Tamtéž).

Nepřemožitelná matka zůstává bez hnutí, aby střežila posvátné ostatky svého syna; očima ho vidí, jak je sňat s kříže; a když jí nakonec Ježíšovi přátelé se vší pozorností, která náleží synovi a matce, odevzdají Ježíše tak, jak ho smrt zkrušila, přijme ho na klín, který byla kdysi trůnem, na němž přijímal pocty králů z východu. Kdo by dokázal spočítat vzdechy a vzlyky této matky, která k srdci tiskne bezduché ostatky nejdražšího syna? Kdo spočítá rány, jimiž je tělo nejvyšší oběti pokryto?

Ježíšův pohřeb

Hodina však ubíhá, slunce se stále více chýlí k západu: je třeba spěchat, abychom do hrobu uložili tělo toho, který je původcem života. Ježíšova matka soustředí v posledním polibku všechny síly své lásky a tísněna nesmírnou bolestí jako moře svěří rozkošné tělo tomu, kdo je po nabalzamování položí na kámen hrobu. Po uzavření hrobu se Maria v doprovodu svého adoptivního syna Jana, Marie Magdalény, dvou učedníků, kteří se zúčastnili pohřbu, a dalších zbožných žen vrací do prokletého města.

Nová Eva

Budeme ve všech těchto skutečnostech vidět jen podívanou na utrpení, které snášela Ježíšova matka v blízkosti kříže svého syna? Neměl snad Bůh v úmyslu učinit ji osobně svědkem smrti jejího Syna? A proč ji stejně jako Josefa neodvedl z tohoto světa ještě před Ježíšovou smrtí, aniž by její mateřské srdce utrpělo víc než srdce všech matek, které kdy následovaly od Evy po všechna staletí? Bůh to neudělal, protože nová Eva měla svou roli u paty stromu kříže. Stejně jako nebeský Otec čekal na její souhlas, než poslal věčné Slovo na zem, tak i od Marie vyžadoval poslušnost a oběť při oběti Vykupitele. Nebyl snad nejdražším majetkem této nesrovnatelné matky, která počala syna až poté, co souhlasila s božským návrhem? Ale nebe ho nemohlo vzít zpět, aniž by ona ho darovala.

Jaký strašný konflikt pak vypukl v tom milujícím srdci! Nespravedlnost a krutost lidí se chystají unést jejího syna: jak může ona, matka, svým souhlasem schválit smrt toho, kterého miluje dvojí láskou, jako svého syna a jako svého Boha? Na druhou stranu, pokud Ježíš nebude obětován, lidstvo bude nadále propadat satanovi, hřích nebude napraven a marně se stala matkou Boha. Pocty a radosti by patřily Jí samotné a my bychom byli ponecháni svému smutnému osudu. Co tedy udělá Panna Nazaretská se svým velkým srdcem, věčně neposkvrněné stvoření, jehož citů se nikdy nedotklo sobectví, které tak snadno proniká do duší, v nichž vládne prvotní hřích? Maria svou obětavostí, s níž se spojila pro lidstvo s touhou svého syna, který touží jen po jejich spáse, vítězí sama nad sebou: podruhé vyslovuje své FIAT a souhlasí s obětováním svého syna. Už to není Boží spravedlnost, která ho unáší, ale ona se ho vzdává, a jakoby za odměnu je povznesena na úroveň velikosti, kterou by si její pokora nikdy nedokázala představit. Mezi obětí vtěleného Slova a obětí Marie vzniká nevýslovné spojení; božská krev a slzy matky se spojují a mísí pro vykoupení lidstva.

Mariina statečnost

Pochopte nyní chování této Matky a odvahu, která ji podporuje. Zcela jinak než jiná matka, o níž mluví Písmo, nešťastná Hagar, která poté, co se marně snažila uhasit Izmaelovu žízeň, udýchaná horkem pouště utekla, aby neviděla svého syna umírat. Když Maria pochopila, že její syn je odsouzen k smrti, vstala, běžela za ním, dokud ho nenašla, a doprovodila ho na místo, kde měl zemřít. A v jakém postoji zůstává u paty kříže tohoto syna? Vidíme, že selhává a omdlévá? Přiměla ji nebývalá bolest, která ji tísní, padnout na zem, nebo do náruče svých blízkých? Ne; svaté evangelium na všechny tyto otázky odpovídá jediným slovem: „Maria stála u kříže.“ Tak jako obětník stojí vzpřímeně před oltářem, tak i Maria při přinášení podobné oběti zachovává stejný postoj. Svatý Ambrož, který nám svým něžným duchem a hlubokým porozuměním tomuto tajemství předal neocenitelná pojednání o Mariině povaze, vše vyjadřuje těmito několika slovy: „Zůstala stát vzpřímená před křížem, očima rozjímala o svém synovi a čekala ne na smrt svého drahého syna, ale na spásu světa“ (kontemplating with her eyes her son, and waiting, not for the death of her dear son, but for the salvation of the world“ (Comment. Lukáš. 23 i).

Maria, naše matka

Bolestná Matka nás tedy v takové chvíli zdaleka neproklínala, ale milovala nás, a dokonce obětovala pro naši spásu vzpomínky na ty hodiny štěstí, které prožila se svým synem. Utišila trýzeň svého mateřského srdce a vrátila ho Otci jako posvátný vklad, který jí svěřil. Meč stále více pronikal do hlubin její duše, ale my jsme byli zachráněni: jako prosté stvoření spolupracovala se svým synem na našem uzdravení. Budeme se potom divit, když si Ježíš vybere právě tuto chvíli, aby ji v osobě Jana, který nás všechny zastupoval, zvolil za Matku lidí? Nikdy pro nás nebylo Mariino Srdce tak otevřené jako tehdy. Ať je tedy novou Evou, skutečnou „Matkou živých“. Meč, který probodl její neposkvrněné Srdce, nám otevřel dveře. V čase i na věčnosti bude Maria i nám projevovat lásku, kterou chová ke svému Synu, protože od této chvíle od něj pochopila, že i my jí patříme. Byl to Pán, kdo nás vykoupil, a byla to Panna Maria, kdo se stala velkorysou spolupracovnicí na našem vykoupení.

Modlitba

S touto důvěrou, ó trpící Matko, přicházíme dnes se svatou církví, abychom ti vzdali synovskou úctu. Porodila jsi bez bolesti Ježíše, plod svého lůna, ale my, tvé adoptivní děti, jsme probodli tvé Srdce kopím. S tím vším nás miluješ, ó Maria, spolutrpitelko lidstva! A jak bychom mohli neopěvovat lásku tvého velkorysého Srdce, když víme, že ses pro naši spásu spojila s obětí svého Ježíše? Jakých důkazů o mateřské laskavosti se nám nedostalo od tebe, která jsi Královna milosrdenství, útočiště hříšníků, neúnavná zastánkyně nás všech ubožáků? Ó Matko, bdi nad námi; dej nám pocítit a zakusit bolestné utrpení svého Syna. Neodehrávalo se to před našima očima? Neúčastnili jste se toho? Dej nám proniknout do všech tajemství, aby se naše duše, vykoupené Ježíšovou krví a obmyté tvými slzami, nakonec obrátily k Pánu a od nynějška vytrvaly věrně v jeho svaté službě.

___________________________

[1] Labbe, Concilies, t. XII s. 365. – Dekret vysvětloval důvod ustanovení tohoto svátku: „K uctění úzkosti, kterou Maria pocítila, když se Vykupitel obětoval za nás a svěřil tuto požehnanou Matku Janovi, ale především proto, aby byla potlačena proradnost kacířských husitů.“

Pramen: z: dom Prosper Guéranger, Liturgický rok. – I. Advent – Vánoce – Půst – Pašije, překl. it. P. Graziani, Alba, 1959, s. 661-669

Chiesa e post Concilio.