Braunerovo sousoší na Karlově Mostě v Praze

Životopis sv. Luitgardy byl sestaven až dva roky po smrti světice; autor byl jedním z členů její rodiny a jeho svědectví je proto důležité, pokud je třeba na něj pohlížet s rozvahou a kritickým duchem. Na druhou stranu svůj příběh po roce 1254 upravil díky zásahu dalšího člena rodiny Luitgardy Fra Bernarda, penitenciáře Inocenta IV.

Tento životopis měl úspěch, soudě podle populárních verzí ve vlámském jazyce, a v pravidelných intervalech se znovu objevoval; v tomto ohledu citujeme Guglielma d’Afflighema a Gerarda.

Narozena v Tongres, jako dvanáctiletá vstoupila k benediktinkám sv. Kateřiny v Saint-Trond. Byla zvolena představenou, ale v den svého jmenování opustila klášter, aby se konečně dostala do francouzsky mluvící komunity v Aywières, po zastávkách v klášterech Awirs (poblíž Liège) a Lillois, kde Luitgarda vytrvale mluvila vlámsky. Patří do oné skupiny zbožných žen třináctého století. která vedly poměrně výjimečný mystický život, jako je Christina ze Saint-Trondu, Juliana z Cornillonu, Ida z Nivelles a další.

Luitgarda byla zvláště privilegována Nejsvětějším Srdcem, které jí dopřávalo dojemná zjevení a setkání; podstoupila velmi strohý kající život za obrácení Albigenských, jak některých osob místního panstva, tak chudých hříšníků z okolí. S přímluvou duší v Očistci získávala zázračná uzdravení a také varování, která se týkala zejména vévodkyně z Brabantu i její vlastní smrti. Poté co oslepla, žila ještě jedenáct let a měla určitý blahodárný vliv na věrné věřící své doby.

Byla blahořečena „starověkým způsobem“ a její hrob na pravé straně chóru v Aywière byl předmětem intenzivní zbožnosti.

Dne 4. prosince 1796 se komunita, aby unikla následkům revoluce, uchýlila do Ittre i s ostatky světice, které byly exhumovány. V roce 1870 se tyto vzácné ostatky staly majetkem farního kostela, který o sedm let později přešel do Bas-Ittre, kde jsou uloženy dodnes. Svátek světice se slaví 16. června.

Bývá zobrazována s knihou a růžencem v ruce, což odkazuje na její mystická vidění. Při mystické události výměny svého srdce za srdce Ježíšovo (cor mutuans corde); při uvítání se od jejích rtů vine dlouhá nit krve, která začíná na straně Ježíše, u jeho probodeného boku (scéna, která přejímá motiv mystického kojení sv. Bernarda); když umírá, přistupuje ke kříži, ze kterého si Ježíš uvolnil pravou paži a přitiskl si světici k hrudi.

K různým uměleckým dílům celého XVII. století, připomínajícím tyto epizody, patří sousoší od Matyáše Brauna na Karlově mostě v Praze; dřevoryt Teresy Prunerové; obraz Petra Brandla v kostele v Sedlci v Čechách; obraz Goetzův v kostele v Birnau ve Švédsku.

Svatá Luitgarda od Francisse Goyi, kterou v seznamu jeho děl nenajdete

Mireille De Somer – Angelo Maria Raggi