Kateřina Benincasa se narodila 25. března 1347 v Sieně (Itálie). Byla předposlední z dvaceti pěti dětí měšťanské rodiny Jakuba Benincasy a Lapy Piangenti – dcery básníka Nuccia Piangentiho. Narodila se jako dvojče, ale její sestra Janina zemřela hned po narození. Rodina netrpěla chudobou, proto si mohla dovolit přijmout sirotka staršího bratra Tomáše Fonte, který byl po vstupu k dominikánům prvním Kateřininým zpovědníkem.
Kateřina byla již jako malá dívka naplněna duchem zbožnosti. S podporou Boží milosti ve věku 7 let (v roce 1354) zasvětila Bohu své panenství jako oběť. Když jí bylo 12, poprvé došlo ke konfrontaci s její matkou, která chtěla, aby Kateřina vedla život jako všichni její přátelé, aby si užívala potěšení z mládí. Kateřina však od útlého věku snila o úplné oddanosti Bohu. Proto si na přání rodičů ostříhala vlasy a začala vést kající život. Nejprve chtěla poustevnu ve svém vlastním domě. Když se však ukázalo, že je to nemožné, proměnila své vlastní srdce v klášterní celu. Tady se konala její setkání a sladké rozhovory s Božským ženichem. Pro lásku Kristovu pracovala na svém charakteru , projevovala laskavost a jemnost všem. Ve vůli svých rodičů spatřovala vůli svého milovaného Spasitele.
Navzdory mnoha obtížím ze strany rodiny vstoupila v roce 1363 k Sestrám třetího řádu sv. Dominika (dominikánská terciářka) v Sieně a vedla zde strohý život. Modlitba, pokání a služba malomocných naplňovala její dny. Jedla střídmě, spala velmi málo, protože jí bylo líto hodin, které nebyly stráveny v modlitbách. Často se bičovala do krve. Ve věku 20 let už byla plně vyhraněnou osobou, velkou mystičkou. Pán Ježíš ji často navštěvoval sám nebo se svou Matkou. Na konci karnevalu roku 1367, když Kateřina trávila čas v modlitbách uskutečnil s ní Kristus Pán mystický sňatek a zanechal jí snubní prsten jako trvalé znamení.
Od té doby se Kateřina stala Kristovým poslem. Hovořila a psala dopisy ve jménu Krista nejvýznamnějším osobám v Evropě té doby, jak duchovním, tak i laikům. Kromě toho shromáždila velkou skupinu studentů – elitu Sieny – pro které byla duchovním učitelem a vůdcem. S podporou mimořádných darů Ducha Svatého a poslušná jeho inspirací spojila ve svém životě hluboké rozjímání o Božích tajemstvích v „cele svého srdce“ s různými apoštolskými činnostmi. Její úvahy a duchovní zkušenosti vyústily v její angažovanost ve věcech církve i světa.
Kateřina měla mnoho nepřátel. Bylo považováno za neslýchané, aby žena tak směle mluvila s kněžími, biskupy a dokonce i s papeži ve jménu Krista, aby se veřejně prohlásila za jeho posla. Pod tlakem veřejnosti byla povolána před tribunál svolaný do Florencie. Proces církve se konal v dominikánském klášteře v kostele S. Maria Novella. Bylo to na svátek Letnic 21. května 1374. Kateřina však měla nejen žalobce, ale také obránce. Inkviziční soud nezjistil žádné kacířství ani omyl, ani v jejích prohlášeních, ani v jejích spisech.
Jakmile se Kateřina vrátila do Sieny, město postihl mor. Kateřina se věnovala službě nakaženým s hrdinským nasazením. Za odměnu za to dostala 1. dubna 1375 od Krista nekrvavá stigmata.
Během mnoha konfliktů v Itálii i v samotné církvi byla obhájkyní míru a prostřednicí ve sporech. Požadovala od tehdejších papežů (nejprve od blahoslaveného Urbana V. a poté od Řehoře XI.), aby se vrátili z Avignonu do Říma. Vzhledem k neúčinnosti zaslaných dopisů šla do Avignonu přesvědčit Řehoře XI., aby žil ve Věčném městě. Když se papež rozhodl vrátit, zprostředkování bylo přičítáno jejímu působení. Po smrti papeže Řehoře XI. kardinálové zvolili arcibiskupa z Bari, který přijal jméno Urban VI (1378-1389). Kardinály však svým chováním odpuzoval, a proto se někteří z nich vzbouřili a vybrali si protipapeže v osobě Klementa VII. (1378-1394). Církev byla dále rozdělena. O několik let později, v roce 1409, se měl objevit druhý protipapež, který způsobil skutečný chaos. Rozkol trval 39 let. Když Kateřinino úsilí nepřinášelo výsledky, protože vzdoropapež se nechtěl podvolit, Kateřina se snažila shromáždit co nejvíce následovníků kolem právoplatného papeže a vyzývala k modlitbám. Rovněž důrazně podpořila reformy, které Urban VI. zavedl. Na jeho žádost odešla do Říma pracovat pro dobro církve. Pomohla mnoha mužům a ženám ze všech oblastí života nastoupit cestu ctnosti nebo smíru.
Zemřela vyčerpáním v pátek 29. dubna 1380 v Římě ve věku 33 let. Zanechala po sobě tři díla,která obsahují její učení: „Dialog o božské prozřetelnosti“, „Dopisy“ a „Modlitby“.
Její kult začal ihned po její smrti. Nikdo nepochyboval, že je Boží vyvolenou a ženou Prozřetelnosti pro církev. Bůh také oslavil její hrob mnoha zázraky. Již v roce 1383, bl. Raymond z Capuy, tehdejší generál dominikánů, se svolením Svatého stolce přenesl její tělo do kaple dominikánského kostela S. Maria della Minerva v Římě a postavil pro ni nádhernou hrobku. Blahoslavený Raymond napsal její životopis na základě osobních kontaktů se sv. Kateřinou (byl jejím zpovědníkem a duchovním vůdcem) a na základě svědectví dalších blízkých lidí, s nimiž vedl mnoho rozhovorů. Jako odměnu za úsilí, které prokázala při obraně církve, prohlásil Pius IX. sv. Kateřina za patronku Říma jako druhou po sv. Petru. V roce 1939 papež Pius XII. prohlásil sv. Kateřina Sienskou , za druhou patronku Itálie, vedle sv. František z Assisi,, Pavel VI. ji v roce 1970 prohlásil za učitelku církve a Jan Pavel II. za spolupatronku Evropy. Je také patronkou města Sieny a zdravotních sester, stráží a hasičů.
Pramen: Internetowa liturgia godzin